Večer jsem zavolala kamarádce Arnoně, které jsme říkali Nona, a řekla, že ji jedu vyzvednout, protože jsem slíbila Šaroně, že k ní večer přijdeme a budou tam také všichni naši dobří přátelé, ale Nona řekla, že se jí dneska večer nikam nechce a dokonce ani k Šaroně ne a dokonce ani když u ní budou všichni dobří přátelé. Nemá na dobré přátele náladu.

Povídám, Nono, ale je zrovna takový pěkný večer, příjemný vítr od vody a Šarona bydlí blízko u moře a jsou u ní vždycky otevřená okna, aby dovnitř mohl mořský vánek a vůbec aby bylo vidět moře, které je dneska určitě rozbouřené, protože je zimní den a je škoda, že nás pozvala na pozdní hodinu a ne v podvečer, kdy zapadá slunce a je vidět, jak stěží rozeznatelná vzdálená modř pohlcuje červený míč, není úžasnější přírodní úkaz.

Vždycky jsem chtěla bydlet u moře, řekla jsem, ale nějak to nevyšlo a teď bydlím naproti parku a i to je velmi příjemné, slunce probleskuje žlutými flíčky skrze vrcholky vysokých stromů a v noci je park osvětlený kulatým světlem lamp a procházejí se tam zamilované páry a za nocí tam štěkají psi a v oknech okolních domů je vidět světlo a občas je slyšet vzdálenou melodii a soused zespodu odnaproti má zvláštní pokoj s velkým stolem se zeleným flanelovým přehozem pro své housle, tím flanelem je vystláno místo, kde housle spočívají.

Nona se zasmála a řekla, že je to legrační.

Ne, je to dost smutné, na to povídám já, i když je to pravděpodobně zámožný člověk, jenže to je vlastně úplně jedno, když jsi osamělý, zůstaneš osamělý, dokonce i když poletíš semhle nebo tamhle, jen aby tě osamělost nepohltila, ale ona tě stejně žere, ano a když tenhleten muž odjíždí, nezavírá okenice a nechává svítit světlo, aby zmátl zloděje a jeho malé housle si tam dnem i nocí leží osvětlené na stole se zeleným flanelem, jen tenhle muž tam není a pokoj je zavřený a prázdný.

Nona řekla, že je to vážně velmi smutný příběh.

Je ale velmi milé tam bydlet, řekla jsem, protože je to naproti parku a v okolí je pořád ticho, a pokud fouká vítr, který trochu hýbe vrcholky stromů a pokud havrani nepoletují z koruny do koruny anebo ze střechy na střechu a nekrákorají, je možné skutečně dýchat ticho, protože ulice je jednosměrná a jen občas projede nějaká hlučná motorka nebo spěchající taxi či prostě lidé, kteří se rádi procházejí v noci sami anebo v páru či s nějakým psem na vodítku a každý večer vídám v parku staré lidi procházející se o samotě anebo sedící na lavičce, aby si odpočinuli a upadají do spánku unaveni životem nebo prostě starobou a občas tam v zimě najdou staré lidi, kteří v mrazu usnuli zachumlaní na lavičce a ráno jsou studení a mrtví.

Dobrá, opustíme park s jeho staříky, říkám, a vrátíme se k Šaronině párty, která bude určitě hrozně veselá a jak už jsem ti řekla, budou tam všichni naši dobří přátelé a ti se rádi baví, a určitě tam budou všelijaké dobroty k snědku a pití a přijde velký Arik a malý Arik a Gidon A i Gidon B, všichni s manželkami, které vždycky sedí stranou na pohovce a povídají si a vyprávějí nejrůznější rozkošné drby, protože co je sladší a příjemnější, než trocha pomluv a ony přece znají celý svět anebo alespoň celý Tel Aviv anebo půlku anebo bůhví koho a vědí všechno o všech a mají v rukávu spoustu drbečků.

Ona znovu řekla, že se jí vůbec dneska večer nikam nechce. Ale Šarona se zrovna připravila, že přijdeme, řekla jsem, vyprávěla mi po telefonu, že šla ráno na nákupy a skutečně tam budou dobré věci a obzvláště dobří přátelé a  opravdu není třeba opovrhovat dobrými přáteli. Možná přijde i Jonatan, který není až tolik společenský a ani z dobrých přátel se „nezblázní“.

Když jsem ji přišla vyzvednout, pořád ještě říkala, že má obrovskou chuť zůstat sama doma a usmála se zmateným úsměvem, který dodal půvab její tváři, která i tak vypadala rozpačitě.

Dobře, řekla jsem, vstaň konečně, otevři skříň a vytáhni něco na sebe. Navrhla jsem jí, aby si vzala hnědou sukni a červené tričko, protože všichni říkají, že jí červená sluší a hnědá je vždycky pěkná a možná si obleč hnědé šaty s černým límečkem, povídám, perfektně ti sednou a jsou dokonce trochu odvážné.

Pořád váhala, ale řekla, že pokud se vůbec rozhodne jít, oblékne si hnědou sukni a červené tričko, protože opravdu všichni říkají, že jí červená sluší a hnědá je vždycky pěkná. Pokud je to tak, řekla jsem, tak si možná přece jen oblékni hnědé šaty s černým límečkem a až vejdeš, tak se na tebe všichni podívají a řeknou, jak moc jsi krásná a koukněte, dokonce i Nona přišla a jak pěkně vypadá a zavládne veselí a neskrývaná radost.

Ona se opět rozpačitě usmála a opakovala, že si nemyslí, že dneska večer někam půjde.

V pořádku, už si na sebe něco vezmi, popoháněla jsem ji. Dole na nás čeká taxi a není možné nechat ho čekat o moc víc a Šarona má krom toho ráda, když lidé chodí včas, obzvláště když připravila tolik dobrých věcí a také se nemá opovrhovat dobrými přáteli ani Jonatanem, který možná také přijde. Takže prostě jedeme a otevři skříň, vyndej konečně něco na sebe, povídám, a dodala jsem, že by bylo dobré, kdyby si vzala i svůj krásný černý šátek, protože by mohlo být venku trochu zima, hlavně na pláži, Šarona přece bydlí na pobřeží a na promenádě je spousta kaváren a možná opravdu sejdeme dolů maličko se projít.

Konečně se oblékla a vyrazily jsme, po cestě jsme si trochu povídaly a bylo to kupodivu velmi příjemné.

Když jsme dorazily, už tam byli všichni, samozřejmě s manželkami, byl tam velký Arik a malý Arik i Gidon A a Gidon B a sladký Benci s knírkem, se kterým si neustále pohrává, jako by nevěděl co dělat s rukama anebo se sebou samým, protože on chodí vždycky sám, už tam byl i Jonatan, který jako obyčejně stál stranou, opíral se o zeď. Tvář se mu rozzářila, když jsme vešly a na Nonu vrhnul svůj temný žhnoucí pohled.

Nona se i teď trochu rozpačitě usmála a jako obvykle se začala dívat do všech stran, jako by hledala něco, co nemůže nikdy najít a Šarona řekla: To je skvělé, že jste konečně dorazily, už jsem se bála a chtěla zavolat, všichni už na vás čekají, vidíte, takže možná Nono sedni si sem, do tohohle křesla a to samé řekla mně a obě jsme se posadily do křesílek v kruhu, který se vytvořil ještě předtím, než jsme přišly a jako vždycky se rozproudil hovor a smích, Šarona čas od času vstupovala s malými podnosy a barevnými sklínkami, omlouvala se, že Joav, její manžel, není doma, je v zahraničí za obchodem a ona nechtěla být o šabatovém večeru doma sama, tak pozvala dobré přátele a má velkou radost, že všichni přišli, dokonce i Nona a Jonatan, kteří většinou raději zůstávají doma a ona nechápe proč, myslí si, že je to velmi smutné a tady bude s přáteli opravdu veselo, obzvláště když připravila samé dobroty a je tu také několik kvalitních lahví, které Joav, její manžel, schovává na zvláštní příležitosti, ale ona si troufla a vyndala je a doufá, že se on nebude zlobit.

Srdečně se zasmála a řekla, že také upekla dva koláče, jablkový a tvarohový, a dokonce stihla uložit děti brzy do postele. Normálně ještě v tuhle hodinu vyvádějí, ale chápou, že když táta není doma, mámě je samotné smutno a zve pár hostů. Takže ji poslechly a šly si brzy lehnout a ona se k nim ještě předtím šla podívat a viděla, že dokonce i obě usnuly, maličký s medvědem a holčička s panenkou, kterou ve spánku objímá.

Všichni se smáli a řekli, milé a opravdu to bylo velmi milé a všichni si začali pochutnávat na burácích, mandlích a jiných oříšcích, kterých Šarona připravila víc než dost, a také na vlašských ořeších samozřejmě, a už otevřeli láhev a začali trochu pít a jen Jonatan stál stranou, jako vždycky opřený o zeď.

Vzala jsem si ořech a jeden dala i Noně, asi byl obzvlášť tvrdý a najednou jsem viděla, že trochu zbledla a její vždy rozpačitý pohled se stal ještě rozpačitějším, většinou se přeci hodně směje a mimochodem odhaluje své krásné perleťové zuby, ale teď si rychle dala před ústa ruku pohybem, který u ní byl běžný vždy, když chtěla naznačit, že by raději zmlkla a neúčastnila se hovoru, ale nyní držela ruku před ústy mnohem delší dobu a silně ji tiskla a najednou jsem viděla, že svírá něco v dlani a zavírá ji a tvář má nejen pobledlou, ale také vypadá jako by zestárla o dvacet let. Řekla jsem: Co je Nono? Co se stalo?

Neodpověděla.

Přemýšlela jsem co se děje? Co to svírá pevně v dlani? A proč takhle zakrývá ústa? Chce naznačit, že bude takhle mlčet celý večer? A pak jsem ke svému údivu viděla, že v ruce drží řádku umělých zubů.

Velký Arik, který seděl vedle ní, řekl: Tedy to je krása, jaké pěkné zuby, a rychlým pohybem ruky ji vytrhl protézu.

Malý Arik povídá: To mě podrž, patří Noně? To jsem netušil, nikdy jsem si nic takového ani nepomyslel a začal se smát svým ošklivým smíchem.

Velký Arik se řehtal: Je to fakticky paráda držet Nonin okouzlující smích v ruce a zvedl umělé zuby a ukázal je celé společnosti.