Otevřela mu dveře a on byl moc rád, že je bosa, nenalíčená, oblečená do bílých širokých kalhot a volného trika.

Když dá volný průchod své přirozenosti, vypadá na méně než na svých dvacet devět let.

„Co je to s tebou? Vypadáš jako učiněný sedmdesátník,“ smála se.

Co s ním je? No přece život. Jako s každým. Šel k zrcadlu a zjistil, že má pravdu, je rozcuchaný, neoholený, oči vyhaslé, bez jediné jiskry.

Přistoupila k němu zezadu a zeptala se, co z takového starce vlastně má. Ucítil na zádech její ňadra a závan pomerančové vůně z jejích úst.

„To by mě taky zajímalo.“ Shrbil se a naložil si ji na záda. „Neblázni, já padám,“ křičela a chytila se jeho šíje. Pobíhal obtěžkán novým nákladem okolo jídelního stolu, ona kopala do vzduchu bosýma nohama, „Ty ses úplně zbláznil, vždyť spadnu...“ Přitiskl k sobě její stehna, v pokoji zazněl jeho hluboký smích, běžel s ní na chodbu a zpátky, udělal kolečko kolem stolu, zavadil o něj a shodil hromádku knih, která tam ležela, pak to vzal do její ložnice a oba je nechal svalit na postel. Zpoza jejích ramen zahlédl doktorský odznak, hodinky, náramky, stetoskop, pera a pravítko. Všechno to leželo na peřiňáku. Přes opěradlo židle byly ledabyle přehozené její lepší šaty, lodičky pohozené na podlaze, jedna stála a druhá ležela na straně. Pomyslel si, že jakmile přišla domů, zbavila se všech věcí, které prozrazovaly její postavení. Teď je tady jenom žena a je se mnou a má na sobě široké kalhoty a volné triko, a vlastně ani to už ne. Rozcuchala si vlasy, jak si přetahovala triko přes hlavu, prsty u nohou sevřela dolní okraj nohavic a vyvlékla se z nich, až byla celá nahá. Pojď ke mně, řekla.

 

Raduj se, ty hlupáku, máš všechno, co by sis jen mohl přát, přemítal a přitáhl si ji k sobě. Měla hladkou a chladnou kůži, pevná prsa, silné nohy a břicho.... raduj se, hlupáku, události toho dne se pomalu rozplývají a ty už pomalu zapomínáš odkud jsi přišel a kam kráčíš, tahle zdravá a roztoužená hojnost sama je celá tvoje a ty uchvacuješ a sám jsi uchvacován a už víš, že slova „miluji“ a „moje,“ která teď vypouštíš z úst mezi jednotlivými vzdechy, jsou směnky, které ti potom bude zatěžko proplácet. Z jídelního koutu sem proniklo lomené světlo a dopadlo na jedno vztyčené ňadro, druhé se nořilo do tmy. Položil stehno na její břicho a objal ji nohou, ucítil na svém boku její tep, ten tep, který prve cítil na zádech, když ji nesl. Raduj se, hlupáku, to je to nejlepší, co tě dneska potkalo.

 

Co ty víš, možná jsou to přesně ta slova, která si v duchu říkával onen bosý muž s dlouhým krkem, když na zádech ucítil tep vycházející z Evina útlého hrudníku. Ten, co ji oslovoval Lady Adamová a dováděl s ní na střeše, zatímco on jako malý kluk seděl vedle nich na vyhřátém betoně a jedl křupky. „Postav se sem,“ řekl jí ten pán a přitlačil ji svými zády ke zdi, sehnul se a rozkročil nohy, aby ji mohl vzít za stehna, nadzvednul ji a pobíhal s ní po střeše, ona se k němu přimknula, chytila ho kolem krku hubenýma rukama a smála se. Její lokny i šaty se vesele třepotaly a dotýkaly se nebe a ten muž zvrátil hlavu a křičel: „Bože, jak ty mi musíš závidět!“ „Ty ses úplně pomátl, to ti přísahám, dočista ses zbláznil...“

 

Pozoroval, jak se vzdalují omámeni tou závratí, jeho nohy se betonu téměř nedotýkaly, její vlasy pročesávaly oblaka, co nevidět se oba určitě odlepí od střechy, vylétnou do výše jako ptáci, a nakonec budou jako zrnka máku na nebeské klenbě, malinké černé tečky, které nakonec zmizí docela. Užuž se vypínali na špičkách, připraveni k odletu, když tu si ona všimla vyděšeného chlapce, roztrhaného pytlíku a křupek rozházených po betoně.

 

„Co je ti? Vždyť mě jenom vozí na koni.“ Svezla se ze zad toho muže, přišla k němu celá rozjařená a otřela mu dlaní slzy, „Ty sis myslel, že mi dělá něco zlého? Tak pojď, vyskoč mi na záda a uvidíš tu nádheru“. Klekla si k němu, ale on se celý stáhl do sebe a ani se nepohnul. „No tak, co je s tebou, vylez nahoru a proběhnem se kolem dokola,“ obrátila se k němu zády, uchopila ho rukama a naložila na svůj hubeňoučký trup. Zmítal sebou a křičel „Ne,“ ale ona se mezitím stačila zvednout. Narovnala se a pobíhala s ním na těch pár metrech čtverečních střechy. Řval celý zděšený „Já nechci,“ ale na druhou stranu měl strach pustit se jejího krku a odhrnout svýma malýma ručičkama její vlasy, které se mu lepily na slzy stékající po tváři a v puse se mísily se slinami.

 

Vysadila si ho na ramena, přehodila nohy dopředu, kopal ji přitom do útlého hrudníku a pak se přitiskl na teplý týl. Byl výš než zábradlí. Nečekaný výhled na celou ulici ho přiměl zmlknout a potlačit slzy. Malincí lidé dole pobíhali sem a tam, zcvrklé balónky a natržený papírový drak se snažily vyprostit z divokých korun přesličníku, kovové čepce pouličních lamp se jen leskly, pes velikosti mravence nepřetržitě štěkal a odpadkové koše vypadaly jako plechovky od Coca Coly. Přesunul ruce z mámina krku na tváře, zabořil se jí bradičkou do vlasů, rozhlížel se okolo sebe a ona s ním běhala po betoně. „Vidíš? Říkala jsem ti, že vozit se „na koni“ je báječný.“ Muž s dlouhým krkem ji pozoroval a kouřil přitom cigaretu. „Ty jsi fakt zvíře, učiněná džungle,“ řekl a zabrousil pohledem dolů na ulici.

 

„No vidíš, jak se ti to líbí, a ty bys mi tady fňukal,“ lapala po dechu, vzala ho za kotníky, on přitiskl stehna k jejím vyzáblým ramenům, jednou rukou se přestal držet a snažil se dosáhnout na nebe, aby je mohl ohmatat. Když zvolnila tempo, popohnal ji kopnutím do hrudníku. „Ještě chvíli na koně,“ škemral, muž s dlouhým krkem típnul cigaretu a řekl: „No tak, Lady Adamová,“ a ona se na něj obořila, „Jakýpak no tak,“ zrychlila krok, přeběhla úplně na druhou stranu střechy a zastavila. Přehodila chlapce přes hlavu, postavila ho na zem a on se rozeběhnul. Vyndal si přilepené vlasy z úst, sehnul se, aby sebral prázdný pytlík od křupek, ale ten plul po hladkém betoně, až se nakonec vznesl a odletěl.

 

„Dělejte, Lady Adamová, už je pozdě. Odveď ho k matce a půjdem,“ řekl muž, ona na to „Jasně,“ nechala ho u mámy Rút a odešla.

 

„Mámo Rút, povozíš mě na koni?“ žadonil. Máma Rút si ale nemohla kleknout a tak ho postavila na židli, „No tak si vyskoč.“ Nastavila rozložité tělo, on jí položil ruce na ramena a pěvně se držel, vytáhl se až k její šíji a musel rozkročit nohy, aby je mohl přehodit dopředu na její širokou a měkkou hruď. Sešla s ním dolů na dvorek a se svým nákladem se pohybovala s patřičnou opatrností: „Pevně se mě drž, nezbedníku, slyšíš?“ Položil jí dlaně na zpocené čelo a hlavou nabíral šišky z nízkých větví borovice. Máma Rút kráčela pomalu a připomínala mu tím velblouda, kterého viděl v jednom filmu, jezdcovy nohy velblouda pobízely kopáním do břicha a ten se dal do cvalu.

„Hej, co do mě bušíš?“ rozčílila se a chňapla po malých sandálech, které ji kopaly do prsou. „Jsem snad žirafa nebo co?“ „Ne, ty jseš velbloud.“

 

Smála se, až se záda pod ním roztřásla. „Mámo Rút, já spadnu.“ Zabodl podrážky do prsou, smích se jí vyšplhal od žeber k ramenům, až jí z toho naběhl krk.

„Ale nespadneš, jenom si moc dovoluješ, a nech už toho s těmi sandály, bolí to. No jo, velbloud, nic víc a nic míň než velbloud,“ nepřestávala se smát.

 

„Velbloud,“ ušklíbl se nahlas, zabořený do voňavých Elianiných vlasů.

 

„Jakej velbloud?“ ošila se a opřela o lokty, ale nakonec to vzdala a hodila sebou zase zpátky na postel. Jednou do těchhle nádherných prsou budou taky kopat botičky nějakého dítěte, ale moje to nebude, pomyslel si. Políbil ji na čelo. Ona bude dítě vozit na koni vzpřímeně, s elegancí, sebejistá a náležitě pyšná. Když ho na koni vozila Eva, bylo to jako jízda rychlíkem, s mámou Rút si zase připadal jako v nákladním vlaku, ale u Eliany... To bude jízda Rolls Roycem. A kdo vlastně říká, že to dítě nemůže být moje? Užij si tuhle chvíli a nestarej se o to, co bude pak, řekl si, jenže nohy toho dítěte, co se jednou Elianě narodí, mu sázely kopance přímo do mozku.

Myšlenka, že nějaký jiný muž by mohl být otcem dítěte, byla nesnesitelná. Co mu vlastně brání v tom, aby jí teď na místě požádal o ruku?

 

Na neoholeném strništi ho šimraly její řasy. Zhluboka nasál teplo, které žhnulo z jejího krku a přemítal: Já jsem sám, ona je taky sama, i když si to nechce připustit. Každý je vlastně sám, i ten, kdo spojí nerozlučně a pevně život svůj s životem své milované, i tehdy, když spolu mají dítě, když s ní spí po celý dlouhý život v jedné posteli a pokládá na její hruď svou ustaranou a těžkou hlavu. Ať se stane cokoli, vždycky tady zůstane tíživý stín zoufalství a strachu, o který se s ní nebude moci spravedlivě rozdělit. Já jsem například nikdy nepoložil nikomu hlavu na rameno, všechny záležitosti duše jsem si uspořádával a poměřoval sám, i vzdálenost talíře s brambory od mámy Rút. A to byla přitom žena připravená snést mi modré z nebe. Den co den jsme sedávali naproti sobě v kuchyni nad bochníkem chleba a mlčky pojídali smažené brambory, neodvažujíce se byť jen prstem dotknout toho druhého. Zaobírala se svou porcí brambor a mlčky mě milovala, milovala mě z hloubi duše. Z té hloubi, kam padaly spolknuté brambory. Říkávala mi šmendrik a dovolila si pouze jeden letmý dotyk ruky zhruba po jednom spořádaném metráku brambor.

 

„Mámo Rút, podej mi sůl,“ říkám nakonec, protože cítím, jak se mezi nás tlačí samota a nehorázně se roztahuje po stole svými hubenými lokty, aby nás dva od sebe ještě více oddělila. „A taky hořčici,“ říkám, protože samota nesnáší ticho, to se pak celá nafoukne a ubírá nám vzduchu a volnosti. Až když jsme vstali od stolu, odložili talíře do dřezu a šli každý za svým, zhluboka jsme se nadechli a nasáli opět řídký a svěží vzduch rozpínající se po bytě. A co se mě týče, jak se tak znám, život ve dvou mi bude připadat jako ty bramborové hody, ponuré a srdcebolné, a neumenší mou samotu ani trochu, spíše ji ještě zdvojnásobí.

 

Strčil si její jemné prstíky do úst a zamyslel se. Nebylo by fér na ni uvalit „když já nic, tak ty taky nic.“ Poklidně dýchá, má teplý a měkký krk, v téhle chvíli je dobře mně i jí. I jí? Ano. O tom nepochyboval. Ale přesto, že jim bylo fajn, viděl, jak se nad jejich budoucností stahují mračna. I ona nejspíš měla ten pocit, protože se zčistajasna posadila.

 

„Vstaneme, ne? Něco bych snědla.“ Vyskočila, postavila se nahá vedle postele začala ji prohrabávat, hledala triko. Jsem to ale idiot, posadil se a odkopl peřinu. Soustřeď se na to, co je tady a teď. Na to, jak jste se právě milovali, jsi ještě celý zadýchaný, na omeletu, kterou budeš jíst s milovanou ženou. Koukni, jak je čilá, už je úplně oblečená a stojí učesaná v kuchyni. „Na, nakrájej houby.“ Podala mu nůž, rozklepla vejce, osmahla cibulku, přidala špetku soli, „Tak co, hotovo? Takovouhle omeletu jsi ještě nikdy nejedl,“ naklonila se nad pánvičkou, vdechla voňavou páru a zasmála se: „Tak co ty na to?“

 

„Na co?“

 

„To je fuk,“ zalila rozklepnutými vejci houby a cibuli.

 

„Máma volala.“

 

Vařečka se zastavila ve vzduchu a žloutek z ní pomalu stékal: „Cože?!“

 

Okraj omelety se připaloval, zapomněla ji obrátit. Chtěla hned všechno vědět a nedočkavě ze sebe chrlila otázky: „Co ti chtěla, jaký měla hlas, možná si z tebe někdo vystřelil a byl to úplně někdo jiný, co se stalo, že si najednou po čtvrtstoletí vzpomněla, naposled jsi ji viděl jako dítě, jak si teda můžeš pamatovat její hlas a co.....“

 

Kuchyně byla najednou plná zápachu ze spálené omelety. Ohlédla se po pánvi. „Tak se na to podívej, jenom zavolá a už se jí podaří zkurvit nám večeři.“ Vypla sporák a odkrojila spálené okraje. „No a co teda povídala?“

 

„Nic. Nechala vzkaz se jménem, nic víc,“ zalhal.

 

„Nic víc?“ Sedla si naproti němu a vrhla se na okrájenou omeletu. Pomyslel si, že jí stejně jako se miluje, vychutnává si to a hltá celým tělem a všemi smysly. Rty lesklé od oleje, kus vajíčka na bradě, pohodila hlavou, aby jí vlasy nepadaly do obličeje, krájela, roztírala, zkrátka vůbec se nezastaví. Svraštila obočí, až jí naskočila starostlivá vráska. Nemá chvíli klidu. Už si v hlavě převrací, co bude pravděpodobně následovat, pozorně zkoumá semínko katastrofy uvízlé v záznamníku a má strach, že z něj vyrostou divoké kopřivy, kterými se potom budou muset prodírat, samá spálenina a boláky. Ještě jsem nesnědl ani půlku omelety a na jejím talíři zůstal zbyteček ve tvaru trojúhelníku, ale i ten už pomalu trhá na kusy.

 

Nemá na sobě ani špetku make-upu, jenom pás oleje rozmazaný po tváři, ale ten jí rozhodně na kráse neubírá. Ještě je tu ta vráska mezi očima. Sice jistě s léty ztratí na své nesmlouvavosti, ale to už bude mít ona naběhané kilometry po nemocničních chodbách, s vystrčenými lokty, rozhodná, jako velká voda, kdo ví, kolik mužů se do ní za tu dobu zamiluje a kolik jich bude ona milovat. Bude publikovat články, dělat jeden objev za druhým, bude sedět v komisích a létat na kongresy, zatímco ty budeš den co den docházet do místní ordinace, aby ses tam zabýval šťávami, průjmy, horečkou a zácpami, drobný správkař, který bude ohmatávat postižená místa a uhýbat prosebným očím, co na tobě budou jen viset, vyslechneš ty, o kterých už bylo rozhodnuto jinde a ty budeš moci ulehčit jejich cestu jen tím, že jim nabídneš morální podporu.