Téma románu Motýli v dešti, za který izraelská spisovatelka Mira Magen obdržela Cenu předsedy vlády, není v moderní izraelské literatuře ojedinělé. Základní schéma by se dalo jednou větou shrnout jako nedobrovolný návrat k událostem, jež se odehrály před mnoha lety a mohly být zapomenuty, nebýt toho, že se zničehonic objeví blízký člověk, který těmto událostem zavdal příčinu a byl jejich hlavním aktérem. V románu Ha-našim šel aba (Tatínkovy ženy, Keter 2005) spisovatelky Savion Liebrechtové je tímto „duchem“ otec, se kterým se má hlavní postava setkat po více než dvaceti letech, v našem případě je jím pro změnu matka, kterou její syn, ústřední postava románu, neviděl od svých deseti let.

Pokud si Urija Adam myslel, že se s tak brzkou ztrátou vyrovnal, jediný vzkaz na záznamníku jej jednoho rána přesvědčil o pravém opaku. Řadový lékař, který se nedostal dál než na místní polikliniku a ani v soukromém životě se neosvědčil jako zrovna nejprůbojnější, má čelit situaci, které by se paradoxně raději vyhnul, ačkoli se jedná o jeho vlastní matku. Děj – i když to je trochu silné slovo vzhledem k pomalému toku příběhu – zachycuje časový úsek tří dnů od chvíle, kdy mu matka oznámila, že je zpět a že se s ním chce setkat. Tyto tři dny prožívá Urija pohroužen napůl do svých vzpomínek z dětství (před odchodem matky i po něm, kdy byl vychováván babičkou Rút) a napůl do jakési celoživotní bilance a přehodnocování oblíbeného hesla: Samota je osudem každého z nás. Přes Urijův vnitřní monolog je tu a tam možno nahlédnout do reálného času a děje, který se ale v porovnání s tempem a nabitostí myšlenkových pochodů jeví jako téměř statický, nebo alespoň nekonečně se vlekoucí.

Kontrast k neambicióznímu a odevzdanému Urijovi tvoří jeho přítelkyně, úspěšná a všemi obdivovaná chiruržka, která, ač si to Urija možná nechce připustit, je jeho matce v lecčems podobná. „Máma Rút“, jak nazývá Urija svou babičku, ústřední postava jeho vzpomínek a jediná osoba o které si troufá říct, že ho doopravdy miluje, je upoutaná na lůžko po mozkové příhodě a symbolicky tím podtrhuje a potvrzuje Urijovo přesvědčení, že se z pocitu samoty nemůže nikdy vymanit.

Příběh je zasazen do sekulárního prostředí současného Izraele, což lze možná chápat jako autořčin nesouhlas s tím, že bývá řazena do tzv. náboženského literárního proudu. Naopak svět zdravotnických zařízení, problémy doktorů a jejich pacientů, vyrovnávání se se stářím a invaliditou, to vše jsou témata Miře Magenové důvěrně známá z dlouholeté praxe zdravotní sestry. Dalším důležitým momentem, objevujícím se opakovaně v předchozí autorčině tvorbě, je různě uchopený vztah mezi mužem a ženou, popřípadě mezi mužským a ženským světem. Důraz ale není kladen na rozdíly ve způsobu přemýšlení a prožívání téhož, ale na to, co dvě osoby opačného pohlaví činí podobnými, totiž na sdílenou lidskou podstatu osobnosti.

Není výjimkou, že se prozaická díla izraelských autorů převádějí do formátu divadelní hry, vzpomeňme například některé Keretovy povídky. Bylo by zajímavé a možná ne zcela nesmyslné pokusit se o totéž s tímto románem, který by mohl být milým komorním psychologickým dramatem pro zvolnění tempa v dnešní uspěchané době.