Autor jednoho z nejoceňovanějších japonských románů V polévce miso nese známé příjmení Murakami. Není však Haruki, ale Rjú. Kniha nyní vyšla česky.Právě na Harukiho Murakamiho se u nás současná japonská literatura v posledních letech omezila. Ostatní jako by neexistovali. Přitom v Japonsku se na propagaci knih vynakládají nemalé peníze a literární ceny mají patřičnou prestiž i komerční odezvu.

Příčina je samozřejmě jasná - převody z japonštiny se zabývá jen několik lidí. Od loňska to však vypadá, že se blýská na lepší časy. Dvornímu překladateli Harukiho Murakamiho Tomáši Jurkovičovi totiž vyrůstá důstojná konkurence v podobě Jana Levory. Z jeho pera pochází loňský překlad novely Hitomi Kaneharové Hadi a náušnice, nyní jej doplnil převodem románu V polévce miso.

Temnější a perverznější
I když je asi na Západě Haruki známější, v rodné zemi je sláva obou jmenovců srovnatelná. Jejich díla vytvářejí jakýsi mix západní a japonské kultury, díky němuž jsou přitažlivá i pro čtenáře, kteří se v tamních nuancích jinak příliš nevyznají. Ale stejně tak mezi nimi existují i podstatné rozdíly: Rjú je mnohem temnější, perverznější a explicitnější.

Kde Haruki čaruje s jemnou sentimentalitou a nostalgií po ztracené lásce, tam Rjú často nabízí alkohol, drogy, sex a násilí. Harukiho Norským dřevem se linou zadumané tóny písní Beatles, Rjú má radši Rolling Stones a punk. Oba autory však spojuje vědomí, že současné Japonsko je západní kulturou ovlivněno mnohem více, než by bylo tradicionalistům milé.

Už v Murakamiho prvním počinu je patrné autorovo celoživotní téma: střet japonských kulturních tradic se západní civilizací, jež do ostrovního císařství vtrhla po druhé světové válce společně s americkými vojáky. Téměř nekonečná modř se odehrává v polovině 70. let v malém městě, poblíž nějž sídlí americká vojenská základna.

Její osazenstvo je pro místní mládež vítanou možností, jak uniknout nudě světa dospělých, pro které existuje jen práce. Oproti tomu Rjú (shoda křestního jména s autorem samozřejmě není náhoda) i jeho přátelé preferují zábavu - a pokud možno sexuální povahy. V knize se toho kromě nekonečné šňůry večírků a pitek mnoho nestane, ději dominují popisy nejrůznějších, často homosexuálních milostných hrátek.

Konzervativní publikum kniha pobouřila, kritiku však nadchla a navíc získala nejsledovanější literární ocenění Japonska, Akutagawovu cenu. O tři roky později Murakami adaptoval příběh pro filmové plátno a ujal se i režie. Od té doby vydal více než deset dalších románů, ale západnímu čtenáři je v překladech přístupná jen zhruba polovina.

Nejslavnějším Murakamiho dílem je bezesporu román V polévce miso, vydaný roku 1998. Jestliže jsme u debutu zmínili sex, v tomto románu se mísí s krvavými scénami násilí. Příběh ze současného Tokia vypráví mladík Kendži, jenž se díky obstojné znalosti angličtiny živí jako neoficiální průvodce Američanů, kteří sem přijíždějí za erotickou zábavou.

Kendži samozřejmě neplatí žádné daně, takže inzeruje jen v jednom zapadlém časopise pro turisty, ale obchody se hýbou docela slušně. Práce je náročná: Kendži pracuje pozdě do noci a na přítelkyni Džun mu mnoho času nezbývá. Když těsně před silvestrovskou nocí přijde nabídka, aby dělal doprovod americkému turistovi jménem Frank, moc se mu nechce: s Džun už nebyl o Štědrém večeru a další významnou noc strávenou bez ní by mu nemusela odpustit.

Nepříjemný pocit se znásobí, když se Kendži s Frankem poprvé setká tváří v tvář. V Američanově výrazu je cosi zvláštního a logické vysvětlení - transplantace kůže po popálení - nestačí. Frank jako by měl na obličeji masku, skrze niž nepronikají žádné emoce, za níž se skrývá jakési blíže nedefinované, přesto jasně tušené zlo. Kendži ví, že po setkání s Frankem už nikdy nebude nic jako předtím, ale nemůže si pomoct; od první chvíle je naprosto v jeho moci.

V Tokiu je vrah
A tak si s ním každý večer dá sraz v hotelovém baru a společně se vydají zkoumat nejvykřičenější čtvrti Tokia. Kendži záhy zjistí, že Frankovi vůbec nejde o sex; při setkání s placenými společnicemi nejeví žádný zájem jít s nimi na pokoj. Zkratovité chování, výbuchy vzteku střídané zlověstnou racionalitou i absenci potřeby spánku vysvětluje Frank následky úrazu v dětství, po němž mu lékaři museli operovat mozek.

Z novin Kendži zjistí, že v Tokiu se v posledních dnech stalo několik vražd, ale důkaz proti Frankovi stále chybí. A tak se oba společně vydávají na zběsilou, zdánlivě nekonečnou jízdu po barech a nevěstincích, která končí až o silvestrovské noci, kdy se Japonskem rozléhají údery zvonu, jež mají všem přinést klid a mír. Zda budou totéž znamenat i pro Kendžiho a Franka, zjistí čtenář doslova až z posledních řádků.

Čtenáře může Murakamiho přímočarý styl šokovat, ovšem podle autora se daleko větší trauma skrývá v japonské společnosti samé. Tu rozděluje hluboká propast mezi mladou a starou generací. Studentky si leckdy vydělávají na luxusní zboží pomocí "schůzek za finanční náhradu"; za eufemismem se často skrývá prostituce. Peníze jsou jediným prostředkem, jak být úspěšný.

Murakami nabízí metaforu života v Japonsku v podobě kočky, kterou vědci nejprve vycvičí, aby si pomocí tlačítka vyžádala potravu, a pak do něj pustí slabý proud. Zvíře nedokáže pochopit změnu nastavených pravidel a brzy umírá. Japonci jsou na tom podobně. V knize se píše: "Chybějí kritéria, která by umožnila nastavit, co je nejdůležitější. Dospělí žijí jen a jen pro peníze a věci, které už mají nějakou stanovenou hodnotu, jako třeba značkové věci."

Když však mladí na rozpor mezi praxí a tradiční rétorikou hlásající skromnost a pokoru poukážou, "dědci" se na ně oboří: "Žijete ve světě hojnosti, máte dostatek jídla, a jste přitom tak zkažení." Na čí stranu se kloní Murakami, je patrné z jedné z posledních vět celého románu: "Žít dlouho a neumřít znamená nepochybně totéž. U nás v Japonsku však mezi těmito dvěma pojmy existují určité nuance."