Nakladatelství Torst publikovalo na podzim loňského roku první úplné vydání memoárového experimentu Let let, který formou dialogického deníku zachycuje proměny české kulturní situace mezi lety 1952 a 1968.

Společná vzpomínková kniha Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové Let let není běžným memoárovým dílem. Její výjimečnost není dána pouze přítomností dvou vzpomínajících, jejichž pohledy přes zákonitou odlišnost ohnisek a prožitků (i zážitků) zachycují tutéž dobovou situaci, již kaleidoskopicky skládají, ale zejména tím, jak se v ní dominantní deníkový žánr, bezprostředně hodnotící a reflektující zažité, spojuje s početnými citacemi z krásné literatury i denního tisku a ve své široké perspektivě nabývá téměř románového rázu. Let let sice nepřestává být autentickým svědectvím o proměnách české oficiální a neoficiální kultury v padesátých a šedesátých letech, o jejich diferenciaci a míšení, ale zároveň se proměňuje v mnohovrstvé drama, jehož četná intimní témata se řeší v členitém panoramatickém světě, přesněji řečeno v českém (především pražském) kulturním provozu, silně provázaném s dobovou politickou garniturou, živě se zapojujícím do rozvíjejících se tras soudobého světového umění. Jeho aktéři, reálné postavy, v něm sice neztrácejí své lidské (nebo jinak nahlíženo: historické) rysy, kvality i nekvality, reprezentují i nadále své estetické a světonázorové orientace, ale současně sehrávají různě významné role v dramatickém příběhu dvou přátel.

Let let jako román

Vzpomínkové svědectví o kruté době, která se jen velmi pomalu zlidšťovala a osvobozovala, lze současně číst jako román o vztahu dvou múzicky orientovaných lidí, kteří přes počáteční ostražité pochybování k sobě postupně našli důvěru (v čase, v němž bylo nebezpečné komukoliv důvěřovat), jež se nakonec prohloubila v lásku a hluboké přátelství. Milostné drama řeší současně vliv totalitní společnosti na mezilidské vztahy i morální dilema nevěry, které se oba vůči svým partnerům dopouštějí; zatímco rozklad mužova rodinného prostředí jej uvádí spíše do negativního světla (přestože svůj nový vztah zachycuje jako osudový), žena se ve svém partnerském konfliktu reflektuje jako psychicky vydíraná oběť. Soustředění na manželské a přátelské mikrokosmy polarizuje široký společenský vývoj, a to nejen v českém, ale i v evropském prostředí (především v druhé polovině knihy je velká pozornost věnována právě nově poznaným cizozemským přátelům).

Ty nejzásadnější soudobé umělecké aktivity jsou soustředěny právě do těchto soukromých světů, neusilujících o veřejné přijetí, ale pozvolna se přece jen prosazujících i v oficiálních médiích (např. prostřednictvím překladů, skupinových výstav apod.). S pozdějším táním, umožňujícím neoficiálním umělcům širší publikování, se pak dominantní pohled společného deníku přesouvá z vyvíjejícího se přátelského vztahu na problémy experimentální tvorby, překladatelství, mezinárodní umělecké komunikace apod., kam intimní, „rodinné“ momenty pronikají jen sporadicky, většinou jen v okamžicích vygradované krize, a to nejen ty, které se týkají přímo ústředního páru (nahlížen je například dočasný rozkol manželství Jiřího a Běly Kolářových).

Polyfonie

Kompozici knihy netvoří jen dvojhlas Hiršala a Grögerové, ale podílí se na ní množství nejrůznějších konkrétních mluvčích (mimo jiné formou reprodukovaných rozhovorů) a pronikavý hlas doby včleněný do autorského dialogu formou citací z domácího i zahraničního denního tisku a vyvažovaný početnými ukázkami z beletristické tvorby a překladů obou umělců i jejich přátel.

Novinové citace, někdy obsáhlejší, jindy omezené na titulek, slovní spojení nebo jednu či dvě věty, jsou tematicky i žánrově pestré: politické rubriky z domova i zahraničí, černá kronika, novinky z umění, vědy a techniky, popisky obrázků, recenze, kritiky, polemiky… Ačkoliv na první pohled působí jen jako slovesná dokumentace, dokreslují nezastupitelně tvář tehdejší společnosti, svářící se probuzenou uměleckou svobodu a centralistickou politickou propagandu i lidské zlo a tvořivost. Podobně tu základní text ilustrují adekvátně zařazené umělecké texty. Zpravidla bývá jejich propojení s deníkem těsné (např. ukázka překladu, který byl v předešlém záznamu komentován), v některých případech je však ještě sevřenější – například když vlastní umělecký text přímo reaguje na obsah předešlého záznamu a svébytně jej zrcadlí; jde zejména o rozsáhlou reportáž z pařížského pobytu.

Přímo do vlastních záznamů pronikají obsáhlé a téměř vždy komentované citace z korespondence vedené s českými i zahraničními umělci, doplňované odpověďmi. Zprvu se jedná pouze o listy Ladislava Nováka adresované Bohumile Grögerové, ale postupně jsou k němu přidáváni další a další pisatelé a otiskovány jsou i listy obou autorů. Všemi těmito postupy se posiluje dialogická struktura knihy a současně se rozšiřuje její stylová pluralita a hierarchizují se jednotlivé reprezentované vazby.

Přeryv v půli letu

Kulturní proměna na přelomu padesátých a šedesátých let spolu s objevem experimentální poezie v její nepřeberné šíři se postupně stává hlavním tématem knihy a z teatrálního milostného příběhu vzniká explikativní entrée, ozřejmující okolnosti vztahu Hiršala a Grögerové. Náhle se odklání od reflexí banální všednodennosti (majících ovšem vedle svého svébytného kouzla také dobově charakterizační funkci), detailně tematizovaného společenského a existenčního balancování, obrazů milenecké intimity v jejích fluidních mravních konturách a nadšeného objevování umění a vypravěčská optika se radikálně přesouvá směrem k otázkám ryze literárně- či spíše kulturněhistorickým. To zásadně narušuje dosavadní strukturu knihy, rozplétá její masivní linii do jednotlivých vláken a z výše naznačeného panoramatického obrazu zůstávají jen informace obkružující nastalé téma uměleckého experimentu.

I to k sobě váže příběhy: ačkoliv se příležitostně ještě jedná o intimní témata, převládají nyní záznamy návštěv cizozemských umělců nebo reportážové střípky ze zahraničních návštěv. Tento přeryv není ovšem nepromyšlenou svévolí: přesvědčivě ilustruje nastalou společenskou proměnu a Hiršalovo vyproštění se z ubíjejících stereotypních zaměstnání, frustrujících svou nejistotou, a v neposlední řadě i založení přelomového časopisu Knižní kultura vyznívají jako tvůrčí osvobození. Transformaci v literárním provozu dokonale ilustrují podrobné reportáže z druhého a čtvrtého sjezdu Svazu čs. spisovatelů.

Přestože se kniha rozděluje na dvě rozsahem nesouměrné poloviny, její hranice jsou poznamenány podobnou společenskou i niternou nejistotou a tísní. A to nejen po srpnové okupaci. Překotné probuzení občanské společnosti s rozvojem nezávislých organizací (v čele s Kruhem nezávislých spisovatelů) sice značnou měrou destabilizuje dosavadní mocenskou totalitu, ale soustavné střetávání se zákonitě znejišťuje dosud relativně vyváženou pozici jedince. Takový pocit, umocněný osobními starostmi, prolíná již záznamy Bohumily Grögerové. Obsazení republiky vojsky Varšavské smlouvy zastihne oba na konferenci v rakouském Alpbachu. Po dlouhém uvažování nad emigrací se nakonec rozhodují pro návrat do vlasti. Byť poslední stránky sytí tragická atmosféra (především po vážné nehodě Hiršalovy manželky), uzavírá je jako symbol naděje obraz svíčky zapálené na Silvestra 1968 ve vídeňském Stephansdomu.