Oddíl druhý, „Princezna“, str. 138–141

Má druhá láska mě zachvátila o rok později. Jeden pohled, mrazení v zátylku, studený pot, šimrání u srdce, sucho v ústech, vůně lilií – znovu jsem byla nemocná láskou.
Merav ihned pochopila velikost té zkázy. „On se ti líbí,“ usoudila zarmouceně.
Snažila jsem se to popřít, ale ona přejela smutnýma očima po mém vlhkém čele a pohledem sklouzla k mým třesoucím se rukám. „Ubohý Paltiel,“ vzdychla, „tolik tě miluje.“
Jen Jonatan zářil štěstím. „Není možné mu odolat, každý, kdo jej spatří, si jej zamiluje, dokonce i otec.“
„Já ne,“ řekla Merav.
„Cožpak necítíš jeho kouzlo?“ žasl Jonatan.
„Ano,“ zněla odpověď, „a to mě děsí.“

Paltiel se cvičil na bitevním poli před velkým bojem s Pelištejci a posílal mi odtamtud srdcervoucí dopisy. Četla jsem je prázdnýma očima a pokoušela se znovu přivolat ten bouřlivý cit, který jsem k němu až do nedávné doby chovala. Podařilo se mi uvést celé tělo v třas, útroby stáhnout i zadržet dech, ale věděla jsem, že to vše je jen slabým stínem té vichřice, která mě hrozí zahubit. Celou svou silou jsem se snažila bojovat s tou neznámou přitažlivostí. Nech mě být, křičela jsem na ni, miluji Paltiela, jen Paltiela, není možné milovat dva muže. Ale ona se mému upadání jen smála. Je tomu skutečně tak? To jen mé uši dráždí její hlas, je-li tomu opravdu tak? Proč je mužům dovoleno milovat několik žen najednou? Kdo ustanovil, že ženy mohou milovat jen jednoho muže?
Nepodařilo se mi zaplašit myšlenky na hru jeho prstů na struny citary, na vzpřímenou napjatost jeho kroků, na linii silné čelisti jeho tváře, která stála v podmanivém protikladu k dětské kulatosti jeho růžových lící, na ohnivé jazyky jeho kadeří a hlavně na pohled jeho očí. Nikdy jsem neviděla takové oči.
Rozhodla jsem se udělat vše pro to, abych jej nepotkala, ale znovu a znovu jsem nacházela samu sebe točit se kolem palácové brány v hodinách, kdy, jak jsem věděla, měl přijít k otci. Poklonil se mi pln jistoty, hrdý na to, že u mě vyvolal pocit, jako bych se klaněla já jemu. Pokynula jsem mu chladně hlavou, ale v žilách cítila vroucí krev. Zpoza zamčených dveří se k mým uším linuly kouzelné zvuky, které vyluzovaly prsty otcova umělce. Nechtěla jsem se od nich odloučit, ale pochopila jsem, že mě nikdo v tomto stavu nesmí vidět. Odešla jsem do své komnaty, ulehla na lože a cítila, jak se mé tělo rozkládá bolestí. Žebra se mi pod hrudí svírala a drtila srdce. Věděla jsem, že jsem byla poražena.
„Musíš si promluvit s Paltielem,“ hladila mi starostlivě Merav čelo.
„Není to trvalá choroba,“ mumlala jsem, „překonám ji.“
„Jdu říci Jonatanovi, aby otci našel jiného hráče na citaru. Žádný muzikant nestojí za to, abys kvůli němu přišla o muže, jako je Paltiel.“
„Pokud jej vyženeš z paláce, bude mě uvádět v šílenství, co budu živa. Potřebuji se s ním setkávat co nejvíce, jedna schůzka a ihned další schůzka, až ve mně začne budit zcela opačné city. Jeho kouzlo má vliv jen zpočátku, dokud jej člověk ještě nezná.“
„Odkud víš, jak jeho kouzlo působí?“
„To je má jediná naděje. Nechci ztratit Paltiela.“
Jonatan na mou prosbu sjednat mi schůzku s mladým hudebníkem, který si podmanil jeho srdce, odvětil s nadšením, ale podmínil ji otcovým souhlasem.
„Škoda, že jsi o jeho souhlas nepožádala i předtím,“ sykla Merav.
„Ona schůzka nebyla plánovaná,“ hájil se Jonatan, „prošel kolem nás ve chvíli, kdy jsme seděli v zahradách paláce. Tentokrát vás vzájemně formálně představím, podle pravidel a zvyklostí. Otec bude souhlasit, jsem si tím jist, měly byste vidět, jak na něj hledí.“
A opravdu, náš otec našel v té žádosti zalíbení a dokonce navrhl udělat schůzku větší a pozvat všechny členy rodiny na hudební večer. Matka se z toho nápadu velmi radovala a ihned přikázala kuchařům připravit na počest hosta zvláštní pokrm.
„Služebníci královi nám vyprávěli, že zázračně hraje na citaru,“ řekli kuchaři.
„Nejen na citaru,“ nadchla se matka. „Na konci hodů nám zahraje na osmistrunný nástroj, na flétnu, dechový nástroj ugav a dokonce na harfu.“
Oči kuchařů zářily obdivem a matka, která byla právem považována za nejšlechetnější královnu světa, je pozvala poslechnout si jeho hru.
V hodinách, které předcházely té události, jsem si zkoušela další a další šaty, ale ve všech jsem se cítila nepůvabně. Merav vešla dovnitř, podívala se na hromady šatstva, otočila se a odešla. Nakonec má volba padla na blankytné šaty z hedvábí, které jsem měla na sobě před rokem při vítězném pochodu, kdy jsem poprvé spatřila Paltiela. Ta volba ještě více prohloubila mé provinění, ale věděla jsem, že podvod mě dělá hezčí.
Když jsem přišla do paláce, rozšířily se matčiny oči obdivem. Dokonce i otec na mě pohlédl s potěšením. Posadila jsem se na své místo a cítila, jak se mi kosti očekáváním rozpadají na jemnou drť.

Vstoupil dovnitř vzpřímeně a hrdě, poklonil se hluboce otci a vyslal dlouhý pohled směrem k Merav. Snažila jsem se uklidnit samu sebe, že má krása zřejmě sežehla jeho oči a on je raději směřuje ke krásou méně zářící sestře.
Hrdlo jsem měla vyprahlé. Zatoužila jsem svlažit si rty jazykem, ale nechtěla jsem z nich setřít lesknoucí se růžový olej.
Jonatan sestoupil z vyvýšeného pódia, objal ramena milovaného druha a představil mu nás podle pořadí:
Královna Achínoam.
Princ Malchíšua.
Princezna Merav.
Princ Avínádav.
Princ Jišví.
Poklonil se před jedním každým z nás. Jeho kouzlo nás všechny ochromilo, dokonce i malý Jišví zadržel dech. Jen Merav na něj dál pohlížela s prokazatelným nepřátelstvím.
Stál před námi a zrak soustředil na ni.
„A já jsem váš věrný služebník, David, syn Jišajův.“