Nakladatelství Argo ve výtvarně velmi zdařilé knižečce čtvercového formátu přináší soubor textů slavného pozdně renesančního italského filosofa Giordana Bruna. Bruno byl jedním z nejvlivnějších a nejodvážnějších filozofů konce 16. století, za což také zaplatil životem. Nebyl v pravém slova smyslu vědcem, jak se někdy uvádí, ale jeho síla spočívala právě v tom, že významné vědecké poznatky, se kterými v jeho době roztrhl pytel, dokázal zasadit do širších souvislostí a vytvořit nový obraz vesmíru. K jeho přesvědčivost přispělo velké literární nadání, které se naplno projevilo zejména v jeho komediích, dialozích a básních.

Anotovaný titul obsahuje tři texty: krátké traktáty O magii (De magia, 1589), O poutech (De vinculis in genere, 1591) a dialog Kabala pegasovského koně s přídavkem o kyllénském oslu (Cabala del cavallo pegaseo con l’aggiunta dell’Asino cillenico, 1585).

Jednotlivé tituly nám nelépe přiblíží několik pasáží, které vybíráme z doslovu Josefa Hajného a Jiřího Ohlídala (s. 180-183):

Spis O magii obsahuje dvě základní myšlenky. První je vyjádřena klasickým obrazem harmonie a disharmonie hudebních nástrojů, daných použitým materiálem při jejich výrobě (bubny z beránčí a z vlčí kůže, loutny se strunami z vlčích a beránčích šlach atd.). Tato záhadná harmonická sympatie i antipatie, projevující se slyšitelnou formou, vyjadřuje lépe než cokoli jiného tajemnou a skrytou kontinuitu vesmíru. [...] Druhým Brunovým postulátem je „duše světa“, která je základem kontinuity vesmíru a která spojuje částečky duše přítomné v každé věci. Je vyjádřena obrazem zrcadla roztříštěného na bezpočet kousků, z nichž každý odráží úplný obraz, naprosto stejný jako zrcadlo neporušené. Podle Bruna to znamená, že každá částečka vesmíru v sobě skrývá obraz celku, což je základem kontinuity bytí. [...]

Princip kontinuity a provázanosti částí s celkem, umění poutat se všemi důsledky a aspekty jsou v ohnisku Brunova zájmu v díle O poutech (1591). Nejdůležitějším a základním principem, který má univerzální platnost, je podle Bruna vzájemnost pout. Pouta zdaleka nejsou pouze nástrojem ke spoutávání za účelem podmanění nebo podvádění, tedy rozdělování lidí, nýbrž naopak základem lidské komunity. Z tohoto pohledu je pro Bruna nejdokonalejším poutem pouto lásky, protože nerozlišuje mezi poutajícím a poutaným, mezi aktivním a pasivním. [...]

Ve spisu Kabala pegasovského koně s přídavkem o kyllénském oslu [...] se v dialogické formě vyzvedává svatá nevědomost a božské oslovství. Za ústřední postavu si Bruno zvolil osla jménem Onorio. Je to zcela mimořádný a nevídaný osel, který ač nucen osudem zůstat na věky oslem, hledí, aby „se nenapil vod Léthé“, což mu dovoluje zachovat si paměť, vystoupit na oblohu, získat významné postavení mezi souhvězdími a podržet si vlastnosti a schopnosti, které s oslovstvím nemají nic společného. Jedná se o nezakrytě a vědomě vedený útok na zaběhané schéma životního běhu jedince. Bruno si zde bere na mušku své oblíbené cíle – aristotelské myšlení, církevní doktríny a uvažování a v obecnějším smyslu všechny samozvané autority, které získávají prospěch ze svého prázdného vědění.