„Fuj,“ řekla Ilaria a s přehnaným odporem ustoupila, když jsem šla okolo ní vymáchat hadr do koupelny. Řekla jsem si, že pustím-li se okamžitě do obvyklých domácích úkonů, udělá se mi líp. Vyprat. Oddělit bílé prádlo od barevného. Zapnout pračku. Musím pouze zklidnit vnitřní pohled, myšlenky. Mátly se, shlukovaly, útržky slov a obrazů, spěšně poletovaly jak hejno vos, dodávaly mým gestům nepěknou schopnost páchat škody. Pečlivě jsem vymáchala hadr, pak jsem si nanesla mýdlo okolo prstenů, snubního i akvamarínu, který býval matčin. Pomaloučku se mi je podařilo stáhnout, ale neulevilo se mi, tělo zůstalo neprůchodné, uzly žil nepovolily. Bezmyšlenkovitě jsem položila prsteny na okraj umyvadla.

Když jsem se vrátila do dětského pokoje, sklonila jsem se roztržitě nad Giannim a přiložila mu ústa na čelo. Zanaříkal a řekl:

„Hrozně mě bolí hlava.“
„Vstaň,“ nařídila jsem mu tvrdě; zíral na mě celý užaslý nad tím, jak pramalou účast vůči jeho utrpení projevuji, a namáhavě se zvedl. Se strojeným klidem jsem převlékla postel a dala povlečení do koše se špinavým prádlem. Pak jsem si teprve vzpomněla, že mu mám říct:
„Vlez si do postele, přinesu ti teploměr.“
Ilaria naléhala:
„Musíš mu jednu vrazit.“

Poněvadž jsem se pustila do hledání teploměru, aniž bych vyhověla její žádosti, vytrestala mě nečekaným štípancem a pozorně mě u toho sledovala ve snaze pochopit, jestli mě to bolí.

Nezareagovala jsem, co je mi po tom, nic jsem necítila. Zkusila to znovu; v obličeji přitom námahou a soustředěním celá zrudla. Když jsem našla teploměr, zlehka jsem ji odstrčila loktem a vrátila se k Giannimu. Dala jsem mu teploměr pod paži.

„Drž a nepusť,“ řekla jsem a ukázala mu na hodiny na zdi. „Za deset minut si ho vyndáš.“
„Dala jsi mu ho špatně,“ pronesla Ilaria vyzývavě.

Nevšímala jsem si jí, ale Gianni si teploměr zkontroloval a s vyčítavým pohledem mi ukázal, že jsem mu jej zasunula do podpaždí koncem bez rtuti. Pozor, dávat pozor, to jediné mi může pomoct. Dala jsem mu jej správně, Ilaria se zatvářila spokojeně, řekla: to já jsem si toho všimla. Přikývla jsem, že ano, tak dobře, spletla jsem se. Proč musím dělat tisíc věcí najednou, pomyslela jsem si, už skoro deset let mě nutíte takhle žít, a pak, vždyť jsem se ještě ani pořádně neprobrala, nevypila jsem si kávu, ani jsem nesnídala.

Chtěla jsem přichystat kávovar a dát jej na sporák, chtěla jsem ohřát mléko pro Ilarii, chtěla jsem obstarat pračku. Ale vtom jsem opět začala vnímat Ottův štěkot, za celou tu dobu v něm nepolevil a chraptěl. Vydrhla jsem si jej z ušních bubínků, abych se mohla soustředit na synův zdravotní stav, ale teď to vypadalo, že ze psa nevycházejí zvuky, nýbrž výboje jako při elektrošoku.

„Už jdu,“ zařvala jsem.

Včera večer – uvědomila jsem si – jsem jej nevyvenčila, zapomněla jsem na to, a pes určitě celou noc kňučel, teď byl úplně nepříčetný, potřeboval vykonat své tělesné potřeby. Ostatně já také. Byla jsem pytel živého masa, napěchovaný odpadky, močový měchýř k prasknutí, břicho bolavé. Pomyslela jsem si to bez nejmenší sebelítosti, jako mrazivé konstatování. Chaotické zvuky v hlavě bušily do pytle, jímž jsem byla, důraznými ranami: pozvracel se, bolí mě hlava, kde je teploměr, haf, haf, haf, reaguj.

„Jdu vyvenčit psa,“ řekla jsem nahlas sama sobě.

Nasadila jsem Ottovi obojek, otočila jsem klíčem, poněkud s obtížemi jej vytáhla ze zámku. Teprve na schodech mi došlo, že jsem v noční košili a bačkorách. Všimla jsem si toho, když jsem šla okolo Carranových dveří, znechuceně jsem se uchechtla, určitě vyspával, aby se vzpamatoval z té bouřlivé noci. Co je mi po něm, viděl mě v černém kombiné, tělo téměř čtyřicetileté ženské, máme náramně důvěrný vztah. Co se týče ostatních sousedů, ti už byli dávno někde na dovolené anebo odjeli v pátek odpoledne na víkend do hor, k moři. I my tři už bychom ostatně byli nejmíň měsíc v některém přímořském letovisku jako každý rok, kdyby od nás Mario neodešel. Ten děvkař.