Sotva říct, zda této skladbě nemáme říkat víc terapeutický text, záznam o konci cesty nebo popis jednoho zápasu. Je to každopádně odzbrojující, sugestivní a nesmírně silný zážitek, kterému se podléhá hned od prvních stránek. Bohumila Grögerová (ročník 1921) je legenda, společně s Josefem Hiršalem vytvořila nepřehlédnutelné dílo jak překladatelské, tak literární. Většina z jejího díla je autobiograficky „zatížena“ a vypovídá o situaci ženy v době, o myšlení a konání (necháme-li stranou její soubor experimentálních próz Meandry z roku 1996, která vznikala v 60. letech). A zároveň s jasnou a urputnou snahou vypovědět i o situaci intelektuála ve světě kolem něj. Pro Bohumilu Grögerovou je od 90. let typické nacházení sebe sama a vyprávění o stavu stárnoucího těla, ve kterém ale žije nestárnoucí intelekt. Stačí zde vzpomenout na prózu Branka z pantů (1998), v níž se v koláži střídají úryvky z dopisů a deníků jejího otce z první světové války a její vlastní terapeutické zážitky z nemocnice a rehabilitací. Po smrti Josefa Hiršala v roce 2003 zůstala jako smutná Paní v samotě se světem nového tisíciletí. Sama se svou na první pohled beznadějnou situací, která je naznačena hned v incipitu Rukopisu: „Březen 2006 / Kontrola na očním oddělení Vojenské nemocnice / Dg: prakticky slepota oboustranně“. O tom, co s sebou nese postupná ztráta zraku pro člověka, který svůj život prožil ve čtení a psaní, se na 60 stranách dozvídáme se syrovou a ničím nezakrývanou upřímností. S procesem, který nejde zastavit a který je tématem asi nejintenzivnější básnické knihy poslední doby.

Můžeme samozřejmě operovat s vlastními pocity při četbě této skladby. Ten první je soucit, tíživý soucit s neodvratností. Dalšími jsou lítost a bezmocnost. Ale o ně nejde a sama Bohumila Grögerová se od nich snaží distancovat lehounkou ironií. Vytváří svou knihu rvaní se s nezastavitelným, do kterého vstupují už sotva postižitelné signály minulosti, sny a představy. Nejde však o nějaké pseudoduchovní cvičení o životě, ale spíše o seskupení a analýzu sebe ve vlastní hlavě. Grögerová si ve své postupující slepotě neustále bolestně uvědomuje nemožnost komunikace se světem – a to zejména v tom, že nejde číst. To je svírající a šílené memento, opakující se do nekonečna. Naráží na něj každou chvíli: „zatoužím po horově překladu jesenina – / nebudu v zarudlých keřích se brouzdat – / a spěchám ke knihovně / odsunu sklo / sáhnu po nejbližší knize / blázne! / nic nenajdeš! / nikdy si už sama nepřečteš – / lebedy šlapat a hledat tvých stop.“ Nebo: „znovu sedím před knihovnou / (...) / uzavřela se mi / sedím před knihovnou němých knih“. A do třetice: „číst! / moci si ještě jednou a naposled celý den číst“. Litanie je ještě víc podporována modifikovaným refrénem: „pane prosím / zachovej mi zrak“ resp. „pane prosím / zastav ten proces“. Nejde číst, kolem je jen mlha nebo zelená kaše, z níž vystupují obrysy a stíny. Zůstává sama se svou hlavou, a pokusy nahrávat svůj hlas jsou beznadějné a nevyjadřují to, co by měly. Co sám se sebou ve chvíli takto vyhraněné a extrémní možnosti existence? Naděje je zkusit psát, byť s nejsilnější lupou a velkými tiskacími písmeny. A právě psaní je východisko, která pomáhá najít cestu z obludné triády samota – fungující hlava – ataky vzpomínek a představ, které nejde nikam uložit a které se hromadí. Je to vůle nezahynout, vůle přetrvat do dalšího dne a nezbláznit se, nepadnout do bezmoci. Neuzoufat se. A k té vůli přicházejí i živí lidé („můj anděl strážný přichází nejčastěji / podává mi obě ruce“) a učení se využít další možnosti těla, které se „smiřuje samo se sebou“: hmatu („chodidlům lahodí měkký koberec / hladký povrch teplých parket / cosi dosud uzavřeného se mi pootevírá / tam mlha nepronikne“) i čichu („vánek mi přináší vůně pachy“).

A v tom všem, v té nijak neefektní a nenačančané poezii, v té krutosti života a vůli ho dál žít, je Rukopis něčím absolutním. Něčím, co znamená událost v české poezii, něčím, z čeho až mrazí. S vírou bez spirituálních ornamentů, se sílou a tvrdohlavostí dožít život důstojně. Bez zápasu to nejde, samozřejmě, a Rukopis je připomínka této základní moudrosti. Možná to čtení bude drásavé a vyčerpávající, možná přepadne do soucitu a lítosti. Ale vychází z něj síla člověka, takřka bez stěžování si na stav věcí. Že tu stále levituje beznaděj, že se blíží konec života? Bezpochyby, ale zároveň je v Rukopisu daleko víc naděje. Mluvíme o starých lidech málo, dost často jsou tzv. senioři bráni skoro jako nějaká nepřizpůsobivá menšina, dost často se od nich oddalujeme v nastoupeném kultu zdravého a mladého těla. V této malosti se čas směje všem přímo do obličeje. Nechceme si přiznat umírání ani stárnutí ani nemoci, i když jsou součástí našich životů. Jak se s nimi popasovat, a jak nezemřít v sebelítosti a důstojně, Rukopis napovídá až mnoho. Vždyť i přes vše řečené tady, celá skladba končí nikoliv bezvýchodně, ale s přesvědčením a silou: „pak sednu ke stolu / vezmu papír / nasadím tužku s tlustým hrotem / s lupou v levičce / začnu psát velkým tiskacím písmem / snad ještě dnes / snad i zítra.“ Možná to není poezie a možná to někomu strach před vším tím přiznaným stářím nedovolí číst. Přesto se jedná o sugestivní a trvalou knihu, jakýsi velký testament, kterou v budoucnosti nemůžeme obejít, pokud se chceme bavit o poezii naší doby.