s. 89-93

A teď se to všechno přerušilo, všechny ty bohatě rozvinuté řetězce asociací, ve tmě totiž není nic. Vzpomněla si na sympozium možná právě proto: bude se vůbec konat? Měla by zavolat Bosiljce a zeptat se jí, jak se to nakonec rozhodlo. Nebo se to znovu odloží a na kdy? Anebo měla Bosiljka zavolat jí a zeptat se, jak se daří, jak přežila to včerejší ostřelování, o kterém informovala všechna světová média, Radio France International, BBC, TASS… Ale telefon během těchto velmi dlouhých dnech a nocí nezazvonil. Nikdo se na nic neptal. Celý dům se přestěhoval do sklepa, byl tam natažen telefon z jednoho bytu v přízemí a všichni, kteří měli rodiny či známé v našem domě volali na toto číslo.

Štokićovi často volal synovec, uvědomovala si, kapitán na zaoceánském parníku a zrovna byl někde v Atlantiku. Iljovi a Karlovi volaly děti – syn fyzik je na stáži ve Švýcarsku, dcera je právnička a má vlastní firmu v Bjelovaru, Mandě zas nejčastěji volal její bratr Silvestr z Bakaru. Nejhorší je totiž ta prokletá nejistota: pokoří Chorvatsko temné síly východu, zaplete se do toho Amerika…V dálce bylo slyšet exploze a Maja přesně věděla, že to jsou granáty, které nepřátelé vypalují z Kordunu na belajskou hasičskou stanici, kde se ubytoval Sbor národní gardy. A najednou v předsálí zazvonil telefon. Bosiljka, napadlo Maju. No vida, přeci jen se o ní zajímá. Však je také na ní řada: Maja jí například před několika hodinami přepsala a namnožila doktorskou disertaci, takže když se vrátila ze stáže od Fulbrightovi nadace, mohla ji hned obhájit. V té době na svou vlastní diplomku ještě ani nesáhla. Určitě je to Bosiljka. Když zazvonil podruhé, napadlo ji: Branko. Branko. Bůhví pokolikáté se ji bude snažit přemluvit, aby se k němu určitě přestěhovala, k němu do Sovinjaku, kde se jim bude s penězi z pěstování a prodeje hub žít lépe než z jejího bídného asistentského platu. Ne, on nikdy netelefonoval, byl jako Marina Cvetajeva – psal dopisy. Možná právě kvůli takovéto komunikaci ještě nikdy nebyla na Istrii, nikdy ho nenavštívila v jeho domě, který si upravil pro samotářský život. Když zvonek potřetí prořízl tmou, napadlo Maju, že je to asi stejně Djurdja. Ano, nejlepší přítelkyně z gymnaziálních lavic jí chce pozdravit: víš, Majo, po odpoledním zasedání jsem mluvila s předsedou vlády, jen tak mezi čtyřma očima, a ten mi řekl, že Západ nikdy Chorvatsku nedovolí, aby se oddělilo od Jugoslávie, že byl bývalý americký velvyslanec v Bělehradě zapleten do nějakých špinavých kšeftů s chorvatskými spolupracovníky kragujevacké Crvene zastave a že italský ministr zahraničních věcí de Michelis na nějakém večírku řekl, že daruje Chorvatsku nějaké tanky atd.

…

Jen potmě našla cestu k telefonu a nahmatala sluchátko:

„Prosím?“

„Čau!“ bylo slyšet zvučný ženský hlas v mnoha šumech. „Tady je Kosara. Ještě žiješ, Majooo?"

„Jo ty,“ Maja byla překvapená hlasem profesorky Jeftićové z Filozofické fakulty v Bělehradě. Jak jenom dostala spojení? A kde je teď Bělehrad?

„Hele, řekli mi dneska v Institutu, no ta malá, jak se jenom jmenovala…Jasna, myslím…jo, že prý je konference odložená…“

„Jaká konference?“ zeptala se Maja.

„No jaká? Přece Postmodernismus, člověče. Vždyť jste mi ještě loni posílali pozvánku, to si nevzpomínáš? Jseš tam podepsaná jako jedna z organizátorů. Hele, Majo, hledala jsme Nodila, obvykle seděl tady u nás v Bělehradě, ale ta malá mi řekla, že tu není. Nechápu…není v Záhřebu nebo není v Institutu?"

„Já nevím, viděla jsem ho…včera, ne, jindy…Je tady, určitě.“

„Ale Kosaro, proboha, aspoň ty čteš cizí noviny! Víš, co se tam píše!“

…

V bezprostřední blízkosti domu bylo už asi deset minut slyšet ohlušující exploze. Maja na chvilku oddálila sluchátko od ucha.

„Slyšela jsi?“

„Aha, díváš se na televizi.“

Maji se na tváři objevil smutný úsměv.

„Kosaro, to je bombardování!“ řekla tupě. Velmi se divila tomu masochismu se kterým pokračovala v hovoru.

„Ajaj, znamená to, že ustašovci vás ostřelujou…“

„Kosaro, to jsou granáty Jugoslávské lidové armády. JLA po nás střílí!“

„Ale prosim tě, jaká jugoslávská armáda! To je vaše propaganda. Celý svět ví, že ustašovci ostřelují svá města a veškerou vinu házejí na mírumilovné Srby!“

"Ale Kosaro, člověče, snad aspoň ty čteš cizí noviny! Víš o čem píšou!"

„Jo, Němci tam něco píšou o tom, že armáda ostřeluje chorvatská města jako odplatu za to, že Tudjman nařídil blokádu kasáren…

„Kosaro, poslouchej, já…“

Maja ale už neměla nervy na další rozhovor: zavěsila sluchátko.