Vytahoval dítě pomalu, centimetr po centimetru. Všiml si, že to, co měl být obličej, pokrývá modřina, dítě totiž mělo kolem krku několikrát ovinutou pupeční šňůru, jako kdyby se příroda v poslední vteřině rozhodla pro vraždu z milosti. Götz ji ustřihl a dál manipuloval tělíčkem, zatímco ženin dech se zpomalil na minimum. Jak dítě postupně vytahoval do světla lamp, objevovaly se jeho deformace. Zcela mu chyběly ušní boltce a zvukovody měl zjevně zarostlé vrstvou jakési petrifikované kůže — ten tvor byl pravděpodobně hluchý.

Doktora napadlo, že dítě je možná už mrtvé, dosud u něj totiž nezaznamenal žádné projevy života. Víčka mělo zavřená a nehybná, nevydávalo žádné zvuky, nedělalo žádné pohyby. Pak se vynořil trup. Až úplně nahoře na ramenou vězelo cosi, co měly být ruce, ale připomínalo to spíš spařené kořeny malilinké rostlinky. Během práce Götzovi v hlavě vířila změť myšlenek, které zaháněly pocit hnusu, avšak zároveň útočily na jeho lékařskou morálku: neměl by se vědomě dopustit chyby? Proč ne? K čemu bude tento život dobrý a jakou bude mít ten tvor budoucnost, když zůstane naživu? Jak dlouhou budoucnost vůbec má a za cenu jakých bolestí?

Jeho ruce vnímaly to, co jeho mysl vnímat nechtěla: výrůstky, hrboly, znetvořený hrudník, naznačující, že dítě nemá plně vyvinuté plíce. Všiml si, že záda jsou porostlá černými chlupy, nebo spíš srstí, stejně hustou jako srst kůzlat. Spíš než člověk, pomyslel si, je to zvíře.

Trup dítěte byl už zcela volný, a Götz zjistil, že jde o chlapce. Pohlaví bylo na tomto těle zatím to jediné, co vypadalo normálně, bylo téměř neskutečně přirozené a bez jakékoli deformace. Kdosi za doktorem promlouval o matce: byla, chuděra, sirotek, patřila k nějaké slovanské menšině, i když bůhví co to po rozdělení Polska znamenalo, a Schallová ji našla cestou do Gdaňska, jako žebračku na ulici, a smilovala se nad ní. Dívka pak tři roky pracovala v jejím podniku a podařilo se jí našetřit malý kapitálek, se kterým se dříve či později hodlala vrátit do rodné vesnice. Kdo je otcem dítěte? Nejasné. Zřejmě nějaký důstojník, oficírům se obvykle líbil způsob, jakým se poddávala jejich vrtochům. Götz však nic z toho neslyšel, ani to, že o ní už rozmlouvají v minulém čase, horečně totiž pracoval.

Nohy, konstatoval s úlevou, jsou lépe vyvinuté než ruce, jsou to sice trpasličí nohy, ale kdyby chlapec zůstal naživu, mohl by po nich chodit. Zvedl ho a podržel vedle sebe. Pleskl ho po osr­stěném zadku doufaje, že dítě začne křičet z příšerného tělesného otvoru, který byl nosem i ústy, jícnem i průduškami a který pak doktora strašil až do konce života s pravidelností ukazující na hlubší symbolický význam. Dítě sice začalo dýchat, ale nevydalo ani hlásku, neozvalo se ani zakloktání, ani výkřik.

Teprve teď doktor zaznamenal šum mezi děvčaty, která se shromáždila v místnosti. Položil dítě na postel vedle matky, přiložil ucho k ženiným ústům a naslouchal. Nedýchala. Opatrně přitiskl špičky prstů ke krční tepně: byla nehybná. Všiml si kněze, který si stoupl vedle něj.

„Už je pozdě,“ pronesl. „Musíme doufat, že ji Pán přijme.“

„Proč jste mě nezavolali dřív?“

Doktora udivila zloba ve vlastním hlase, zloba, kterou živila skutečnost, že na nejdůležitější setkání přijdeme vždycky pozdě, že život vědomě zdržuje odesílání pozvánek na osudové chvíle. Říkal si, že kdyby ho byli uvědomili o deset hodin dřív, mohl to děvče možná zachránit.

Kněz si prohlížel chlapce, aniž se snažil skrýt znechucení.

„Nemohu se nad tou dívkou pomodlit,“ prohlásil. „A nemůžu pokřtít tohle… jak tomu mám říkat?“

„Proč ne?“

„Sám přece vidíte, o co tu jde. Dělal by si snad Bůh legraci ze svého stvoření?“

Götz pozoroval chlapce: jeho osrstěná záda, rozštěpený obličej, komicky velkou hlavu, stejně velkou jako zbytek těla. Dýchal, ale oči měl dosud zavřené, jako by se bál světa, který ho čekal.

„To, co tady vidíme, doktore, je plod ďábelského konkubinátu. Tohohle tvora nezplodil člověk. Není to vůbec lidská bytost.“ Kněz uchopil svůj kufřík a zamířil ke dveřím. „Věřte mi,“ pokračoval, „není to poprvé. Minulý měsíc se v Lembergu narodil chlapec napůl vlk, napůl člověk. Žil přesně čtyři minuty. Podle mého názoru o čtyři minuty déle, než měl.“