Britský prozaik Anthony Burgess byl mužem mnoha profesí. Vedle románů psal také kritické eseje, básně, ale také libreta; mimo to byl scénárista, překladatel, vysokoškolský učitel, hudební skladatel a zdatný hráč na piano. Proslavil jej jediný román, Mechanický pomeranč, v němž Burgess zúročil svou celoživotní zálibu ve vymýšlení nového jazyka. Kultovním dílem se však Burgessův román stal až v okamžiku, kdy jej na filmové plátno převedl Stanley Kubrick.

Kariéru literáta načal Burgess už v roce 1956 volnou románovou trilogií z Malajsie Dlouhý den se krátí, jež se řadí po bok nejlepším britským románům z koloniálního prostředí, jako jsou například Barmské dny George Orwella či Cesta do Indie E. M. Forstera.

O tři roky později však Burgess náhle zkolaboval. Lékaři diagnostikovali mozkový nádor a prorokovali mu jen necelý rok života. Aby zabezpečil svou manželku, sedl Burgess k psacímu stroji a ve vražedném pracovním tempu napsal za několik měsíců hned pět románů. Uvědomoval si, že takový počet by jistě způsobil inflaci autorova jména, takže poslední dvě knihy vydal pod pseudonymem. Současně ovšem pracoval také jako recenzent a jeden z těchto dvou románů dostal od redakce k posouzení. Burgess neváhal a využil nastalé absurditou zavánějící situace: vlastní román naprosto sepsul. Celá věc se nakonec provalila a Burgess byl z novin vyhozen, avšak cesta k literární slávě byla otevřena.

Jak už bylo řečeno, Burgess si rád hrál s jazykem, literární formou i samotnými tématy svých děl. Například napsal fiktivní životopis raných let Williama Shakespeara, panoramatický román Zemské síly, pokrývající osm desítek let života hlavního hrdiny, či později román 1985, jenž přímo reagoval na slavnou Orwellovu antiutopii.

Román 1985 se na rozdíl od Orwellovy geniálně přesné vize budoucího světa, rozděleného na mocenské bloky, jež mezi sebou neustále válčí, odehrává o rok později. Burgess se tedy předem vzdává jakéhokoli porovnání. První část 1985 nadto tvoří fiktivní rozhovor, na jehož obou stranách stojí sám autor. Zasvěceně v něm rozebírá všechny důležité aspekty Orwellova 1984 i jeho kulturní odkaz. Hned v úvodu například poznamenává, co všechno dnes nese přízvisko orwellovský – od sjetiny z počítače až po novou letištní halu.

Druhou část knihy pak tvoří příběh obyčejného chlapíka Beva Jonese, který se v nové Británii snaží nalézt svoje místo v životě. Burgessově románu nevládne žádný Velký bratr, ovšem sílu protivníka to nijak neumenšuje. V důsledku ropné krize (Burgess román psal v sedmdesátých letech, kdy ceny ropy vylétly do závratné výše) vlastní celou zemi Arabové a hlavním náboženstvím je islám. Oproti dnešnímu chápání islámu však nejde o nijak násilnou variantu: ostatní náboženství jsou tolerována.

Politiku ovládají odbory, takže stávka stíhá stávku a neustále se vedou nová vyjednávání o zvyšování platů. Jenže větší příjmy roztáčejí inflační spirálu, takže v konečném důsledku si stejně nemůže nikdo nic dopřát. Při jednom protestu organizovaných hasičů uhoří Bevova manželka. Jones se rozhodne systému vzepřít, a to tím nejabsurdnějším způsobem: odmítne stávkovat a dožaduje se práce. Zaměstnavatel jej samozřejmě okamžitě vyhodí a pro Beva nastává nová životní etapa. V ní se seznámí s ilegálním hnutím, v jehož rámci mladiství násilníci studují řecké filosofy, kteří ustoupili do pozadí před oficiálně vyznávanou sociologií a dělnickým socialismem.

Celý systém je prostě postavený naruby – státu vládnou odbory, stávkování je běžnější než práce, řádné vzdělání je vyhrazeno jen těm nejubožejším. Českému čtenáři může celý Burgessův mix přijít docela povědomý. I u nás se ještě před dvaceti lety mluvilo o vedoucí úloze dělnické třídy, všichni byli organizování v odborovém hnutí a na univerzitách byl jednou z nejdůležitějších disciplín marxismus leninismus.

Román 1985 samozřejmě není bez chyb. Knize prakticky chybí děj. Většinu stran plní sáhodlouhé rozhovory mezi Bevem a vedoucím převýchovného střediska, kde se jej snaží systém přivést k rozumu. Příběh takřka postrádá katarzi – jako by z věčných polemik vedla cesta jen k dalším diskusím. I Bevovo finální gesto se trochu utápí v dějinných frázích.

Svou cenu však Burgessův román jistě má. Ukazuje nám orwellovský svět trochu z jiného úhlu. V roce 1985 už není žádný vnější nepřítel, proti kterému by bylo třeba vést nikdy nekončící válku. Místo nesrozumitelného newspeaku tu zní obhroublá dělnická angličtina, místo tyranů tu vidíme jen šeď průměrnosti. Právě vláda masy, která se potřebuje schovávat za socialistické fráze, je podle autora tím největším nebezpečím. A je na místě znovu opakovat, že dystopické vize Anthonyho Burgesse mohou být nepříjemně aktuální.