Jak spolu souvisejí příběh o pašerákovi květin Kryštofovi a název prózy Chyba? Jestliže se pod pašováním květin míní obchod s ohroženými druhy a jejich nelegální přepravování z kontinentu na kontinent, pak lze chybu pochopit nejenom v souvislosti s porušováním zákona, ale i problémem v ekologickém systému. Anebo může být chyba zaklíněna v hlavě umírajícího Kryštofa, kterému v okamžicích smrti pod invazním rojem bolševníků probleskne vzpomínka na rané dětství, v němž ho matka varovala před tímto nebezpečným druhem rostlin. Z důrazného varování se zrodily zveličelé představy o květinách, jejichž silou byl Kryštof jako kluk uhranutý – což ho později nepřímo nasměrovalo k volbě neobyčejného povolání. Další chyba se v sérii provázaností objevuje v situaci, která vede ke klukovské křivdě: Kryštofův kamarád Andrej mu nechce půjčit tajně přechovávanou pušku, protože je ještě na ni moc malý. Klukovské spiklenectví utržilo šrám, který jednou pro vždy rozdělil jejich cesty. A další chyba: Kryštof se rozhodne získat jedinečnou rostlinu pro ruského kupce, čímž zasáhne do příběhu staré japonské legendy a stane se jako oběť jeho součástí. To jsou pochopitelně jenom některé klíčové okamžiky, k nimž lze význam názvu této prózy vztáhnout. Na provázanosti chyb, o kterých můžeme spekulovat, si také lze uvědomit zákonitost následků a příčin, pro něž je charakteristické, že se dějí bez jednoznačně zlých pohnutek. Příběh Chyby je rozplétán se stejnou nutkavostí jako ve čtivé detektivce, a ta se nakonec přerodí ve fantaskní vyprávění. 

O obsahu nové knihy nelze mluvit přímo, aniž bych neprozrazoval její tajemství, a navíc to není ani účelem tohoto článku. Proto se od něj naráz odvraťme a vykročme, nikoli bezúčelně, od pólu opačného – od biografie autora. Marek Šindelka získal za svou prvotinu Strychnin a jiné básně Cenu Jiřího Ortena (2006), tedy nejprestižnější ocenění pro mladé tvůrce. Letos se přihlásil s další knihou, která je svého druhu rovněž debutem. Přechod k próze nebývá pro člověka s poetickým viděním lehký a skýtá četná úskalí. U Chyby lze však s konstatovat, že se z nadějného básníka stal prozaik nejmladší generace, který je opravdu hodný toho jména. A mám dokonce pocit, že próza svědčí Marku Šindelkovi o něco víc než básně. I když Chybu nemohu neoznačit za ranou prózu, přesto je pro mě v pohledu na současnou českou beletrii výjimečná. Už dlouho se mi totiž nestalo, abych se do knihy s takovou chutí začetl. Může se to zdát jako banální hledisko, ale vypravěčský výkon se zdá být u této prózy určující.

Potíže s Ninou a drobnosti 

Chyba ovšem není próza, která by se při reflexi obešla bez výhrad. Za nejzávažnější prohřešek považuju nedotaženou postavu Niny, pozdější manželku Andreje, do které je Kryštof od svého dospívání zamilovaný. Tato postava také funguje jako spouštěcí mechanismus tragédie, která nasměruje Andreje k osudovým činům. Nina jako postava je ovšem příliš ponechána v pozadí, motiv jejího konání je psychologicky špatně motivovaný a v kontextu leckdy nápaditého a důkladně fabulovaného příběhu neobstojí. Signifikantní je také to, že ji autor nenechá mluvit, Nina se vyjadřuje výhradně zprostředkovaně, což čtenář (absenci její řeči) nejvíc pocítí během společné večeře, když Kryštof  už jako pašerák květin Andreje navštíví.

Marek Šindelka důvěřuje svému příběhu. Někdy se neúmyslně, jakoby z dálky dotkne výrazných motivů z jiných slavných knih, nicméně, lapidárně řečeno, nehledá ve vyprávění vědu, nestaví ho od ideje formy, kterou chce naplnit slovy, naopak líčí události přirozeným způsobem, který nepostrádá talent a zdravou dávku odvahy, zejména ve stylové rovině. Obrazná pojmenování jsou ovšem víc sugestivní v próze samotné – vedle ní se v textu objevují veršované pasáže, které lze pochopit zčásti jako Andrejovy monology a zčásti jako rituální zaříkávání, které slovy zpodobuje koloběh světa předváděný v mýtu. Básnická licence ovšem někdy sklouzává k detailům, které destruují mimotextovou realitu, jakkoli většina z nich její obraz skrze vyjádření posiluje (týká se to zejména fantaskních oddílů Andrej a Květina). Kvůli těmto škobrtnutím (a nedotažené linii s Ninou) hodnotím prózu jako ranou. Zároveň mám pocit, že by nemuselo v případě Chyby zůstat jenom u knihy, neboť zejména první ze tří částí (Kryštof) mi přišla jako dělaná pro přepis do filmového scénáře. Svět květin v knize vytváří specifický prostor a připomíná ajvazovský skrytý svět, „druhé město“, které může vidět pouze ten, kdo ho vidět chce – otevírá se neodbytnému zájmu o něj. (A ačkoli je v knize exponováno ekologické téma, nikdy nepřekročí hranici únosnosti, jinými slovy se přes jeho přítomnost text nestává agitačním letákem Strany zelených.) Na závěr snad jen tolik, že v otisku do české literatury pro mě Chyba nabývá podobného významu jako Paměť mojí babičce od Petry Hůlové: čtivá próza od talentovaného tvůrce.