Téma občanské války v Chorvatsku je stále živé a ještě dlouho bude jedním z významných tématických okruhů prozaické tvorby. Velmi zajímavý přístup zvolila držitelka titulu PhD. za literaturu a specialistka na ruskou moderní literaturu, Irena Lukšić (*1953). Pochází z městečka Duga Resa z okolí Karlovacu a rozhodla se pojmout své vyprávění o tom, co se „dělo za války“, pohledem obyvatel zmíněného městečka v kombinaci s cizinci, kteří se náhodou ocitli ve válce.

Hlavní postava – Maja Herceg (částečná autobiografie Ireny Lukšić) je žena vzdělaná, věnuje se literatuře, buduje si svou kariéru v Záhřebu a najednou je tu válka. Musí se vrátit do své rodné Duge Resy (okres Karlovac), zároveň řeší problém s plánovanou vědeckou konferencí, jejíž sovětský účastník je tak trochu lapen v pasti začínající války. Do toho vstupují další kolegové, nadřízení i podřízení, rodiče, příbuzní a známí a Maja Herceg chvílemi neví, kde jí hlava stojí. Příběh hlavní hrdinky se prolíná s detailnějším popisem komplikací sovětského badatele Konráda Valentinoviče Meljgunova, které mu působí problémy nejen zmíněný počínající konflikt, ale také hroucení Sovětského svazu, které probíhá paralelně. Meljgunov jako pravý homo sovieticus neví, co má dělat, a čeká, až mu to „někdo“ poví, ale onen „někdo“ už vlastně není. Aby toho nebylo málo, přimíchává nám Irena Lukšić do vyprávění ještě vzpomínky Maji Herceg na některé životní zvraty v 60. a 70. letech 20. století.

V čem je ale Povratak slomljene strijele tak zajímavý, je právě onen výborně zachycený pocit každodenní rozpačitosti hrdinů románu. Onen neuvěřitelný rozpor mezi mediální propagandou (kterou byly intenzivně masírování všechny strany konfliktu) a klidným, v podstatě naprosto obyčejným životem v Záhřebu a k tomu pak strach, tíseň a pocit čehosi nepochopitelného a neuvěřitelného v Dugé Rese při srbském ostřelování. To vše jen podtrhují krátké ukázky rozhlasového vysílání vzbouřených Srbů, hrdinčiny telefonáty tu do Bělehradu, tu do Záhřebu, pocity, jimiž se Maja zabývá v krytu při ostřelování, a lehce nostalgické „jugo“vzpomínky… Ireně Lukšić se všechny tyto střípky krásně skládají do obrazu „jak běžný člověk vnímá extrémní situace“ a dozvíme se tu možná víc a zajímavějších a realističtějších detailů než z nabubřelých válečných filmů či suchopárných historických prací. O to více pak vyniká dodnes nepochopitelná absurdita posledních válek na Balkáně.