Nejen dobou vzniku obsažených básní navazuje letos vydaná Šiktancova sbírka Vážná známost (2003–2007) na Zimoviště (1998–2002) a Šarlat (1995–1998). Autorova poetika i kvalita jeho veršů zůstává zjevně konstantní. Charakteristický volný verš formovaný výraznými přeryvy, průrvami v řeči i v grafickém záznamu básně, se již dlouhá léta vyznačuje především hláskovou instrumentací, která, zdá se, nemá v současné české poezii obdoby. „Ano, / zda ještě co k třešti, zda slepé dotýkání / ještě řeč, // křič vše tím lepkým, / tím listíčkem nejčko, tou zelení na cár / a změtem / a třísní...“ Řeč nabývá na ostrosti, vázne, zadrhává. Básník na minimum redukuje použitá slova. Pročesává věty, vyškrtává nadbytečné hlásky. Často se vyskytují slova jednoslabičná. („Z refýže smích. Vyťal se z tmy a švih / jak prut...“ nebo „Šplích drn cák prach ospalky plíseň jílu // Až táhlý klk! / Až se tři zbylé nohy stihly / vzepřít A vstát A srovnat útlou balanc!“) Rytmus básně se náhle mění, třeba i vprostřed verše. Jazyk je napínán k prasknutí. Jako by to již úvodní báseň tematizovala a ve svém závěru hovořila o vyvstávání básnické řeči: „A vtom to napětí... / Jako by nabyl vzduch, / jak by se rozpjal od hald k okapům nějaký / němý křik! / nějaký vroucí nevýslovný princip! // Strom hlučně dýchal, / pod mostem potok zprudka praskl v půli. // Obrátil jsem se ke dveřím. / „Vy my nerozumíte“, / chtěl jsem ještě říct... // Ale mi připadlo, že to už není česky.“ Řeč básníka vždy směřuje k stávajícím hranicím jazyka, v riskantním pohybu je překračuje a obnovena se navrací zpět, ustavičně buduje křehkou rovnováhu mezi výkřikem a výpovědí.

Známost, kterou tak prostřednictvím mezní zkušenosti navazuje, nemůže být než vážná. Stejně jako se na Koblasových ilustracích vydělují postavy z anorganického či nelidského podloží, tak poezie čerpá svou sílu z dosud neartikulovaného živlu řeči, směřuje k hranicím vyslovitelného a myslitelného, přináší svědectví z blízkosti smrti a nerozumu. Hra, kterou básník rozehrává, se podobá ladným pohybům krasobruslařky, jejíž brusle se ostrým nožem zařezává do ledu, jenž hrozí prolomením. „I si jen hraju. / A toto zalíbení v dotycích A v drobných // křicích vody K hranici únosnosti!“ Lehkost a krása jsou provázeny mrazením v zádech a závratí.

Na jiném místě pak čteme: „Ukrutný půvab hry. / Mží prach i ty sám sobě / snad se zdáš: / tvůj stesk, abys ho neviděl, // ohlíd se do výlohy.“ Svět se zde, tak jako u Lucretia, rodí a zároveň zaniká v nekonečném víru atomů podobných zrníčkům prachu. Tváří v tvář rozpadu a nejistotě vlastní existence však není nutné podléhat zármutku. Výlohy jsou plné věcí. Výkladní skříň se tak stává modelem světa, kde nepatrné částečky hmoty poletují prázdným prostorem v záři slunečního světla, usedají na reprezentativní výběr skutečnosti a člověk se zjevuje pouze jako mihotavý obraz na jejím povrchu.