Argentinský básník Juan Gelman, nejnovější nositel Cervantesovy ceny, přijel 21. listopadu 2008 do Prahy na pozvání Cervantesova institutu. V jeho prostorách přečetl před nabitým sálem několik básní a s velkým šarmem a smyslem pro humor pobesedoval s publikem.

Anežka Charvátová: Vaše rodina je židovského původu z Ukrajiny, i když vy jste se už narodil v Argentině. Jak se u vás doma mluvilo? Zpívali vám rodiče třeba rusky ukolébavky?
Juan Gelman: No jestli mi je zpívali, tak už je to tak dávno, že si to nepamatuju… Doma se mluvilo rusky a jidiš a samozřejmě španělsky. Můj starší bratr se však narodil ještě na Ukrajině, a když mi bylo pět nebo šest let, četl mi rusky Puškina, což myslím hodně ovlivnilo můj sklon k poezii. Sice jsem nerozuměl slovům, ale jejich hudba a rytmus mě přenášely do jakési neznámé, překrásné krajiny. A já jsem každou chvíli bratra otravoval, aby mi zase četl. To byl můj první skutečný kontakt s ruštinou.

Anežka Charvátová: Když jste začal psát v 80. letech básně v sefardštině, tak jste se tím chtěl vrátit ke svým židovským kořenům?
Juan Gelman: Ne, proto to nebylo, ostatně moje rodina patřila k aškenázské větvi. V exilu jsem začal znovu číst španělské mystiky, svatou Terezu z Ávily, sv. Jana od Kříže a mnohé další, protože jsem u nich našel podobný cit pro nepřítomnou přítomnost. Pro ně to byl Bůh, pro mě vlast, nezvěstní přátelé či příbuzní… Tehdy jsem si napsal k jejich veršům pár poznámek a vznikla kniha Citas y comentarios (1982, Citáty a komentáře). Je to jakýsi dialog s kastilštinou 15. a 16. století, se sefardštinou, jak byla pojmenována starobylá kastilština, uchovaná v řeči Židů vyhnaných z Pyrenejského poloostrova na počátku 16. st. Nebylo to hledání židovských kořenů, má rodina neudržovala náboženské tradice, ale jazyka. Sefardština má nádhernou větnou skladbu a překrásné zdrobněliny.

Anežka Charvátová: První báseň jste prý napsal v devíti letech kvůli dívce, aby si vás všimla. Píšete od té doby pravidelně každý den a převážně ze stejných důvodů?
Juan Gelman: Každý den ne a kvůli té dívce už taky ne, stejně to tehdy nezabralo… Ona si šla dál svou cestou a já pokračoval s poezií. Píšu ze spousty různých důvodů.

Anežka Charvátová: Psaní poezie u vás také souviselo s vaší politickou angažovaností? Hlavně mám na mysli básně 50. let, kdy jste byl členem komunistické strany a působil ve skupině Pan Duro (1955, Tvrdý chléb), kde se mluvilo přímo o „ozbrojené poezii“ a o tom, že poezie je „stejně nezbytná jako chleba a puška“. Dá se říci, že poezie a politika byly ve vašem díle vždy těsně spjaty? Nebo hlavně v 50. letech?
Juan Gelman: Určitě nejenom v 50. letech. Ale jsou to dvě různé věci. Politicky jsem se angažoval jakožto občan. Když se mě jisté věci, jisté události silně dotkly, chtěl jsem na ně reagovat. Pokud ne, tak nic. Podívejte se třeba na Paula Éluarda, francouzského básníka a komunistu. Když vypukla korejská válka, všichni jeho spolustraníci, třeba Aragon, o tom psali básně. On ne. Tak mu řekli, hele, proč taky nenapíšeš báseň o Koreji. A on odpověděl, že píše básně, jen když vnější okolnosti souzní s jeho srdcem. Protože jinak se nepíše poezie, ale pamflety. Kromě toho vždycky opakuju, že jediným tématem poezie je pro mě poezie. A proto může být o všem.

Anežka Charvátová: Když jsme u té politiky a angažovanosti, sledujete případ Milana Kundery? Máte na to nějaký názor?
Juan Gelman: Mně se nechce věřit, že by to byla pravda. Velmi těžko se tomu věří, nikdy jsem neviděl žádný dokument, spíš mi to připadalo jako pomluva. Ale i kdyby to pravda byla, já nejsem povolaný ho soudit, neznám přesné tehdejší okolnosti údajného udání. Prostě tomu nevěřím.

Anežka Charvátová: A četl jste prohlášení, kterým se za Kunderu postavili světoznámí spisovatelé? Neoslovili vás jako vaše latinskoamerické kolegy Fuentese nebo Garcíu Márqueze, který mimochodem kdysi podepsal i petici za zrušení zákazu vašeho návratu do Argentiny?
Juan Gelman: Ne, ale jestli pod něj můžete připojit mé jméno, budu vám za to vděčný.

Anežka Charvátová: V Argentině se po pádu generálské junty také řešily postoje spisovatelů k diktatuře. Jak to bylo s Borgesem?
Juan Gelman: Borges nikdy nebyl nijak politicky činný, byl politice velmi vzdálen, o spoustě věcí nevěděl, protože je nijak aktivně nesledoval. V květnu 1976, dva měsíce po puči, zorganizovala junta večeři pro slavné spisovatele, na kterou byl pozván Borges, ale třeba i Sabato a další. Diktatura chtěla totiž předstírat, jak je demokratická a kulturní, jaké má vztahy k intelektuálům. Oba tehdy naletěli. Ale když se pak zrodilo hnutí matek nezvěstných, požádali Borgese o podpis petice. A jakmile se Borges dozvěděl o únosech, nezvěstných, mučení apod., podepsal. Po nějaké době mu telefonoval člen junty, aby ověřil pravost podpisu. Borges na to mezitím zapomněl a zeptal se: Jakou petici? Než však stačili prohlásit jeho podpis za podvrh, Borges si vzpomněl a svůj podpis potvrdil. V televizním dokumentu BBC na otázku, proč se za diktatury víc neangažoval, odpověděl: z politováníhodné ignorance, nevěděl jsem, co se děje. Uznal svou chybu a svou nevědomost.

Anežka Charvátová: Vraťme se k poezii. Ve svých básních si často hrajete se slovy, vyrábíte přesmyčky a neologismy, používáte každodenní výrazy s novým obsahem a navzdory vašim rodinným tragédiím bývá ve vaší poezii i humor. Sbírka básní, kterou jste prezentoval jako své překlady amerického básníka jménem Sydney West, je součástí humorné hry se čtenářem, nebo nějak odkazuje na Pesoovy heteronymy.
Juan Gelman: Ne, na Pessou ne. Pessoa vytvářel skutečné heteronymy, kdežto já užívám obyčejné pseudonymy. Měl jsem dva typy pseudonymů. Do první skupiny patřil Japonec, Američan a Angličan. V 60. letech jsem procházel velmi těžkou krizí, způsobenou politickými i osobními událostmi. Psal jsem zcela intimní poezii a zkrátka jsem si řekl, že abych se z toho dostal, musím si najít někoho, kdo bude psát za mě. Nejdřív se objevil Angličan, který toho napsal hodně, ale při jedné domovní prohlídce mi policie ukradla téměř všechny jeho verše, za což jsem jim vlastně vděčný, protože jsem se dostal k dalšímu. A pak se zrodil Američan Sydney West, se kterým se mi přihodila spousta zábavných věcí…

Anežka Charvátová: Jako třeba?
Juan Gelman: Pracoval jsem v jednom týdeníku a přišel za mnou typický chytrák – v každém časopise vždycky nějaký takový je, neustále něco čte, všechno zná, všechno ví, všude byl, prostě vzdělanec. Ten mi povídá, hele, Juane, četl jsem ty básně Sydneyho Westa – které vyšly, jako by to byly mé překlady – a nebudu tady vykládat o Sydneym Westovi, všichni víme, jaký to byl úžasný básník, ale srovnával jsem si ty tvoje překlady s originály a jsou opravdu perfektní… Podobných věcí se mi stalo víc. Naposledy když jsem teď dostal Cervantesovu cenu, vydali mi při té příležitosti cédéčko, kde čtu básně Sydneyho Westa. A potkal jsem přítele ze Zaragozy, který si šel desku koupit do knihkupectví, vybral si ji a chtěl zaplatit, ale knihkupec ho varoval: „Musím vám něco vysvětlit. Tohle nejsou básně od Gelmana, ale od nějakého Sydneyho Westa, Gelman je jenom čte. Už jsem kvůli tomu přišel o čtyři nebo pět zákazníků…“ A také je zábavné, že teď brzy má vyjít anglicky.

Anežka Charvátová: A je překlad perfektní?
Juan Gelman: Ano, je perfektní… Sydney West je asi jeden z mála spisovatelů, který byl přeložen, ještě než něco napsal, to mi připadá úžasné… V exilu, kde jsem musel zůstat po puči v roce 1976, se objevily nové hlasy, které měly mé vlastní iniciály, José Galván a Julio Greco, ale tohle vlastně nejsou pseudonymy ani heteronymy, ale symboly, jména mají zastupovat řadu velkých básníků, tehdy nezvěstných nebo zavražděných diktaturou. Bylo to jako říct, oni stále existují.

Anežka Charvátová: A vy jste se teď vrátil do Argentiny, nebo jste zůstal v exilu?
Juan Gelman: Nějakou dobu jsem žil v Argentině, když jsem se směl roku 1988 vrátit, a pak jsem se rozhodl zůstat v Mexiku.

Anežka Charvátová: Takže teď považujete za svou vlast Mexiko?
Juan Gelman: Já za svou vlast vždycky považuju dětství. Dětství ve smyslu jazyka dětství. Vlast jazyka dětství.

Anežka Charvátová: Mezi poetikou počátečního období Tvrdého chleba a posledními sbírkami, které kritici označují za dosti hermetické, je velký rozdíl. Ostatně každou novou knihou otvíráte novou poetiku. S čím souvisejí tyto změny poetiky? A co můžeme očekávat od vaší příští knihy?
Juan Gelman: Já nepíšu pro čtenáře. Píšu, protože cítím potřebu psát. A můžu psát, jen jak umím. Je pravda, že jsou mé básně čím dál ne snad hermetičtější, ale úspornější, víc k věci. Píšu čím dál kratší útvary, třeba tři čtyři básně za noc… Ale většinou jsem nespokojený s tím, co jsem napsal, a to je myslím motor ženoucí mě k novým způsobům psaní. V každé knížce se snažím o něco nového, ne že bych nový výraz hledal, ale vnucuje se mi v tom smyslu, že nelze opakovat, co jsem už jednou použil. Jinak je v tom nebezpečí mechanického opakování. Proto si musím dát ve svých posledních básních pozor, do jaké míry jsou výsledkem mechanismu a do jaké výrazem opravdového nutkání něco vyjádřit. Mám rád definici krásy podle Sor Juany Inés de la Cruz, ta ji srovnává se spirálou, kdežto John Donne ji přirovnává ke kruhu, dokonale uzavřenému. Ale obsese nejsou uzavřené, stoupají po spirále. A jak člověk stárne, má víc zkušeností, víc načteno atd., jako by obsese sama sebe pozorovala z vyššího bodu spirály, který vyžaduje jiný typ poezie.

Anežka Charvátová: A vždy jste se vyjadřoval poezií? Nikdy jste nepsal jinou prózu než publicistiku? Váš život by sám vydal na román, tlustý a napínavý.
Juan Gelman: Napsal jsem několik povídek, které jsem ale nevydal, bylo to spíš hledání jazyka. A také jsem jednou začal psát román, ale po třiceti stránkách už jsem byl unavený, já jsem totiž lenoch, pro mě jsou ideální krátké básničky.

Anežka Charvátová: A nechce se vám napsat ani svou biografii? Zkusit žánr, který teď letí ve Francii, směs biografie a románu, říkají tam tomu životopisné fikce?
Juan Gelman: No, já jsem totiž na psaní autobiografie ještě moc mladý… Ale jak tak koukám na vaše poznámky, možná byste tu biografii mohla napsat za mě…