Děj tří příběhů je situován do tzv. lepší společnosti v anglosaské části státu Connecticut. Hrdinky žijí ve zjevném blahobytu poklidně a bez starostí, jsou krásné, mají dobré rodinné zázemí, potvrzují však známou pravdu, že peníze samy o sobě ke štěstí nestačí. S vyřešením materiální stránky se naopak o to hlasitěji dostávají ke slovu otázky po smyslu lidského života. Všechny tři ženy by proto chtěly dát svým krokům hlubší význam a rády by získaly zpět své někdejší nadšení, chuť a sílu, o které je bezpečný přístav manželství jako by připravil. Cestou pokusů i omylů se snaží najít samy sebe.

Nadia v první povídce zkouší vzdorovat životnímu stereotypu koktejlem náhražkových potěšení. Je to však právě ona, kdo vysloví prapodstatu vztahu matka - děti: „... cit k dětem byl tak výlučný, že nesnesl srovnání... Byla to láska, v níž neměla konkurenci, v níž nehrozilo, že se najednou vynoří nějaká jiná, atraktivnější matka...; láska, která nemohla během pár let jen tak vyprchat do vlažného zájmu nebo odcizení.“ Tento příběh také vrcholí nejsilnější scénou knihy vůbec: hrdince, usvědčené manželem z nakupovací mánie, se u nohou na podlaze vrství v podobě šatů všechny její plánované a nenaplněné identity (kým kdy chtěla být) - od upravené ženy v domácnosti až po vampku. A je to rovněž ona, kdo i přes veškeré své frustrace hájí instituci manželství.

Také příběh Veronici nepostrádá naději. Zdánlivou bezvýchodnost své situace se hrdince podaří nahlédnout z pozitivnější stránky a rozhodne se převzít iniciativu i za svého neúspěšného a pasivního muže.

Naproti tomu Lea, aby se vrátila sama k sobě, musí jít tzv. do plavek a manžela i pohodlnou cestu opouští. I přes svá pochybení se však tato vášnivá čtenářka těší na další životní kapitolu, protože: „Něco jí říkalo, že to zas taková tragédie nebude.“

Zdánlivě samostatné příběhy propojuje nejen přátelství hrdinek, ale i důmyslná a přitom nenápadná síť náznaků a detailů. Všechny tři jsou vyprávěny v er-formě z pohledu žen, autorku, jak ji známe z jejího debutu, však za textem zřetelně cítíme. (Vždyť sotva lze psát a nepovědět při tom také o sobě.) Text je přehledně rozčleněn do menších celků, po kompoziční stránce vyváženě graduje k závěrečným katarzím. Jazyk je svižný, pojmenování přesná až trefná, dialogy samozřejmé.

Po této knize je zřejmé, že odvěké téma žena a muž našlo v Martině Formanové další zajímavou autorku.