Mezi mnohými ruskými tituly, které u nás vycházely před rokem 1989, se občas vyskytly knihy velmi kvalitní, jejichž překlad pro české čtenáře představoval skutečné obohacení, jmenujme především knihy Michaila Bachtina a Jeleazara Meletinského. S oběma autory, i mnoha dalšími, se můžeme setkat na stránkách pamětí ruského historika Arona Gureviče, dalšího autora, jehož knihy (jedna vydaná 1978 a druhá až po listopadu 1989) si u nás a po celém světě zaslouženě našly spoustu příznivců.

Autor se v knize zaměřuje na svůj profesní vývoj, během kterého se od hospodářských dějin a skandinavistiky dostal přes kulturní dějiny až k historické antropologii, přibližuje okolnosti vzniku, obsah, překlady i recepci svých děl. Velkou část knihy vyplňuje líčení obstrukcí, které mu do cesty kladl komunistický režim. Dobovou atmosféru přibližuje prostřednictvím anekdot a vtipů, které odrážely absurditu sovětské reality, vyjmenovává množství důmyslných způsobů, jak bylo možné obejít cenzuru a referovat i o potlačovaných tématech. Vyjadřuje podiv, že mnozí jeho spoluobčané „prohlédli“ až po Chruščovově kritice stalinismu nebo i mnohem později. Sám za sebe říká, že kdo nebyl slepý, nemohl už předtím nevidět rozpory mezi dogmatem a tím, k čemu docházelo ve skutečnosti. Z tohoto úhlu pohledu se vypořádává s mnohými svými současníky, jeho soud často vyznívá přísně: „zbabělost rozbila a zničila talent“. Gurevič ovšem vzpomíná i na své kolegy, ke kterým měl profesně blízko: na historiky ze školy Annales a na Jurije Lotmana – trpce uvádí, že ještě v 70. letech přední ruští historici Lotmana ignorovali.

Svůj osobní život ponechává z velké části stranou, manželství shrnuje do věty „na jaře 1945 jsme se vzali a prošli spolu celý život až do srpna 1997, kdy žena zemřela“, svou ženu popisuje jako nadanou historičku, první čtenářku a podporovatelku jeho děl – zabývá se jí tedy skoro výhradně ve vztahu k vlastní profesní činnosti. Oč je jeho dikce v osobních věcech stručnější, o to je pádnější (o své matce lapidárně říká, že „po smrti muže se má matka, která byla rozmazlená svým otcem a neuměla nic dělat, ocitla na mizině“.)

Je zajímavé, že paměti Gurevič namlouval na diktafon v době, kdy se zabýval knihou o počátcích evropského individualismu (ta by měla vyjít i česky v Nakladatelství Lidové noviny) – v téže době, jak sám říká, se tedy pokoušel o proniknutí do vědomí člověka, který žil před mnoha staletími i o rekonstrukci svého vlastního života. Stejně jako subjektivita středověkých lidí je často zamaskována rétorickými klišé a odkazy na biblické postavy, i postava Gureviče v jistém smyslu zůstává skryta. Jeho vylíčení intelektuální atmosféry Sovětského svazu i vylíčení důležitého směru historického myšlení 20. století je ovšem skvělé.