Slavný český turkofil (a výtvarník) Adolf Born opakovaně běduje nad tím, že Turci nakonec nedobyli Vídeň. Podle tvrzení filozofa a spisovatele Stanislava Komárka, které značně odporuje zažitému stereotypnímu obrazu Turka, ovšem k jakémusi kulturnímu dobytí Vídně stejně došlo: dodnes se tu podle něj dají najít četné stopy Osmanské říše - kávu, sladkosti, perské koberce nebo zdvořilé chování.

Komárek žil ve Vídni po své emigraci v roce 1983 až do sametové revoluce. Jak píše ve svém eseji Povaha Vídně (nyní i v knize Zápisky z Okcidentu), toto město se mu stalo druhým domovem a na tamním Centrálním hřbitově si prý tehdy vyhlídl místečko, kde by chtěl jednou složit své kosti. I proto je logické, že se stal jedním ze spisovatelů, kteří byli pozváni, aby na listopadovém knižním veletrhu Buch Wien 2008 zastupovali Českou republiku.

Komárek charakterizoval rakouský národní duch, a speciálně ten vídeňský, „usměvavou a mírně poživačnou veselostí v prostředí útulných kaváren“. Nevím, nakolik je tento postřeh přesný, každopádně byl ale tamní veletrh první, na kterém jsem se setkal se stánkem organizace, jejímž hlavním a jediným cílem je propagace humoru. V rámci těchto aktivit stánek nabízel publikaci s názvem Pěstěný humor, razící heslo, že humor vytváří „blízkost mezi lidmi, a zároveň odstup od problémů“. Stejnojmenná organizace pořádá dokonce semináře a další akce zaměřující se na využití humoru třeba v paliativní péči. Několik členů této organizace svojí přítomností veletrh značně oživovalo: byli opatřeni papírovou maskou znázorňující široký úsměv a v určitých časových intervalech spouštěli svůj kolektivní smích, jímž vyvrcholila jejich pohybová performance. A ke slovu přišla také zmiňovaná poživačnost: na veletrhu místní kuchaři předváděli své kuchařské umění.

S Vídní je spjat život mnoha významných Čechů, a leckteří tam svůj život také ukončili, a to i lidé tak odlišní jako Emil Holub, Leopold Hilsner nebo Magdaléna Novotná, předobraz Babičky od B. Němcové, která se tam pro změnu narodila. Nepříliš daleko od Vídně zahynul také Přemysl Otakar II., který je podle Komárka pro Rakušany přímo učebnicovým zloduchem, uchvatitelem a podrazákem. Rakouští spisovatelé Otakara často a s oblibou znázorňovali jako negativního protihráče jejich ctnostného a vzorného Rudolfa Habsburského. Nejslavnější je asi drama F. Grillparzera Štěstí a pád krále Otakara, v němž je podle knihy Stará historie česká v německé literatuře od germanisty Arnošta Krause (1859 - 1943) českému králi připisována drsnost a barbarství, což plně odpovídalo tomu, jaké vlastnosti si v Grillparzerově době průměrný Vídeňák spojoval s Čechy. Vůči dnešním Čechům už ale podle Komárka prakticky žádné resentimenty neexistují. Jestliže Komárek uvádí charakteristickou větu Rakušana, že „Můj bábicka byl taky cesky, jmenoval se Prohaska und war aus Brünn“, tak v plném souladu s tím se na veletrhu skutečně dala koupit třeba kniha rakouského novináře a autora literatury faktu žijícího ve Vídni D. Griesera s názvem Die böhmische Großmutter: Reisen in fernes nahes Land (Česká babička: cesty do země vzdálené i blízké). Grieser se v úvodu přiznává, že stejně jako jeho babička pocházela z Čech, respektive ze slezského Hlučínska, i mnozí významní Němci a Rakušané měli své předky z Čech, případně se tam sami narodili. O mnoha osobnostech typu Kafky, Freuda a Mahlera je to obecně známo, ovšem třeba také rodiče Franze Schuberta pocházeli z Moravy a oba dědečkové kancléře Bruna Kreiského byli z Čech. Grieserova kniha obsahuje ovšem i stránky o Rakušanech u nás nepříliš známých, třeba kapitola Jak se stal Matěj Šindelář Matthiasem Sindelarem pojednává o idolu rakouského fotbalu (nedávno o této kapitole Grieserovy knihy referoval i časopis Reflex). Další kapitola je věnována i zmíněnému Grillparzerovi, který prý v Čechách pravděpodobně potkal předobraz hlavní hrdinky svého dramatu Ahnfrau, jež jej proslavilo (jeho protičeské výroky jsou taktně ponechány stranou). V loňské publikaci Slavní Rakušané. 50 portrétů od Marie Terezie k H. Qualtingerovi, která se na Čechy nijak nezaměřuje, je počet slavných rakouských spisovatelů a malířů narozených u nás skoro poloviční.

Kromě stánku České republiky ovšem na veletrhu česky píšící autoři příliš viditelní nebyli. O to výraznější ovšem bylo zastoupení těch nakladatelství, která se specializují na vydávání děl národů ležících na jihovýchod od Rakouska. Wieser Verlag má samostatné edice turecké a chorvatské literatury, nakladatelství Drava zase nabízelo knihy s tématikou korutanských Slovinců, ale třeba také Romů. Právě Slovinci tvoří druhou největší státem uznanou rakouskou minoritu (nejvíce je Maďarů, Češi jsou čtvrtí). Ostatně podle Komárka dnešní vídeňská xenofobie míří právě proti „pigmentovanějším“ etnikům jako Turkům nebo Srbům, což se na veletrhu naštěstí nijak neprojevovalo. Byla tam ovšem k vidění kniha s názvem Jörg Haider. Člověk, mýtus, mediální hvězda o politikovi, který na xenofobii do jisté míry založil svoji politickou kariéru. Publikace vyšla necelý měsíc a půl po jeho tragické smrti a k jeho osobě se v ní vcelku kladně vyjadřují přední osobnosti rakouského veřejného života, jeho popularita a kult je v knize srovnáván s Lady Dianou. Haider byl sice, stejně jako Adolf Born, zastáncem vstupu Turecka do Evropské unie, ale co se týká jeho veřejného vystupování, zdvořilosti se od Turků moc nenaučil. Bylo to tím, že to také nebyl žádný Vídeňák? Nebo vzhledem k tomu, že měl i ve Vídní četné příznivce, jen vyjadřoval její „stínovou“, skrytou stránku? Vždyť podle C. Magrise dobromyslnost a veselost ve Vídni jen maskovaly brutalitu a agresivitu, což z ní dělalo podle jičínského rodáka Karla Krause „pokusnou stanici zániku světa“.