Karel Čapek: Prenten van Holland (Obrázky z Holandska), překlad a doslov Kees Mercks, edice Moldaviet č. 7, Voetnoot, Amsterdam – Antverpy 2009
Petr Placák: Het schip der doden (Loď mrtvých), překlad a doslov Edgar de Bruin, edice Moldaviet č. 8, Voetnoot, Amsterdam – Antverpy 2009
Richard Weiner: Een stem door de telefoon (Hlas v telefonu), překlad Hank Geerts, doslov Kees Mercks, edice Moldaviet č. 9, Voetnoot, Amsterdam – Antverpy 2009
Emil Hakl: Zoon & vader (O rodičích a dětech), překlad a doslov Edgar de Bruin, Voetnoot, Amsterdam – Antverpy 2009

Další vydání překladatelského fóra (v pátek 6. 3. 2009) se tentokrát uskutečnilo v netradičním prostředí. Erik Steketee, majitel podniku Processpecialisten, který sponzoruje českou edici krátkých textů Moldaviet (nakl. Voetnoot) a zimní trojici knížek nabízí jako vánoční dárek svým zákazníkům, poskytl prostory své amsterodamské filiálky De Fabriek. Objekt v neosobní a nehostinné krajině amsterodamského přístavu překvapí originálním architektonickým řešením interiéru ve stylu ruské avantgardy s dominantní freskou Tatlinovy Věže III. Internacionály na stěně. Dojem „fabriky“ dokreslují i kovové konstrukce a běžící pás (tedy nikoliv permanentně běžící), který v tomto případě posloužil k vystavení českých i nizozemských časopisů a knih ilustrujících Přehled česko-nizozemských literárních událostí za rok 2008.

Program vycházel ze čtyř čerstvých překladů české literatury vydaných nakladatelstvím Voetnoot: čísla sedm až devět edice Moldaviet a román Emila Hakla Zoon & vader (O rodičích a dětech), s důrazem na specifické problémy při překládání starších textů (Čapek, Weiner).

Nový překlad Čapkových Obrázků z Holandska přiblížil Kees Mercks. Ve srovnání s prvním překladem Evy Raedt-de Canterové z roku 1933, pořízeným z angličtiny, se změnil titul (Over Holland na Prenten van Holland) a přibyla kapitola o Naardenu, která ostatně nebývá ani součástí českého vydání. Z Čapkových sloupků o Holandsku, psaných původně pro Lidové noviny, se vymyká kritickým tónem zaměřeným na československé (a částečně i nizozemské) úřady, protože se o památník Jana Amose Komenského v Naardenu dost nestarají. Čapek také přichází s jasnou vizí, jak by mělo vypadat Komenského muzeum. Co snad v době vzniku Obrázků z Holandska působilo jako nedostatečně nadčasový, a proto pro knižní podobu sloupků méně vhodný text, překvapuje o téměř osmdesát let později aktuálností a lze vřele doporučit jako zajímavou inspiraci pro české i nizozemské správce nynějšího Komenského muzea v Naardenu.

Překládat do nizozemštiny knihu Čecha o Nizozemsku (dodejme: napsanou v roce 1931 na základě několikadenního pobytu) je ošemetné. Nevyvolávají Čapkovy dojmy dnes u Nizozemců spíš shovívavý úsměv nebo dokonce určité podráždění? Poetická kapitolka Grachty a kanaaly (‘Grachty‘ en ‘vaarty‘), kterou Kees Mercks přečetl (český text se pro dvojjazyčné přítomné promítal souběžně přes dataprojektor), se obecenstvu líbila. Současně tím překladatel demonstroval jeden z problémů: jak v překladu zachovat půvab nizozemských slov, která Čapek zavádí do češtiny? Mercks se rozhodl pro použití počeštěných tvarů, přičemž „kanaaly“ (podle Čapkovy definice „když ta voda teče od města k městu, je to kanaal“) pozměnil na „vaarty“, tedy výstižnější označení, které však Čapek za svého pobytu nepochytil. Čapkovo pohrávání se slovem „gracht“ vydalo v nizozemštině jednu krásnou hříčku navíc „prachtgrachten“ („důstojné grachty“), a také slovo „nejgrachtovitější“ neztrácí v překladu vtip („het allergrachtigst“). Zato „malé grachtíčky“ (v překladu částečně zachované „piepkleine ‘grachtičky‘“) se u čtenářů nedotčených češtinou, jak se ukázalo, poněkud míjejí účinkem – prostý překlad „grachtjes“ by tu byl zřetelnější.

Jiný překladatelský zádrhel tvořil Čapkův omyl, když známou rybářskou osadu Volendam označil jako ostrov. Kdyby šlo o žijícího spisovatele, bylo by řešení nasnadě: po dohodě s autorem chybu v nizozemském překladu opravit. V tomto případě Mercks opravu doprovodil poznámkou za textem, kde uvádí původní znění v češtině. Doplňující informace o autorovi i knize poskytuje navíc série Mercksových textů o Čapkovi v Holandsku, která vyšla v prosincovém čísle časopisu TSL (51/2008, tento časopis pro slovanské literatury vydává Amsterodamská univerzita a na fóru byl k mání).

Irma Pieperová se podělila o své zkušenosti s překládáním Čapkova Obyčejného života (Een doodgewoon leven) a oznámila, že díky nebývalému čtenářskému úspěchu tohoto románu (třetí vydání!) se nakladatelství Wereldbibliotheek rozhodlo pro nový překlad Války s mloky (román v Nizozemsku poprvé vyšel ve 40. letech také v překladuEvy Raedt-de Canterové z angličtiny) a ve znovuobjevování Čapka pro nizozemské čtenáře hodlá i nadále pokračovat. Válka s mloky by v překladu Irmy Pieperové měla vyjít v roce 2010.

Vzhledem k nepřítomnosti překladatelky Hank Geertsové se uvedení Weinerova textu ujal opět Kees Mercks. Úvodní pasáž povídky zazněla česky se souběžným promítáním nizozemského překladu. Jde o velmi složitý text, jehož snadnějšímu pochopení brání i hojné archaismy. Jak s tím naložit v překladu? Mercks vysvětlil přístup překladatelky (jejíž práci mentoroval): na několika místech se ukázalo, že je význam i pro současného rodilého Čecha mlhavý. V takových případech překladatelé sáhli po jistém upřesnění. Poznámka z publika: vnesli tam tedy vlastní interpretaci? To se děje při překládání v každém případě, opáčil Mercks. V souvislosti se svým čerstvým překladem Utrpení knížete Sternenhocha Ladislava Klímy (Het lijden van vorst Sternenhoch, vyjde v dubnu) Mercks k překládání starších textů poznamenal, že teprve porovnáním s texty Klímových českých současníků dokázal přesněji rozhodnout, co bylo v té době v češtině běžné a co je autorova zvláštnost. Překladatel by měl pro inspiraci nahlédnout i do dobových textů ve vlastním jazyce – k tomu však podle Merckse nebývá čas. Dobovou atmosféru překladatel vytváří spíš na základě vlastní představy, utvořené dřívější četbou.

I povídka Petra Placáka se vyznačuje určitou jazykovou patinou pod vlivem klasické dobrodružné četby a důsledně zastaralým pravopisem přejatých slov. Překladatel Edgar de Bruin pomýšlel na využití pravopisných zvláštností, které jsou typické pro nizozemské buřičské kruhy 60. a 70. let 20. století. Narazil ale na zásadní rozdíl: pokus o pravopisné reformy byl jedním z projevů společenské obnovy v Nizozemsku a vyvolává asociace s (ultra)levicovým hnutím. U Placáka jde naopak o návrat ke starým hodnotám, monarchii, křesťanství. Revoltující mládež u nás a na Západě tedy snad vypadala na první pohled podobně (dlouhé vlasy, nedbalé oblečení), ale ideologické pozadí se lišilo podle toho, proti jakému režimu se bouřila. Pro překladatele je prakticky nemožné si s tímto jevem poradit.

Při práci na románu Emila Hakla O rodičích a dětech zápolil Edgar de Bruin s obvyklým problémem překladatelů z češtiny, totiž s omezenými možnostmi, jak v psané nizozemštině vyjádřit různé odstíny hovorovosti. Úryvek z restaurace, kde si otec nakonec objedná filé, rozpoutal diskusi o tomto slově: některým Holanďanům připadá v počeštěné podobě s otevřenými samohláskami směšné (a neuvědomují si přitom, že i nizozemská výslovnost „filej“ se odchyluje od francouzského originálu) – přítomní Češi je ujistili, že pro ně to slovo směšný přízvuk nemá, takže se také překladem do nizozemštiny nic neztrácí.

Překladatelská fóra tedy neskýtají jen zajímavý vhled do překladatelské kuchyně, ale ukazuje se, že jsou i příležitostí pro překladatele konfrontovat si některé postupy s kolegy i s dvojjazyčnými účastníky v publiku. Zbývá doufat, že je časem objeví i současní studenti češtiny a adepti literárního překládání a že třeba přece jen povstane i mladší překladatelská generace. Budoucnost překládání české literatury je totiž momentálně v Nizozemsku stejně nejistá jako budoucnost bohemistiky.