Bělorusko je zemí, kde se protínají evropské vichry.

Sny cestovatele Odyssea o ztracené vlasti a věčný návrat k její břehům mají Bělorusové v krvi. Přinejmenším ti z nás, kteří aspoň něco slyšeli o tomto mořeplavci. Právě o tom, který, jak všichni víme, jednou téměř doplul ke své Ithace, jenomže si pod hlavu dal pytel s vichrem a usnul. Jak se ukázalo, v nevhodnou chvíli: jeho muži rozvázali pytel a návrat do vlasti se odročil. Stejně tak i běloruští intelektuálové: zdá se jim o vlasti na konci své cesty, po návratu, a pod hlavou jím šumí větry.

Bělorusové jsou národ básníků, kteří žijí ve sférách větrných. Mluvit do větru, ondulovat vítr a jiné marné činnosti se u nás dávno staly když ne národním sportem, tak obvyklým způsobem trávení času. Budování vzdušných zámků jde Bělorusům mnohem lépe než výstavba těch skutečných. Dokonce lyrikové-profesionálové, tedy lidé, kterým jsou riskantní lety přirozeně povoleny, se pomalu stávají předmětem vtipkování. Jako například že všichni chlapi jsou „svině“, a básníci jsou „svině s křídly“.

Mimochodem, když už jsme u sviní, běloruští literáti, pokud nejsou příliš loajální k současnému politickému režimu, s výjimkou několika mála autorů téměř nemají možnost publikovat svá díla. Tedy i čtenář nemá co číst. Proto se tak důležitým stává faktor ovzduší, proto se mimořádně důležitými stávají živá vystoupení. Takové akce přitahují mimořádně mnoho lidí. Pět set až šest set diváků v přeplněné aule na básnickém večírku není pro současný Minsk zdaleka maximum. Takové publikum je připraveno na mnohé věci, kupříkladu poslouchat poezii bez mikrofonů, které se „ztratily z technických důvodů“. Nebo poslouchat čtené či zpívané slovo pod širým nebem, protože úředníci zakáží vstup do budovy. A liják, který se možná spustí během vystoupení, nebude překážkou pro básníka ani pro publikum, ba někomu přidá elánu (aby má slova nezněla nepodloženě, mluvím pouze o případech, které se staly na mých vlastních vystoupeních).

Taková situace však vyžaduje také jinou poezii – poezii, která, řekl bych, pozorněji nazírá ovzduší. Pro taková díla je příznačná kategorie lehkosti opěvována již Italem Calvinem. Důležitou úlohu hraje versifikace; anachronická v západní Evropě, ale absolutně přirozená u nás. Avšak tato tradičnost je vynahrazována celou řadou způsobů, jak publikum zaujmout. Ústní vystoupení vyžaduje virtuozitu rytmů. Nečekaný rým, speciální nástroje, slovní hříčky, vynalézavost v experimentech s formou a snaha posluchače překvapit, kde to jen jde – to vše jsou kvality nutné pro naši současnou poezii, potřebné jako kyslík.

Současný básník může být postmodernistou, nebo jím může nebýt, může si aktivně hrát s tvorbou předchůdců, může ale i pečlivě předstírat naivitu (nebo dokonce být „svatým prosťáčkem“), jeho texty mohou působit nebo nepůsobit komicky, ale samotná jeho tvorba nesmí postrádat hravost, jadrnost a schopnost vřezávat se do paměti jako dobrý reklamní slogan. Znám jednoho mladého tvůrce, který za hlavní kritérium skutečné lyriky považuje její schopnost dobře se ukládat do paměti, a já tomu plně rozumím. Pokud se básně pronesené ve špatných akustických podmínkách nezapamatují napoprvé, druhá taková příležitost už nemusí nastat.

Ještěže básníkům pomáhají určité technické vynálezy. Například mezi „výrobní prostředky“ v „dílně“ mladých literátů se zařadily pager, a později mobilní telefon s možností posílat a dostávat esemesky. Postupně básníci shromažďují zprávy do víceméně tradičních poetických sborníků – knížek, které se u nás zřídkakdy dostanou na pulty knihkupectví. Jejich cesta ke čtenářům vede spíše přes prezentace a poetické večírky, kde je můžou dostat přímo z rukou básníků, kteří se naučili úspěšně obchodovat se vzduchem.

Je jasné, že to není nic jiného než vylepšená holubí pošta, která odedávna používala pro navázání spojení mezi lidmi živel vzduchu. A konkrétní forma, kterou tento živel naplňuje – ať už je to řeč v podobě „vers libre“, nebo haiku odeslané mořem internetu –, je druhotná věc. Zatímco její příznačná odlišnost spočívá v podivném spojení téměř nespojitelných věcí: naprostá svoboda překonávání prostorových, časových nebo jakýchkoli jiných překážek, a tvrdá disciplína člověka, který ví, že za každé slovo se musí platit.

Poezie je tedy dospívání v nejlehčí váhové kategorii, a nejlehčí živel je její materiál a zároveň území, které jí právem patří. Ve světě předvídatelné dospělosti vypadá akt psaní básně jako docela infantilní skutek. Zde přestávají fungovat zákony logiky a vědecké předpovědi bývají ještě nevěrohodnější než předpovědi počasí. Básník, který skládá báseň, připomíná dítě, které pouští na nebi draka: vzniká naivní riziko, že vzlétnete – a potom už na vás záleží málo. Dále – příznivé a nepříznivé klimatické podmínky, kterým podlehnete nebo nepodlehnete; to, čemu se zatím říká zázrak nebo inspirace.

Na vás je pouze držení provázku, držet se vodítka na jedné straně, aniž byste přitom přesně věděli, co táhne za stranu druhou, kdo je tady pán, a kdo je jenom venčen.

A vy, jako hrdina filmu, který jste nenatočili, visíte na provazovém žebříku vyhozeném z vrtulníku, a zatím nevíte, jestli se vám po něm podaří vyšplhat, ale jisté je, že zemská plocha se metr po metru vzdaluje. Za chvíli mizí i vrtulník a zůstává pouze k ničemu nepřipevněný žebřík a vy po něm šplháte, dokud letí ve vzduchu.

¹ Autor si zde hraje s běloruským frazémem Гандляваць ветрам – obchodovat se vzduchem, tedy honit vítr, zabývat se zbytečnostmi, zbytečnou prací (pozn. překl.).