Přehled česko-nizozemských literárních vztahů za uplynulý rok – tak znělo téma třetího vydání literárního Cyklu café.cz organizovaného Českým centrem v Haagu. Konalo se 23. listopadu 2007 v Instituto Cervantes v Utrechtu. Rok 2007 byl v tomto směru mimořádně bohatý, a tak bylo z čeho vybírat. Večer se odvíjel od dvou titulů, které právě vyšly v nizozemském překladu: Želary Květy Legátové (pod názvem De mensen van Želary, překlad Edgar de Bruin, vydalo nakladatelství Wereldbibliotheek) a výbor z povídek Bohumila Hrabala Praagse ironie (Pražská ironie, překlad Kees Mercks, vydalo nakladatelství Prometheus). Třetím titulem, který však v den konání ještě nebyl k dispozici, je novela Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále (Ik heb de koning van Engeland bediend), kterou v reedici – souběžně se stejnojmenným filmem Jiřího Menzela, od 15. listopadu v nizozemských kinech – a v překladu Keese Merckse vydává nakladatelství Prometheus. Překladatelé přečetli ukázky z čerstvě vydaných knížek a v rámci literární hry „zoekboek“ (obdoba knihotoče, ale zaměřená na českou literaturu v nizozemském překladu, která koluje mezi obecenstvem Českého centra v Haagu) vypustili po jednom výtisku od každé z nich do oběhu.

Z Bruselu dorazila překladatelka Irma Pieper a četla ze svého překladu Čapkova Obyčejného života (pod titulem Een heel gewoon leven chystá Werelbibliotheek na jaře 2008).

Zmíněná trojice překladatelů z češtiny také představila jedinečnou iniciativu antverpsko-amsterodamského nakladatelství Voetnoot. V příštích letech tam chtějí spustit edici Moldaviet (Vltavín). Bude se zaměřovat na krátké texty českých autorů, které jinak prakticky nemají na samostatné vydání naději. Vždy dvakrát ročně mají vyjít tři útlé knížky v jednotném výtvarném pojetí a za lidovou cenu. Edici už v prosinci 2007 zahájí Het gouden hoofd Jáchyma Topola (Zlatá hlava, překlad Edgar de Bruin), Drie rabiate legendes Bohumila Hrabala (Tři rabiátské legendy: Slavná Vantochova legenda, Křtiny a Dámská intimní toaleta, překlad Kees Mercks) a povídka Magdalény Platzové Alle beschavingen hebben hun hoogtepunt (Všechny kultury mají svůj vrchol, překlad Hank Geerts). V roce 2008 se počítá například s autory jako Ivan Klíma, Filip Topol a Eda Kriseová, chystá se nový překlad Obrázků z Holandska Karla Čapka.

Jana Beranová přednesla verše ze své letošní sbírky Vinger van de tijd (Prst času) a ukázku ze sbírky básní Miroslava Holuba, která by k desátému výročí jeho úmrtí měla vyjít v Nizozemsku v příštím roce. Básnířka se také zmínila o své básni Tátův klobouk, obsažené v čerstvě vydané antologii nizozemské poezie V Nizozemsku už nechci žít, založené na rozsáhlé antologii Gerrita Komrije, v níž Jana Beranová také figuruje.

Věra Ebels-Dolanová z literárního fondu CEEBP (Fond pro středo- a východoevropské knižní projekty) osvětlila činnost této organizace a představila svůj překlad obrázkové knížky Maxe Velthuyse ze série o Žabákovi. Vzhledem k vysokým výrobním nákladům se u nás nizozemské obrázkové knížky vydávají jen vzácně. V tomto případě se podařilo v roce 2005 využít rozsáhlejšího projektu, kdy vybraný titul Žabák a cizinec vyšel souběžně ve dvanácti jazycích. Nakladatelství Albatros prý vydání odmítlo s tím, že české děti jsou zvyklé na humánní literaturu. Titulu se ujalo nakladatelství Slovart a vydalo ho souběžně česky i slovensky, a tak se Max Velthuys, nizozemský laureát ceny H. Ch. Andersena, přece jen představil i našim čtenářům.

O srpnové překladatelské dílně vyprávěla jedna z účastnic Hana Kulišanová a přečetla úryvek z překladu vlámského autora Toma Lanoyea. Jeho kniha Het derde huwelijk (Třetí sňatek) byla vedle románu Tommyho Wieringy Joe Speedboot (Joe Kluzák) a knihy vlámské autorky Annelies Verbeke s názvem Slaap! (Spát!) na programu dílny. Při té příležitosti přišla řeč na nepoměr mezi zájmem českých nederlandistů o literární překládání (na dílnu se přihlásilo na dvacet zájemců, z nichž bylo vybráno osm) a nedostatkem zájmu na straně nizozemských bohemistů. Příznačné bylo, že ze současných studentů bohemistiky se večera opět nezúčastnil nikdo.

Program doplnila výstavka knih vydaných za uplynulý rok, literárních časopisů a dalších materiálů svědčících o čilých česko-nizozemských literárních vztazích. Prostředí velkého sálu utrechtského Instituto Cervantes, kde se večer konal, sice navozuje spíš ovzduší vědeckého sympozia, ale přesto vznikla komorní, uvolněná atmosféra. V publiku opět převládali „stálí zákazníci“ literárních pořadů Českého centra, což jsou kromě krajanů i nizozemští bohemisté a další zájemci o českou kulturu. Dvojjazyčnost se podařilo podchytit použitím dataprojektoru, kterým se souběžně s předčítáním promítal originál textu. Smíšené publikum tak v každém případě mělo možnost sledovat, co se předčítá, dvojjazyčná část mohla na místě posuzovat kvalitu překladů. Také Nizozemci, kteří se učí česky, si přišli na své, protože se z jeviště ozvala i čeština. Dokonale dvojjazyčná Jana Beranová přednášela nizozemsky i česky a obešla se tedy bez projekce.

Nakladatelé sice dali k dispozici výtisky a dodali také digitální obálky knih v tiskové podobě, ale nikdo z nich se večera nezúčastnil a neumístil ani zprávu o večeru na svůj web. Je to o to nepochopitelnější, že nizozemští nakladatelé často naříkají, jak se čeští autoři špatně prodávají. V tomto případě se o propagaci postaralo České centrum, ale kdyby se podařilo spojit síly, mohla se zpráva o literárním večeru prostřednictvím nakladatelů dostat k širšímu okruhu čtenářů.

Přes tyto drobné stíny přítomní diváci vyjádřili naději, že se takové večery budou opakovat pravidelně. Vzhledem k zajímavým překladatelským plánům na příští rok je už teď jisté, že o náplň pořadu jistě nebude nouze. Stačí najít prostory, kde by se taková „literární kavárna“ uskutečnila v neformálním prostředí a s možností pokračovat nerušeně v započatých hovorech – Instituto Cervantes totiž sál pronajímá pouze do 22 hodin.