Požádal, aby si ho mohl podržet.

Opatrně mu špičkami prstů otevřel víčka, překvapen, že tento reflex dítěti zjevně chybí. Šedé oči mělo zakalené čímsi, co mohla být infekce nebo šedý zákal, ale zničehonic přestalo funět a bez jediného mrknutí či zachvění na něj upřelo pohled, tak pevný, že by se jím očividně dala podepřít padající stěna.

Doktor si později nikdy nedokázal vysvětlit, co se toho večera, kdy hustě chumelilo a po Královci se rozléhalo zvonění zvonů, stalo. Chlapec na něj zíral pravěkým pohledem, a najednou se zdálo, že se ocitl ve středu doktorova vlastního vědomí.

Götz nebyl s to objasnit jak, ale chlapec se díval přímo do něj, nebo do něj dokonce vstoupil, jako když se do lidského těla nepozorovaně dostane parazit. Nacházel se v něm bez jazyka, stěží si uvědomuje vlastní existenci, nacházel se v něm v rozporu se všemi vědeckými zákony, a ze všeho nejhorší bylo, že četl jeho nejtajnější myšlenky.

Doktor věděl, že chlapec nahlíží do jeho odplývajícího a zpola vytěsněného Já. Zaznamenával jeho okamžité pocity, vystopoval dávno zapomenuté citové bouře z dětství, neukojenou žádost po mateřském mléku a tělesném teple, bezeslovnou touhu po smrti, potlačovanou mstivost namířenou proti krutému světu, ostudné pubertální vzrušení i žhnoucí vášeň, která dosud hledala svůj cíl a předznamenávala to, co se stalo o dvě desetiletí později, kdy Götz kvůli jedné ženě z nižšího stavu opustil manželku. Chlapec viděl jeho zakázanou touhu po mladší dceři, provázenou zápachem tlejících květin, i jeho šílený sen o cestě přes Atlantik do Nového světa, který doktorův rozum dávno zavrhl, ale který v něm k jeho překvapení žil s nezmenšenou silou dál.

Chlapec cítil jeho touhu utéct z pokoje a zároveň v něm zůstat, touhu vidět ho zemřít a zároveň naději, že přežije, právě v této chvíli odposlouchával jeho myšlenky, některé již hotové v slovech, jiné dosud ne zcela zformulované, spíš jejich náčrty, hrubě vytesané z mramoru vědomí, a ačkoli jim nerozuměl, jelikož se právě narodil, doktor věděl, že je zná, poněvadž se nachází uprostřed jeho vědomí, uprostřed toho, co tvoří jeho osobnost.

Roztřesený až do morku kostí předal dítě madame Schallové.

„Kněz má pravdu,“ zamumlal. „To není člověk, ale ďáblovo dítě.“