A tak Mladen v rodném městě rychle ukončil všechny známosti kromě jediné. Jmenovala se Izabela a vykonávala profesi, která byla v přímém rozporu s reálným socialismem, přesto šlo o profesi velice reálnou a zároveň velmi sociální. Izabela byla prostitutkou. A toto povolání bylo nejpřísněji zakázáno. Směla existovat pouze jediná podoba reálného socialismu a žádná jiná. Všechny ostatní byly považovány za negativní jevy společnosti a bylo nutné je co nejrychleji přeměnit v jevy pozitivní. Ženy jako soudružka Izabela posílala strana do odlehlých, řídce osídlených oblastí, hlavně do oblasti Strandža – Sakar, kde je v okolí nikdo neznal, dala jim novou řádnou práci a pokoušela se je převychovat, aby je posléze získala pro společnou a nejdůležitější věc, jíž je budování komunismu. Mladen s touto stranickou iniciativou plně souhlasil, pouze v případě Izabely byl jiného názoru. Nechtěl, aby také ona najednou odjela do Strandži nebo do Sakaru. Komunismus se podaří vybudovat i bez ní. Ale on, Mladen, bez ní nedokáže hovořit na stranických schůzích o budování komunismu tak uvolněně a přesvědčivě. Ne že by se bez ní neobešel, ale proč by měl. On byl teď soudruh Mladenov a chtěl si užívat života. Navštěvoval Izabelu nepravidelně. Nejčastěji před důležitými stranickými schůzemi. Izabela byla mnohem diskrétnější, mnohem chytřejší a bylo na ni mnohem větší spolehnutí než na většinu lidí, které Mladen znal. Nemusel se obávat o svou pověst, a dokud se nemusel obávat on, nemusela se obávat ani ona. Takže proč by se jí měl vzdát? Naopak, ona byla přesně tou správnou osobou, když potřeboval pomoc. Někdy si u ní dokonce nacvičoval svoje projevy a velice vážně naslouchal jejím kritickým připomínkám. Vzal na vědomí, že slova jako marxismus a leninismus neznějí právě eroticky a cituplně, jenomže právě ta nemohl vypustit ani za ně najít náhradu, jako to dělával u mnohých jiných. Po některých vydařených projevech pak ti dva sténali tak hlasitě, jako by je zachvátily plameny velké světové revoluce, která se sílila a sílila a sílila, až zvítězila a všechno pozřela. Vzdát se ženy jako Izabela by pro Mladena bylo stejné jako vzdát se světové revoluce. Člověk v ni už sice nevěřil, jenže kdykoliv na ni pomyslel, pocítil vzrušení.

Mladen se nyní cítil uvolněně. Několikrát měsíčně nechal své tělo projít očistným ohněm revoluce, vyčistil si rozum, pozvedl svého ducha a uspokojen se navrátil k úkolům šedé socialistické všednodennosti, které bezchybně plnil. Což nebylo jednoduché, protože v šedi je vidět hůř než v plamenech. A všední dny bývaly někdy šedé jako popel a něco rozpoznat v popelu bylo obtížné. Byl chladný, bez života, byl cítit pořád stejně. Nebyla v něm ani jiskřička, žádné světlo, nebylo vidět žádný žár, žádné obrysy, žádné barvy. Šedí se nedalo proniknout. Z šedi se dalo pouze vyvozovat. Na to bylo zapotřebí mít chladnou hlavu a vyhaslé a od touhy osvobozené tělo. Izabela mu dávala obojí.

Nyní mohl Mladen, osvobozený od veškerých žádostivostí, začít hledat vhodnou manželku, neboť bylo vhodné, aby byl ženatý. Svobodní se nemohli dlouho udržet na špičce moci. To bylo Mladenovi jasné. A také si jasně uvědomoval, že moc přitahuje ženy mnohem víc než kytara, protože moc umí plnit i jiná přání než písničky. Moc umí rozezvučet mnoho kytar a dokáže rozezpívat mnoho hlasů. Tu člověk pocítí silněji než všechny svaly. Dokázala z ryzího nadšení postavit města, v jejichž základech leží pohřbeny tisíce jí obětovaných lásek. (...) Dobře dělají ženy, které se jí nechají svést. Jen se to s tou mocí nesmí příliš přehánět. Jinak člověk přestane přitahovat ženy a začne přitahovat mouchy. To Mladen věděl a v očích měl klid a jistotu, přesně to, co potřeboval, aby si vybral manželku.

* * *

První týden musel každý napsat na list papíru svou adresu a jména a povolání rodičů. Kvůli prvním hořkým zkušenostem, které Iskren se svým původem udělal, neváhal ani vteřinu a uvedl, že rodiče pracují jako dělníci v masokombinátu a v konzervárně. Později zjistil, že to bylo zbytečné, poněvadž rodiče většiny žáků zastávali také vysoká místa a funkce v oblasti politiky, hospodářství a kultury. Tato lež v něm však probudila již delší dobu zapomenutý pocit slasti, která mu projela celým tělem.(...) Stačilo třicet tři kilometrů a nikdo už o něm nic nevěděl; a Iskren znovu objevil sílu tajemství a pravda byla to, co při tom potřeboval ze všeho nejméně. Vždyť k čemu mu taky po celá ta léta pravda byla. (...) Pravda přispěla leda k tomu, že poznal, kolik lidí ho už podvedlo. Nepřinesla mu nic než smutek a rozčarování (...) Kdo a k čemu potřebuje pravdu? Micho, jeho dědeček, a Ivan, jeho strýc, beztak často říkali, že komunisti vykládají samé lži. Když dokonce i ti, kdo vládnou národu, mají jen zřídkakdy potřebu pravdy, proč by se Iskren měl od nich nějak lišit. Jediným člověkem, který ho nikdy nepodvedl, byla babička. Jenže kdo byl zvědavý na její pravdy? Leda on a mrtví. Aby mohl žít konečně v pravdě, musel by být člověk asi mrtvý.

Jenomže Iskren nebyl mrtvý, byl jen cizí v tomhle městě a stejně jako na náhrobních kamenech znali ostatní jenom jeho jméno. Co bylo uvnitř, bylo tajemství. A Iskren si chtěl s tímto tajemstvím hrát, protože už věděl, jak velký vliv může mít tajemství na živé. Otcova moc možná mohla mít ještě větší vliv, to ale nebylo Iskrenovou zásluhou. Naproti tomu využívání moci tajemství leželo zcela v jeho rukách.

Jako první Iskren zamlčel, že chodil do německé mateřské školky a dalších sedm let chodil dvakrát týdně na němčinu. A protože nejlépe a nejrychleji zvládal učební látku a přitom se nevytahoval, brzy si ho učitelé oblíbili a žáci ho obdivovali. Obzvlášť rádi ho měli učitelé z NDR, u kterých jinak trvalo hodně dlouho, než k některému z žáků pojali náklonnost, a to zapůsobilo na všechny nejvíc. Jako druhou věc si Iskren pořídil vlastnost, která byla odjakživa mládí ku prospěchu a chránila je před nejhorším, protože za ni se dalo schovat všechno, především nejistota, nezkušenost a bezradnost, tedy největší potíže mládí. Touto vlastností byla uzavřenost. A nyní nastal čas, kdy této vlastnosti mohl využít i Iskren. Zdála se být pro něho jako stvořená. Trochu ji ještě obalil pýchou (kterého mladíka by to nenapadlo) a jeho podoba už byla dokonalá. Teď hrál Iskren ve třídě roli člověka, v jehož nitru se skrývalo jedno nebo více tajemství, a dařilo se mu hrát ji tak přesvědčivě proto, že jeho vlastní nitro bylo i pro něho tajemstvím. Za nějaký čas (...) si promluvil s třídní učitelkou mezi čtyřma očima. Aby si při blížící se třídní schůzce ušetřil nepříjemnost, přiznal jí pravdu o svých rodičích a vysvětlil jí, že to tajil jen z ze strachu, aby nebyl respektován pouze kvůli svým úspěšným rodičům. A poprosil ji, aby ostatním nic neříkala, čímž v jejích očích ještě více stoupl. Řekl jí pravdu, ale získal k tomu ještě cosi navíc. Kdyby jí to byl řekl hned na začátku, nestalo by se to, přestože se jednalo o jednu a tutéž věc. Iskren zjistil, že je možné vyrukovat s částmi pravdy, avšak pouze v jistý okamžik, a jen do určité míry. Nesmí se hned promarnit, je jen nutné ji správně použít.