Po dvou letech vojenské služby byl Plamen Svetlev hluchý vůči rozkazům, o to pozorněji však naslouchal všemu, co se kde povídalo. Zaslechl, že v Sovětském svazu potřebují spoustu dělníků, hlavně na Sibiři. Slyšel, že práce je tam zatraceně těžká a počasí pod psa. Slyšel, že dřevorubec si tam může za dva roky vydělat tolik, kolik si bulharský učitel vydělá za deset let. Víc už Plamen slyšet nepotřeboval. Nechtěl být učitelem. Přihlásil se a odjel na Sibiř. Všechno, co se povídalo, byla pravda. Bylo to tam zatraceně těžké, vcelku pod psa. Jednou práce, jindy počasí, většinou všecko dohromady. Po dvou letech se Plamen vrátil do Bulharska. Přivezl si červené auto značky Lada a světlovlasou Rusku jménem Olga. Za zbylé peníze si koupil malý byt. Olga cestou do Bulharska otěhotněla. Vždyť to byla dlouhá cesta. Plamenovi rodiče se radovali, jeho sousedé – učitelé – mu záviděli. Přesto je Plamen pozval na svatbu.

Začal pracovat jako zámečník v kombinátu na zpracování barevných kovů. Vydělával dobře. Život se mu zamlouval. Před domem ho čekalo auto, doma žena. Svoje auto Plamen neustále čistil, ženu miloval. Žena mu brzy porodila syna. Syn byl stále čistý a milý. Olga dostala spoustu květin, dítě jméno. Veselin.

Krátce po jeho narození se zhroutil komunistický systém. Sovětský svaz ztratil moc a rozpadl se. Dřevorubci se vraceli bez aut a bez žen. Bulharský národ se vzmužil a povstal. Komunisté se přejmenovali na socialisty, vojenská služba byla zkrácena na rok a půl, všechny podniky znečišťující životní prostředí byly uzavřeny. Kombinát na zpracování barevných kovů znečišťoval životní prostředí. Plamen ztratil práci, ale nelitoval. V té době se zabýval lepší činností. Celý národ jásal. A Plamen jásal s ním. Jásat bylo lepší než pracovat s barevnými kovy.

Všichni očekávali příchod světlejších časů. Jenomže přišla inflace. Z obchodů se ztratily potraviny, z bank peníze. Jediné, co bylo ještě možné koupit, byl chléb a jogurt. Pokud ovšem někdo neměl dost peněz na to, aby se mohl zaopatřit na černém trhu. Plamen si našel práci jako knihař. To stačilo právě na chléb a jogurt. Domů chodil pozdě. V ulicích byla tma tmoucí, protože chyběly pouliční lampy. Lampy byly ze železa. A železo se dalo dobře prodat a koupit si chléb a jogurt. Takže v noci byla ve městě úplná tma. Plamen chodíval vždycky středem ulice. Tam bylo nejsvětleji a nejbezpečněji. Přesto jednou v noci spadl do jakési díry. Ukázalo se, že to je kanálová šachta. Chyběl poklop. Také byl ze železa.

Jenže Plamenovy kosti ze železa nebyly. Naštěstí si zlomil jen levou nohu, ale přišel o práci. Zůstal doma s ženou a dítětem. Žena vzdychala, dítě plakalo. Plamenovi se chtělo vzdychat a plakat současně, ale nedělal to. Pozoroval svou zasádrovanou nohu a přemýšlel. Bylo to velké břímě. Nejradši by v té chvíli neměl sádru, ani ženu, ani dítě. Začal už uvažovat o tom, že by ženu a dítě poslal na čas do Ruska a ponechal by si jen sádru, když mu zavolal přítel Trifon. Oznámil mu, že koupil dvě staré, černé stranické limuzíny a hodlá je použít jako auta pohřebního podniku. V pohřebnictví je jistota. Hodně lidí bude umírat. A jestli prý by Plamen nechtěl podnikat s ním. Plamen chtěl.

Přestože měl stále sádru, už druhý den seděl za volantem. Trifon měl pravdu. Hodně lidí umíralo. Avšak většinou to byli chudí lidé. Na jejich rakve postačil traktor s přívěsem nebo auto z příbuzenstva, na jehož střechu pozůstalí připevnili rakev dráty a provazy. Pozůstalí nebyli vybíraví. Za své peníze si koupili radši chléb a jogurt. Jen málokdo si mohl dovolit černou limuzínu. Leda mafiáni, jenže mrtvoly mafiánů byly jen výjimečně k mání. Podniku se dařilo den ze dne hůř. Jediná výhoda, kterou Plamen ze své práce měl, bylo, že odvezl zadarmo na hřbitov rakve svých rodičů. Stalo se to v jediném týdnu. Jakmile Plamen uložil rodiče do země, začal přemýšlet o změně povolání. Už nějakou dobu pozoroval, že se v ulicích výrazně zvyšuje počet taxíků. Dokonce i jeho soused, ten učitel, teď jezdil s taxíkem. A s čím jezdil Plamen? S mrtvolami. Mrtví mají jen jediný cíl. Živí jich mívají hodně. Jedni mají před sebou mnoho cest, ti druzí jen jednu – tu poslední. Jedni chtěli dohonit čas, druzí spěli už jen k poslednímu soudu. Takže vozit živé mělo větší smysl než vozit mrtvé. Plamen zrušil svůj podíl v pohřebnictví, koupil láhev pálenky a zašel navštívit souseda. Dozvěděl se, že potřebuje licenci, auto a taxametr. To mu mělo v profesi ušetřit různé nepříjemnosti.

Auto Plamen měl, licenci si koupil, taxametr si mnohostranně nadaným studentem pedagogiky nechal seřídit tak, aby se nemusel obávat inflace. Student mu vrátil přímo zázračný přístroj. Předvídal veškeré výkyvy měnových kurzů. V Plamenově taxíku se platilo cenami zítřka. Sotva člověk nastoupil do jeho auta, rázem se ocitl v budoucnosti. Plamen konečně našel profesi, k níž byl povolán. Vozil lidi do budoucnosti, a tam chtěl dojet každý.

Plamenu Svetlevovi se opět dařilo čím dál lépe. Ve tváři mu zářil úsměv, na střeše auta nápis. Stálo na něm slovo „TAXI“. To slovo dávalo naději každému, koho děsila temnota v ulicích. Neboť v ulicích se odehrávaly věci, které člověku dokázaly nahnat strach. Avšak přijel Plamen s rozsvíceným světlem na střeše auta. Záchrana zoufalců. Stačilo mávnout a byla tu jistota a budoucnost. Každému, kdo v době nouze dokáže právě toto nabídnout, se vede dobře. Dobře se dařilo i Plamenu Svetlevovi. Zase čistil svoje auto, miloval svou ženu a svému dítěti nosil hračky koupené na černém trhu. Příležitostně také půjčoval peníze svému příteli Trifonovi, protože Trifon poté, co několikrát zkrachoval, prodával před vlastním domem popcorn a padělky značkových hodinek. Svůj dům totiž pronajal řeckému obchodníkovi s obuví; sám s manželkou a dvěma dětmi bydlel v prázdné garáži. Trifon nechtěl jezdit s taxíkem. Zkoušel to jinak. A tak mu Plamen občas půjčoval peníze.

Už rok mělo Plamenovo auto na střeše světélko a jeho rodině se dostávalo jídla, ženě lásky, dítěti zdraví a na hrobě Plamenových rodičů se tyčily dva kříže z bílého mramoru. Jezdit s taxíkem bylo požehnané zaměstnání.

Jednou v noci nastoupili do Plamenova taxíku dva rozjaření mladíci a chtěli jet do Asenovgradu. Asenovgrad nebyl daleko, jen dvacet kilometrů, Plamen je ale přesto upozornil, že budou muset zaplatit i zpáteční cestu, protože nazpět pojede určitě prázdný. Mladíci souhlasili. Plamen jel. Mladíci byli samý vtip, Plamen se smál. Nabídli mu lok pálenky, Plamen se smál a odmítl. Už bylo vidět městská světla, když mladíci Plamena velice zdvořile požádali, aby zastavil. Plamen zastavil. Poté pocítil úder do hlavy a viděl spoustu světel, ale nebyla to světla města, které by znal. Něco se rozbilo a Plamen ztratil vědomí. Když se probral, ležel na poli vedle silnice do Asenovgradu a měl dojem, že se mu do hlavy nastěhovali všichni brouci kovaříci z celého okolí. Tak velikou hlavu přece nemá. Jak se tam mohlo vejít takové množství kovaříků? Vysvětlit si to nedovedl, ale slyšel je uvnitř bušit. Jelikož tedy nebylo spolehnutí na sluch, rozhlédl se kolem sebe. Chybělo mu auto, peníze, snubní prsten a také zlatý řetízek, který nedávno dostal od Olgy k druhému výročí svatby. Na nebi sice svítila spousta zlatých hvězd a velký kulatý měsíc, to ale nebylo jeho. Plamen měl jen košili, kalhoty, boty a silné bolesti hlavy. Žena a dítě byly daleko, Asenovgrad byl blíž. Šel tedy tam. Za hodinu se zjevil na strážnici a vyděsil pospávající policisty. „Chci zpátky auto a chci ke své ženě!“ křičel. Všechna jeho přání splněna nebyla. Namísto toho mu mladý, ne zcela střízlivý lékař dvanácti stehy sešil hlavu. Ale domů ho zavezli. Když Olga spatřila Plamenovu hladce oholenou hlavu, udělalo se jí špatně.

Špatně se teď zase dařilo Svetlevovum. Plamenova rána se sice stále hojila, vlasy stále dorůstaly, ale auto se stále nevracelo. Světélko nad hlavou zmizelo. Dny byly temné, světlý byl jen chléb a bílý jogurt na stole. Také ulice brzy zbělely. Přišla zima a Plamen stále ještě neměl práci.

Jednou přišel domů velmi pozdě v noci. V žaludku měl prázdno, v bytě tmu, protože nezaplatil účet za elektřinu, a zimu, protože nezaplatil za dálkové topení.

„Dítě dnes večer nemělo jídlo,“ ozvalo se odkudsi ze tmy.

„Já vím,“ řekl.

„Už jsem prodala šperky, už nic nemáme,“ říkala tma.

„Já vím,“ řekl a pozoroval špičky bot. Ještě na nich měl nalepený sníh, připadaly mu, jakoby měl nohy v sádře.

„Dřív jsme byli šťastní,“ řekla po chvíli Olga.

„Já vím,“ řekl a šel k ní.

„Potřebuješ auto, pak zase bude dobře.“ Přerušil ji telefon. Telefon byl zaplacený, i ve tmě mohl zvonit. Volal Trifon.

„Moje děti dnes nevečeřely,“ začal.

„Já vím,“ řekl Plamen.

„Řek mi půl roku nezaplatil činži a zmizel,“ sdělil mu Trifon.

„Hajzl,“ usoudil Plamen.

„Tobě se nejspíš nevede o nic líp. Mám nápad... a mám kupce,“ změnil Trifon téma.

Plamen mlčel.

„Máš páčidlo?“ ptal se Trifon. Měl nápad a kupce, ale neměl páčidlo. „Tak ho vezmi a přijď, hned,“ navrhl Trifon.

Plamen vzal páčidlo a šel. Trifon měl kupce na ikonu Svaté Matky Boží z kostela stejného jména. Ikona byla stará. Už vykonala mnoho zázraků, mnoha lidem pomohla. Teď byli na řadě Trifon a Plamen.

Byly tři hodiny v noci, když vrata konečně povolila. V kostele byla ještě větší zima a ještě větší tma než doma. Rozsvítili baterku. Ikona se hned vstřícně usmála. Bylo ticho a klid. Z Plamena opadlo napětí. Konečně měl možnost prozkoumat tajemství kostela. A tak zkoumal. Vrátil se se stříbrnou korunou na hlavě. Trifon mezitím vytrhl ikonu ze spánku a právě ji balil do záclony, kterou si na to už doma ustřihl. Když vtom se vynořil stín a dal se do křiku. Trifon držel v rukách ikonu, Plamen páčidlo. A tak praštil. Stín upadl a splynul s tmou. Plamen a Trifon utíkali. O pár ulic dál se Plamen zastavil. „Kovaříci!“ řekl překvapeně. „Jaký kovaříci? Teďka v zimě?“ táhl ho Trifon pryč. „Má je v hlavě! Musím se vrátit. Určitě má v hlavě brouky,“ řekl Plamen, předal Trifonovi stříbrnou korunu a běžel zpátky.

Ještě té noci sešili páteru Ilarionovi hlavu osmnácti stehy, s boží pomocí a rustikálním ruským způsobem. Přišel k sobě a první, co chtěl vědět, bylo, ve kterém kruhu pekla se ocitl. Páter Ilarion uvažoval vždy střízlivě.

Plamen, který pátera dopravil do nemocnice, se zato ocitl v dobře vytopené policejní služebně, kde mu dva zpocení úředníci hučeli do uší stále tytéž otázky. „Byl jsem sám. Kořist jsem zahodil. Nevím, kde je,“ opakoval. Občas ho praštili městským telefonním seznamem. Město se jmenovalo Plovdiv a bylo to druhé největší město v Bulharsku. Lidí připojených na telefonní linku v té době stále přibývalo. Seznam byl nejen velký, ale i praktický. Dalo se v něm najít dokonce i Plamenovo jméno a adresa. I Trifonovo jméno s adresou by se tam dalo najít, avšak Trifon byl v Rakousku. A Trifona stejně nehledali.

O měsíc později vykonala ikona Svaté Matky Boží požadovaný zázrak. Zcela mimo očekávání se objevila v zavazadle jednoho německého obchodníka se starožitnostmi. I on sám byl tímto zázrakem nanejvýš překvapen a ohromen. Na světě se přece jen děje leccos nevysvětlitelného.

Události kolem Plamena nebyly tak sakrální povahy. Skončil ve věznici v Haskovu, kde se pět let směl radovat z mírného rozsudku. Jeho žena Olga mu napsala jeden jediný dopis a přišla za ním jen jednou na návštěvu, a to, když žádala o rozvod.

„Chlapec je ještě malý. Bude to pro něho lepší. Pro všechny to bude lepší. Chci zase být šťastná,“ říkala.

„Já vím,“ odpověděl a souhlasil s rozvodem.

Olga vzala Veselina a odjela do Ruska. Plamen tak přišel o auto, o ženu, o dítě i o svobodu. Čistil celu a chtělo se mu současně vzdychat a plakat. Milovat ho chtěl jenom jeho spoluvězeň, jenomže z toho bylo Plamenovi ještě víc smutno, protože on jeho nemiloval.

Posléze Plamen novému životu přivykl. Byl vysoký a to mu pomáhalo. Protože dobře pracoval, dozorci ho respektovali. Jednou se Plamen rozhodl, že se nechá tetovat. Podrobně si prohlížel tetování spoluvězňů a hledal, co by se hodilo k němu. Chtěl, aby jeho tetování bylo nenápadné a originální. Důležité bylo i místo, kam by měl své tetování umístit. Kolega v cele měl vytetovaného pavouka na penisu. Plamen se ale pavouků štítil. Ženská jména mu připadala banální, nejzajímavější výroky zase dlouhé. Až na údu jednoho pasáka objevil to, co hledal. Bylo to slovo TAXI. S tím se mohl identifikovat. Zavolal si tetovače. Plamenova duše došla klidu a ta čtyři písmena bolela jen týden.

Dny se vlekly těžce a pomalu, jako pospojovány do řetězu. Plamen plnil své povinnosti, poslouchal příběhy vězeňských spolubratří, často skrz mříže vyhlížel k nebi, které mu nyní připadalo modřejší, a myslel na život, který mu připadal vzdálený.

Někdy si vzpomněl na ženu, na dítě a na auto. Žena se jmenovala Olga a měla plná a krásně tvarovaná prsa. Dítě se jmenovalo Veselin a bylo čisté a milé. Auto bylo červené a mělo na střeše světélko. Jeho světlo tehdy prosvěcovalo Plamenův život. Teď jakékoliv světélko postrádal, i kdyby bylo sebemenší. Po dvou letech dostal Plamen Svetlev za dobré chování povolenku opustit na tři dny věznici. Za tyto dva roky získal Plamen víc zkušeností než jeho učitel za deset let. Byly Vánoce. Plamen neměl ani rodinu, ani přátele, za nimiž by šel. Měl jen adresu arménského hodináře a padělatele pasů. A tak šel za ním. Armén jej zavedl do pokoje plného tikajících hodin. Plamen zaplatil a posadil se do křesla, které také jako by tikalo. Armén Plamena vyfotografoval a zmizel ve vedlejším pokoji. Plamen zůstal a čekal. Poslouchal tikání hodin a připadalo mu, jako by s každou odtikanou vteřinou slyšel mizet tři ještě mu zbývající roky. Za tři dny očekávali Plamena ve věznici v Haskovu. Znepokojení rostlo, protože žádný Plamen Svetlev se nedostavoval. Ani nemohl. Plamen Svetlev už neexistoval. Nyní se jmenoval Pyros Putakis, pocházel ze Soluně a jako svobodný občan Evropské unie bez problémů odjel do Vídně. Ve Vídni se setkal s Trifonem, který se jmenoval pořád stejně, stále byl Bulharem, a přesto také z něj byl jiný člověk. Měl malý byt, žil sám a vydělával si poctivě jako řidič taxíku. Trifon stále ještě dlužil Plamenovi polovinu z onoho zázraku, který tenkrát vykonala ikona Svaté Matky Boží. Dlužil Plamenovi nový život. Trifon byl vděčný. Ukázal Plamenovi svůj byt, kuchyň a postel. Seděli u Trifonova stolu, pili Trifonovu kořalku a dívali se ven jeho okny. Trifon vyprávěl o svém životě a o práci. Plamen vyprávěl málo, ukázat mohl jen svůj nový pas, nové jméno a čtyři písmena, která bolela jen týden. Nebylo toho moc, ale stačilo to, aby mohl začít nový život.

Za měsíc měl Plamen stejné přátele, za dva měsíce stejného šéfa jako Trifon. Zase měl práci, kterou vždycky miloval. V rukou měl volant, pod nohama čtyři kola a nad hlavou malé žluté světlo. Obklopen štěstím hověl si jako ve vajíčku. Zase jezdil s taxíkem. Když někdo hledal nějakou ulici, on mu ji ukázal. Někdo hledal cestu, on ji znal. Někdo se zeptal, jak dlouho se tam jede, on to věděl. Místo a čas měly přesně stanovené ceny. Plamen je znal a za svou znalost byl odměňován. Zase byl tím, kým býval dřív. Jen ulice nebyly tak temné, byly naopak plné světla. Jen už neměl ženu a dítě. Jen už se nejmenoval Plamen Svetlev.

Za rok si pronajal vlastní byt a poznal, co je to samota. Někdy byla krutá. Tehdy Plamen jedl jen chléb a jogurt a utíkal z bytu pryč. Sedl do auta, jel do Prátru, našel si nějakou ženu, která stejně jako on znala přesnou cenu za místo a čas, nechal ji nastoupit, zaparkoval v podzemní garáži, zhasl světlo na střeše, cítil, jak se písmena v jeho kalhotách zvětšují a jsou zřetelnější a vypnul světlo nad zadním sedadlem. Nikdy z vozu nevystoupil. Jen ve svém autě byl šťastný. Tak ubíhal čas. Plamen hodně pracoval, přesně platil účty, a když na něj znovu těžce dolehla samota, konejšil hlad chlebem a jogurtem a potřebu lásky návštěvou podzemních garáží.

Jednou prohledávala policie kavárnu, kde Plamen náhodou právě seděl. Právě si objednal kávu. Nenašli, co hledali, a tak kontrolovali všechny. Plamen byl občanem Evropské unie a to mu ukládalo neztrácet klid. Chvíli prohlíželi jeho řecký pas a chvíli jeho bulharský úsměv. Něco z toho jim připadalo falešné. Plamen musel jít s nimi, káva zůstala.

Ulice byly světlé a široké, v autě bylo těsno a šero. Poprvé se mu stalo, že seděl v autě, vnímal nad svou hlavou o hodně větší světlo než dosud, a přesto nebyl šťastný. Ukázalo se, že falešný byl Plamenův pas. A tak chtěli policisté vědět, čí byl ten úsměv. Vyslýchali ho tři úředníci. Jeden z nich jezdil často na dovolenou na Rhodos, údajně měl s tamní Řekyní dítě. Zeptal se Plamena na cosi řecky. Plamen mlčel. Nikdy nebyl na dovolené v Řecku a jediná žena, s níž měl dítě, byla Ruska.

„Neumět mluvit, co? Znát leda ouzo a tatziki?“ řekl úředník.

„Odkud jsi, čmoude?“ zeptal se druhý.

Plamen přemýšlel. Slyšel tikot mnoha hodin. Životu Pyrose Putakise už odtikaly, a přesto tikaly dál. Rušilo ho to v přemýšlení. Jelikož nezodpověděl žádnou otázku, přinutili ho se svléknout. Pohled na jeho tetování úředníky rozjařil.

„Konečně nějaké slovo! A jak dobře schované!“ zaradoval se první.

„Však my objevíme i ta další,“ mínil druhý.

„Určitě seděl,“ ozval se poprvé třetí.

„Tomu tedy říkám plnokrevný taxikář. Ještě nám musíš vysvětlit, kam pojedeš, ty schlíplej hrdino,“ řekl první.

„Nasedněte a uvidíte. Zaručuji vám příjemnou jízdu. Určitě se vám bude líbit,“ prohlásil Plamen s dokonalou výslovností a nenucenou zdvořilostí, jaké je schopen jen někdo, kdo žije čtyři roky ve Vídni. Poté pocítil rány. Tloukli ho vídeňským telefonním seznamem. Byl třídílný. Vídeň je veliké město s mnoha podniky a mnoha lidmi. Jménem těch všech teď tloukli Plamena. Připadalo mu legrační, že potřebovali tolik jmen, aby se dozvěděli jedno jediné. Místo aby se bránil, Plamen se rozesmál. Zakrátko spatřil spoustu světel. Ale nebyla to světla města, které by znal.