Román kontroverzního a v Japonsku velice populárního autora Rjú Murakamiho In za miso súpu (V polévce miso) vnímavého čtenáře nejprve šokuje svým obsahem, ale poté, s určitým odstupem, jej donutí i k hlubšímu zamyšlení, protože vedle fascinujících detailů sociologického charakteru kniha nepostrádá ani působivé úvahy o silách, které utvářejí individuální a národní identitu, o pokrytectví světa, ve kterém žijeme.

Je to profesionálně zpracovaný thriller a promyšlený psychologický román v jednom, přitom s bohatým, až vizuálně působícím jazykem a důrazem na detail. Když začneme postmoderní balení thrilleru plné násilí a sexu postupně loupat jako cibuli, objevíme román o hrůze i lyrickém půvabu japonských velkoměst. Román metafyzický a zároveň i velice realistický, vyprávějící o samotě, lásce, dětství i přátelství. O strachu ze života i smrti. O ztrátě vlastního já.

Hlavním hrdinou bizarního příběhu z tokijských nočních podniků je mladík Kendži bez licence pro své podnikání, který prostřednictvím inzerátu hledá mezi zahraničními, převážně americkými turisty klienty, toužící poznat noční život v Tokiu. Doprovází je napůl jako průvodce, napůl jako tlumočník. Jeho snem je našetřit si tak na cestu do Spojených států.

Jeho protipólem je obtloustlý pětatřicetiletý americký turista Frank, který si Kendžiho najímá před novoročními svátky, aby jej provedl těmi nejpokleslejšími nočními podniky v tokijské zábavní čtvrti Kabuki-čó – od špeluňky s oplzlou peep show až po ubohý seznamovací karaoke bar, kde několik profesionálek (či amatérek?) nabízí zákazníkům vše, od pouhého popovídání až po sex v nejrůznější podobě.

Již samotný popis Franka – od podivné, jakoby umělé nebo popálené kůže na obličeji až po nekontrolované výlevy náhlé zlosti a psychické nevyrovnanosti, údajně v důsledku částečné lobotomie po vážné dopravní nehodě – vzbuzuje ve čtenáři odpor a podvědomý strach, i když se Kendži snaží ve svém vyprávění být pokud možno nestranný. Obrázek Franka si přitom čtenář skládá až postupně z mozaiky jeho nepřesvědčivých odpovědí na Kendžiho otázky a útržkovitého vyprávění o minulosti, přičemž vychází najevo, že si v mnohém protiřečí a zaplétá se tak do vlastních lží. Začíná být zřejmé, že sex není to hlavní, co Franka na putování po nočním Kabuki-čó skutečně zajímá. A Frankův pohled je chvílemi tak zlý a plný nenávisti...

Když kniha v roce 1997 vyšla, japonská média se široce zabývala problémem „schůzek za finanční náhradu“ – v podstatě prostitucí, ke které se z nudy, ale i s cílem vydělat si uchyluje stále více studentek středních škol.

A právě brutální vražda mladičké studentky, jejíž rozčtvrcené tělo bylo nalezeno v igelitových taškách na odpadky, svým „nejaponským“ provedením poprvé u Kendžiho zažehne plamínek podezření vůči jeho americkému zákazníkovi.

Navíc k vydání knihy došlo v době, kdy čtrnáctiletý student střední školy spáchal sérii vražd a napadení, což přispělo k jejímu kontroverznímu přijetí. Negativní publicita s až skandálním nádechem knize posloužila jako vítaná reklama.

V první polovině románu Murakami udržuje čtenáře v neustálém napětí tím, že sugestivně líčí Kendžiho rostoucí podezření a obavy z Franka, v závěru pak toto napětí dále stupňuje nepřetržitým sledem scén plných násilí, krve a sexu, s až zvráceným důrazem na detail při popisu vrcholné scény, při které Frank v přítomnosti hrůzou oněmělého Kendžiho brutálně vyvraždí všechny zaměstnance a hosty malého „seznamovacího“ nočního klubu, když usoudí, že se mu personál vysmívá. K odlehčení přitom Murakami jako na lékařských vahách odměřuje malé dávky nesmírně černého humoru, čímž paradoxně napětí ještě více graduje.

K navození působivé atmosféry strachu, podezřívavosti a zatím spíše intuitivních obav ze skutečné „tváře“ amerického klienta až po otupující hrůzu od okamžiku, kdy se dlouho odmítané podezření přemění v jistotu, Murakami mistrně využívá také krátká setkání a telefonáty Kendžiho s mladičkou přítelkyní Džun, které se hrdina svěřuje se svými pochybnostmi a současně ji opakovaně využívá jako pojistku pro případ, že by se jí po dalším ze série nočních dobrodružství s Frankem ve stanovenou dobu již neozval.

„Víš, nemám žádný skutečný důkaz, že
to udělal. Je pro mě opravdu záhadou, proč
se nemůžu zbavit pocitu, že to možná udělal.“

Je očividné, že Murakami využívá samotný příběh i jako určitou paralelu k vykreslení obecně rozporuplného vztahu Japonců k Američanům, neboť i tam se až nekritický obdiv a sympatie prolínají s obavami, často až nenávistí.

Určitou slabinou románu je až barvotiskové vylíčení Franka, které v určitých momentech může připomínat psychopata z druhořadých amerických hororů, polorobota v potocích krve. Také některé vypjaté okamžiky a reakce postav působí až nevěrohodně. Především se to týká samotného hlavního hrdiny. Kendži se sice zmítá v pochybnostech, má strach o sebe i o svou dívku, ale přitom se chová neadekvátně situaci – mrtvoly se hromadí, krev stříká a on dál jako nezúčastněný pozorovatel a vypravěč doprovází Franka nočním Tokiem. Sám čtenář se opakovaně musí ptát, proč nejde na policii. I když zřejmě právě tohle všechno bylo autorovým záměrem a celý román vlastně není jen příběh sériového vraha, ale provokativní metafóra o tom, jak se prezentujeme navenek a jací ve skutečnosti jsme.

Kniha může někoho znechutit, jiného nadchnout, ale určitě nikoho nenechá chladným. Murakami připravil zvláštní pokrm, polévku miso – směs sladkého a hořkého, kyselého a slaného a je na čtenáři, zda jej s chutí sní nebo talíř znechuceně odstrčí.

I díky takovým nemilosrdným pozorovatelům postmoderního Japonska, jako je Murakami, dnes již víme, že Japonsko není jen země čajového obřadu, kaligrafie, bonsají a kvetoucích sakur, ale také země bujícího pornografického průmyslu, deziluze, zločinu a kulturní i morální korupce. Jen po přečtení této knihy nepodlehnout klamnému dojmu, že je pouze a právě takové...!