Pablo Tusset, autor románu Nejlepší loupákův zážitek (Lo mejor que le puede pasar a un cruasán, šp. Nakl. Lengua de Trapo 2001), patří do generace španělských autorů narozených kolem roku 1965, kteří dokáží ve svých románech velmi obratně využít atraktivitu detektivních zápletek, historické látky, esoteriky a moderních technologií a dodat tomu více či méně osobitou literární formu.

Všichni tito prozaici, od bestseleristů Carlose Ruize Zafóna (č. Stín větru, 2006) a „píšícího právníka“ Ildefonsa Falconese (č. Katedrála moře, 2008), přes humoristu Manuela Manzanu (Capitán de las sardinas, 2007) až po evidentního grafomana Césara Vidala (od roku 1999 publikoval devadesát pět knih!) slaví ve Španělsku obrovský úspěch. Jejich knihy vycházejí nezřídka ve statisícových, v krajních případech milionových nákladech (Ruiz Zafón, Falcones). O čtenářském zájmu Španělů o beletrii s výše jmenovanými atributy by mohl vyprávět i Miloš Urban, jehož překlady se těší na Iberském poloostrově snad většímu čtenářskému zájmu než v v české kotlině.

Tussetova románová prvotina Nejlepší loupákův zážitek má ovšem literární kvality, které ji zároveň z tohoto rámce posouvají kamsi dále. Především jeho text působí hutně, vyprávění není rozplizlé, ze stránky na stránku přeskakují bizardní historky, filmové a literární aluze, nečekané katarze minipříběhů, černý humor a (sebe)ironie.

Tak v první části knihy komentuje hrdina knihy Pablo Miralles svůj život opilce, lenocha a konzumenta hašiše: „Za ta léta mám kocoviny roztříděné do několika skupin: máme kocovinu – kladivo, kocovinu – nakládačku, kocovinu – zvláštní nebo kocovinu – neznámou (jmenuji zpaměti), i když většinou se dostavují ve smíšených verzích jako kladivo – suchá nebo zvláštní – nakládačka – neznámá,“ říká například románový Pablo Miralles, jinak synek z bohaté barcelonské rodiny. Jindy zase popisuje, jak smlouvá o peníze s prostitutkou v přístavu, aby mu zbylo na taxi a nemusel jet domů ranním metrem nebo líčí svoje opilecká extempore v barcelonských barech.

Tusset ovšem není žádný španělský Bukowski. Lahve vodky a hroudy hašiše jsou u něj rekvizitami klauna, který téměř nikdy nepřipustí, aby jeho vzpoura proti hodnotám většinové společnosti vypadala jakkoliv vážně. Jediné, co si Miralles hlídá, je, aby ho nikdo neotravoval: příbuzní, ekologové, politici, ženy.

Poté ovšem, co jeho bratr Sebastian, úspěšný finančník, náhle zmizí, iniciativně se ujme pátrání, které mu později přeroste přes hlavu. A právě zde se rozjíždí zamotaný příběh, několikasetstránkové vyprávění, kde nechybí rychlá auta, ženy, vražda nebo dokonce záhadné bratrstvo, jehož nitky končí někde u rosenkruciánů a ve Vatikánu. Pablo Miralles se v tom všem ztrácí, nejen jako protagonista v příběhu ale i jako literární postava, se kterou by se čtenář mohl nebo nemusel ztotožnit. Kniha minimálně v druhé polovině působí dojmem spirály, která se podobně jako opravdová instalatérská občas hrabe ve fekáliích a vymetá temná zákoutí imaginárního barcelonského podsvětí (kanalizace), ale zároveň se pořád spirálovitě točí a točí. Historky se nezřídka opakují, repliky taktéž, až čtenáři nutně přijde, že Tusset tak trochu recykluje, neboli, když je s určitou dramatickou konstrukcí výjimečně spokojen, tak se snaží její potenciál využít tak, že se do toho sám zamotá.

Ovšem, jestli je Tusset „šikovný“ v tom, že do knihy nacpal všechno, u čeho se dá předpokládat zájem čtenářů, literární formou to rozhodně nikomu ulehčit nechtěl. S tím souvisí i určitá asymetrie příběhu, fantasmagorické vyústění, i formální neuhlazenost. Ovšem v případě Tusseta bych si dovolil výše uvedené považovat za přednosti, něco, čím dodal knize grády a odlišil se od kolegů spisovatelů současného španělského románového „boomu“.