Ariosto, Ludovico

Ludovico Ariosto

Ludovico Ariosto je jeden z nejslavnějších italských básníků.

Ludovico Ariosto se narodil 8. září 1474 v Reggiu Emilia jako prvorozený syn Darie Malaguzi Valeri z Reggia a Niccolovi Ariostovi z Ferrary. Spisovatelův otec byl velitelem vojenské posádky v Reggiu Emilia v knížectví ferrarském, odkud se v roce 1483 s rodinou přestěhoval do Ferrary. Tam Ludovico po celých pět let studoval z otcova donucení práva a až někdy od roku 1493 se mohl konečně začít věnovat vytouženým studiím latinského jazyka a klasické literatury. Zdokonaloval se v humanistických disciplínách pod vedením známého učence Gregoria ze Spoleta, kterého velice obdivoval, a neopomíjel ani studium neoplatónské filozofie. Život mladého Ariosta byl převážně šťastný, pokojný a hlavně velice činorodý, protože Ferrara byla jedním z nejdůležitějších center renesanční kultury a nabízela mnoho příležitostí pro mladé talenty.

Po smrti otce roku 1500 nastaly Ariostovi a jeho rodině horší časy. Jelikož Ariosto měl pět sester a čtyři bratry, které musel uživit, byl donucen převzít více veřejných funkcí, a tudíž se s těžkým srdcem musel vzdát svých literárních zálib.

Již od roku 1498 Ariosto patřil mezi placené dvořany knížecí rodiny a pro vévody vykonával různá poslání: prvně jako kapitán pevnosti Canossa, poté jako sekretář ve službách kardinála Ippolita d’Este, bratra vévody Alfonsa. Sloužit Ippolitovi nebylo pro Ariosta jednoduché. Ippolito byl muž velice lakomý, malicherný a hlavně nevzdělaný v kultuře a v poezii, Ariosto tudíž u něj zastával nezajímavé a špatně odměněné funkce.

Roku 1503 se básníkovi narodil syn Giambattista, jehož matkou byla služka Marie, později měl ještě druhého syna Virginia.

Léta 1507–1515 byla bohatá na diplomatické aktivity – Ariosto často jezdíval s různým posláním do Urbina, Benátek, Florencie, Bologne, Modeny, Mantovy a Říma. V roce 1509 následoval kardinála Ippolita do války proti Benátkám. O rok později byl vyslán do Říma, aby žádal po papeži Juliovi II. zrušení klatby, kterou papež na kardinála uvalil. Poté navštívil Řím znovu, aby gratuloval ke zvolení novému papeži Lvovi X.

V roce 1513 ve Florencii Ariosto vyznal lásku Alessandře Benucciové, manželce ferarrského šlechtice Tita Strozziho. Milenci spolu nežili, ani poté, co Alessandra v roce 1515 ovdověla, a dokonce ani po jejich tajném sňatku v roce 1528, neboť Alessandra by ztratila právo na dědictví po svém zesnulém manželovi a Ariosto by ztratil církevní důchody zřeknutím se celibátu.

V roce 1517 Ariosto odmítl následovat kardinála Ippolita, který byl jmenován biskupem v maďarské Budě, a tím ztratil mnohé výhody. O pár let později kardinál Ippolito zemřel a Ariosto přešel do služeb vévody Alfonsa.

Když však přišla roku 1522 válka s papežem, vévoda Alfonso přestal Ariostovi platit mzdu a básník byl donucen, i když velice nerad, přijmout od vévody funkci komisaře v divokém a hornatém apeninském kraji Garfagnana. Dopisy (Le Lettere), které Ariosto psal v Garfagnaně pro vévodskou kancelář, odhalují jeho přísnost, vážnost a důvtip jak administrativní tak i politický. Ariosto dokázal znovu zavést zákon a pořádek na území, které bylo dlouhou dobu ovládáno bandity.

V letech 1517–1527 Ariosto vytvořil sbírku Satire (Satiry, 1534), autobiografickou hořkou meditaci sedmi satir, která pojednává o dvorském prostředí a je určená jeho příbuzným a přátelům. V tomto díle kritizoval soudobou společnost a pesimisticky pohlížel na tehdejší život. V Satirách uvedl také důvody, proč odmítl jet s kardinálem do Uher a proč vstoupil do služeb vévody Alfonsa. Dále popisuje těžký život v Garfagnaně a vzpomíná na krásná studentská léta. Sebe sama popisuje jako skromného a vyrovnaného muže, který si úzkostlivě střeží své soukromí a nezávislost.

Roku 1525 se Ariosto vrátil do Ferrary a ze svých úspor si koupil ve čtvrti Mirasole domek. Konečně se mu splnil sen o poklidném životě, který si nemohl dovolit po čas svých funkcí u dvora a kvůli služebním cestám. Ve svém domku zůstal až do své smrti roku 1533. Mezitím hodně četl, věnoval se své zahrádce, potřetí pozměnil a zdokonalil text Zuřivého Rolanda. Roku 1532 se Ariosto vydal představit svůj epos císaři Karlu V. do Mantovy, a při té příležitosti byl korunován vavřínem. Zemřel 6. července 1533 na střevní katar.

Ariosto nebyl jen vynikající básník, ale celý svůj život se věnoval také psaní divadelních her. Jejich motivy i postavy jsou inspirovány antikou, vyznačují se klasickými zápletkovými kombinacemi, i když v nich postupně narůstá smysl pro realitu. Mezi léty 1507 a 1510 připravil dvě první komedie v próze, Komedii o truhle (Cassaria, 1508) a Komedii záměn (I Suppositi, 1509). Také napsal drama ve verších Mág (Il Negromante, 1520). Po několika letech přepsal dvě prvně jmenované komedie z prózy do veršů, přepracoval také Mága, a v roce 1528 napsal novou komedii Lena (La Lena).

Ariosto jako jeden z prvních dramatiků experimentoval s novým divadlem v národním jazyce. Dal tak počátek italskému divadlu a posléze i evropskému, jak z hlediska techniky tak i literárního. Ariostovy divadelní hry se proslavily po celé Evropě, zejména ve Francii a Anglii, kde se jimiv šestnáctém století inspirovali dramatikové Jean Pierre de Mesmes, Jean de la Taille a George Gascoigne.

Ariosto je však především znám jako autor slavného rytířského eposu Zuřivý Roland (Orlando Furioso), na kterém začal pracovat mezi léty 1502 a 1503. Poprvé bylo toto dílo vydané v Benátkách v roce 1516 v délce čtyřiceti zpěvů. V roce 1521 vyšlo druhé vydání s šesti zpěvy navíc a po jedenácti letech vyšlo třetí, poslední vydání. Ariosto psal epos v toskánštině, která byla díky autoritě Danta, Petrarky a Boccaccia hlavním literárním jazykem politicky i kulturně roztříštěné Itálie. Pokud jde o děj a postavy, přímo navazuje na rytířský epos Zamilovaný Roland (Orlando Innamorato), složený Matteem Mariou Boiardem, dalším ferrarským rodákem.

Ariosto psal své mistrovské dílo po celých třicet let. Zprvu psal verše v tercínách, posléze v osmiverší s rýmem ABABABCC. Jeho epos vyniká zejména nekonečnou mnohotvárností, nepřetržitými dějovými zvraty a barvitostí epizod, které jsou však dokonale sladěny, a proto je Zuřivý Roland nazýván „básní harmonie“.

Děj vychází ze tří tematických jader. Milostný motiv, který ztvárňuje láska Rolanda k Angelice, dále epický motiv, což je válka mezi saracény a křesťany u Paříže, a konečně oslavný motiv založení estenského rodu, který vznikl sňatkem mezi Ruggerem, saracénským bojovníkem, a Bradamantou. Tok vyprávění je tvořen nesmírným množstvím různých epizod, epických linií i lyrických pasáží, a snoubí se v něm realistické i fantastické prvky. Mezi nejznámější epizody, místa a postavy patří například okřídlený kůň Hipogryf, hrad kouzelníka Atlanta, zahrada kouzelnice Alciny nebo Astolfův let na okřídleném koni do měsíčního nebe, kde se nachází Rolandův rozum, vyprávění patřící k nejvynalézavějším místům tohoto eposu.

Ariosto splétá své příběhy s ironickým nadhledem a jeho svět je svět anarchie, bez zákonů a nadpřirozených sil. Jediné, co stále platí, jsou rytířské ctnosti, a hlavní hnací silou je láska a dobrodružství, i ty ovšem jsou často ironizované. Ariostovi hrdinové bojují, trpí, čelí lásce a smrti, a putují od hrdinství k šílenství a od slávy k posměchu. Ariostův člověk je pouze vězněm svých vlastních fantazií, vášní a snů.

Ludovico Ariosto byl vynikající básník a dramatik, ovlivnil mnoho spisovatelů po celé Evropě. Byl to muž idyly – dvořan, který se nevzpouzel, ale byl zároveň podrážděný dvorským životem, kterému se posléze vysmíval. I jako člověk byl Ariosto výjimečnou postavou – měl skvělé organizační schopnosti, dokázal obstát v kritickém politickém poslání v Garfagnaně. Byl průkopníkem kvalitního divadla, používání národního jazyka ve vysoké literatuře, nebál se experimentovat v látkách ani v jazyce. Dřívější kritika Ariosta považovala za muže hloubavého, příliš soustředěného na svůj svět fantazie. Nyní si kritikové váží spíše jeho důvtipu a inovací v jeho dílech.