Ve své době téměř neznámá novela Není zítřku, jediný literární počin Dominiqua Vivanta, barona Denona (běžně uváděného jako Vivant Denon), je současnými francouzskými literárními vědci považována za nejtypičtější projev libertinské literatury. Na necelých třiceti stranách, které tvoří tento rokokově laděný příběh, je zastoupena celá řada prvků vlastních libertinskému románu. Příznačná je už situace sama: zkušená žena (paní de T.) seznamuje s libertinstvím naivního mladíka (vypravěč), čehož spolu se svým milencem využívá k oklamání manžela. Svou rafinovaností ale podvádí i milence samotného. Vivant Denon námět zpracoval hned dvakrát, ve svých třiceti letech, a v upravené podobě ještě třicet pět let poté. Právě tato druhá verze se v překladu Miroslava Petříčka objevuje v knize Vášeň a rozum, láska v době libertinů, která nedávno vyšla v nakladatelství Prostor. V jejím doslovu Miroslav Petříček uvádí, že v této verzi autor „text oprošťuje od důrazu na příběh, takže nakonec vzniká až impresionistický portrét určité situace.“ „Právě proto jsme se rozhodli pro překlad verze z roku 1812,“ pokračuje Petříček, „má možná blíže k atmosféře francouzské společnosti před revolucí a autor ji dokázal přesněji vystihnout teprve poté, když již minula.“

Hned první scéna novely se odehrává v opeře, tedy na místě, jež se stalo symbolem pařížské mondénní společnosti osmnáctého století. Představení tady nehrají téměř žádnou roli, cílem pozornosti diváků jsou diváci sami. Opera je místem navazování nových libertinských známostí a zároveň místem, kde se rozebírají ty nedávné. „Živlem“ libertinského hrdiny je, jak se dále můžeme dočíst v již zmíněném doslovu, „společnost jako divadlo (ke svému uznání potřebuje obecenstvo).“ Paní de T. si vypravěče příběhu vyhlédne ve vedlejší lóži, u východu z opery je očekává kočár. I ten představuje důležitý moment při utváření známosti. Je místem temným a tak stísněným, že jsou cestující „nuceni“ sedět těsně jeden vedle druhého a jejich „nenadálý“ dotek je tedy více než omluvitelný. Zdánlivá náhodnost bývá vždy výsledkem důkladně promyšlených scénářů, v nichž mají, kromě obratné konverzace, značný význam i okolnosti, proti jejichž síle se člověk jeví jako úplně bezbranný.

Další vývoj večera Denonových hrdinů je plně v rukou paní de T., jež dokonale ovládá libertinskou techniku svádění. To se odehrává výhradně na úrovni rozhovorů. Dobové zásady neumožňují vyjádřit se v této oblasti přímo, i ta nejpovolnější žena musí alespoň po nějakou dobu působit prudérně. Svádění se tak stává rafinovanou hrou, ve které není nikdy nic řečeno doslova.

Takový je základ většiny zápletek toho typu libertinské literatury, jaký představují Vivant Denon nebo Claude Prosper Jolyot de Crébillon, známý jako Crébillon mladší. (U radikálnějších libertinů - jako například u markýze de Sade - už se samozřejmě o hru náznaků nejedná). Crébillonovy romány tvoří převážně přímé řeči, náměty rozhovorů jsou různorodé. Často vychází z velkých myšlenkových směrů století, hrdinové si z nich ovšem vybírají a dále rozvíjejí jen ty prvky, které potřebují k obhájení svého záměru. Jako nejvhodnější se pak jeví například otázka lidské přirozenosti v protikladu k dogmatickým naukám nebo zájem o exaktní vědy projevující se v prvé řadě lpěním na důkazech. Libertin je při svádění především „filozofem“. Význam tohoto slova v dobovém kontextu je podrobně vysvětlen ve zmíněném doslovu: „Slovem »filozofie« či »filozofický« se tehdy pojmenovávalo vše, co bychom dnes nazvali kontrahodnotou. Filozofický způsob myšlení se spojoval s popíráním všech takových autorit, jejichž základ není »přirozený«. (...) Výchova v pojetí libertinů znamená výzvu realizovat sebe sama překročením všech těch konvencí, které jsou lidské přirozenosti cizí, protože jsou jí vnuceny zvnějšku prostřednictvím morálních či náboženských autorit.“

U Crébillona je průhlednost libertinské konverzace zdůrazněna natolik, že se stává zdrojem četných komických situací: jedny z mnoha postav románu Pohovka (Le sopha) , Almaide a Moclès, těšící se ve společnosti pověsti neobyčejné ctnosti, rozebírají tak dlouho téma hříchu, až dospějí k přesvědčení, že jediná možnost jak se dobrat pravdivého závěru, je zakusit jej. A to raději hned a „mezi čtyřma očima“. Podobně končí i debata o experimentální vědě, které se v Noci a chvíli (La nuit et le moment) oddávají Clitandre a Cidalise.

Vraťme se ale ke konverzačnímu umění paní de T. Ve chvíli, kdy se spolu s vypravěčem vrací z procházky zpět k zámku, potřebuje záminku k tomu, aby jejich noční dobrodružství mohlo pokračovat. Zničehonic tedy zavdá podnět k hádce. Takto zabráni do hovoru se oba dva otočí a naprosto „podvědomě“ se vydají směrem k zahradnímu pavilonu. Tuto chvíli Vivant Denonova vyprávění vyzdvihuje i Milan Kundera v románu La lenteur (Pomalost). Celý román odkazuje právě k novele Není zítřku. Na jejím příkladu srovnává pozvolnou rafinovanost libertinství s uspěchaností dnešní doby, kdy, jak píše Kundera, stačí říct: „Chceš to? Já to chci, neztrácejme čas“.

V Denonově příběhu se dále na scénu dostává pavilón, a uvnitř pak (v libertinském vyprávění nikdy nechybějící) pohovka: „Jakmile jsme tam vstoupili, oba jsme se zachvěli; byla to svatyně, svatyně lásky. Zcela nás ovládla, až nám poklesla kolena; naše bezvládné ruce se propletly, a protože jsme se nedokázali udržet na nohou, padli jsme na pohovku, která se v této části svatyně nacházela.“ Noc vrcholí v kabinetu paní de T., kde „jen slabá a jakoby nadpozemská záře ozařovala podle potřeby jednotlivé předměty“, „vykuřovadla šířila vybrané vůně“ a „rozmanité ozdoby a trofeje ukrývaly (…) plamínky lamp, magicky osvětlující toto místo rozkoší“. Vypravěč čtenáři neustále připomíná svou nezkušenost. Paní de T. správně předpokládala, že právě naivita jej oprávní k tomu, aby opakovaně kladl důraz na bezmocnost člověka před silou míst a okolností. Vypravěč přistoupil na její hru a zakusil ničím nevázanou rozkoš, takto oproštěnou od jakýchkoli přesahů do budoucna. Miroslav Petříček se k Vivant Denonově novele vrací i v závěru svého doslovu: „Chce-li v ní čtenář hledat nějaké poučení, pak se musí obrátit k jejímu názvu, Není zítřku, Point de lendemain. Neznamená to, že žijeme bez budoucnosti, nýbrž to, že za intenzitu platíme pomíjivostí: jediné, co skutečně máme, je přítomný okamžik.“