Mám se dobře, jsem idiot
Žiju zoufalým životem somnambulního kreténa. Jmenuju se Axel Rozebráničko a strašně rád se dívám z okna rozjetého vlaku. Vykláním se z něj, mám otevřená ústa a naproti mně se zjevuje dřevěný sloup elektrického vedení. Je to přímo úděsně nádherná srážka s hmatatelnou realitou. Matérie této přírodní hmoty proniká mým obličejem a mně to přijde, jako bych snad přišel o hlavu i s kouskem páteře. Jsem šťastný, že jsem to přežil, a hned na následující zastávce se pokouším vystoupit. Nádherně zakrvácený otevírám dveře a vystupuji shodou okolností a ztřeštěných náhod na druhou stranu. Vstupuji do kolejiště a radostně se usmívám na přijíždějící rychlík. Jsou v něm lidé, kteří někam jedou. Já už raději nikam nejedu, jsem zmrzačený, ale cítím blaženost.
Když rychlík zastavil, samovolně jsem se seškrábal z jeho nápravy a velice laicky se dal dohromady. Ruce jsem měl místo nohou, nohy jsem neměl vůbec. Nějakým záhadným způsobem jsem však svým trupem začal vyvíjet takové příjemně decentní antigravitační pole, které mě nadnášelo jsoucnem. A nejspíš jsem u toho vypadal asi i dost eroticky, protože ženy při pohledu na mě omdlévaly a chlapi vrhali sadisticky nevraživé pohledy. Byly štiplavé, ale já si to neohroženě šinul do nádražní nálevny – jsem totiž léty zocelený alkoholik. Ráno se probouzím s třesem na střeše domu, kam jsem se odebral ve své noční náměsíčnosti. Střízlivý nedokážu udržet rovnováhu a končívám zavěšený prdelí za okap. Okap to nezvládne a mé čelo se po chvíli drtí o přívětivost betonové dlaždice chodníku pode mnou. Zvykl jsem si a otevírám dveře té nádražní nálevny.
Je to takové příjemné prostředí protknuté harmonií úpěnlivé autodestrukce. Lidé tam sedí a pijí borovičku. Borovička, to je ta pravá česká chemická značka, která vám způsobí extatické vytržení mysli a nakonec vás i s radostnou chutí zabije. Ne nadarmo se jí říká Devastující vánek. A tak si tedy u baru objednávám:
,,Litr vánku, prosím!“
Žena v černé podprsence se na mě nedůvěřivě podívá. Jsem rachitický, takže mi nechce věřit, že bych to celé vypil bez následků. Je tlustá a strašně prsatá. Na břichu má vytetovanou tvář rozesmátého Judeho.
Jude je slavný, pomyslím si a žadoním zatvrzele dál:
,,Prosím vás, ale vždyť já co nevidět chcípnu abstinenčními příznaky! Nemůžu chodit, třesu se jako osika a můj pohled je zakalený každodenním šedozeleným splínem!“
A na potvrzení svých slov škytám. Zvedá se mi z toho žaludek, ale ještě se ovládnu. Realita se stává v prostoru nádražní nálevny strašně zběsilou. Ta tlustá barmanka si stahuje kalhotky a já zainteresovaně zjišťuji, že má strašně bytelnou řiť a že přede mne postavila oloupaný pomeranč na keramickém talířku. Je vidět, že talířek má toho hodně za sebou. A taky se mi zdá, jako by mezi jednotlivými dílky pomeranče byly patrné zaschlé zbytky semene. Barmanka je nejspíš asi hodně náruživá. Opřená mohutnými cecíky o desku baru, s vystrčenou prdelí do alkoholického bezprizorna značně prokouřeného nikotinem a prodchnutého zvrhlými fekálními výpary dochcaných kalhot přítomných štamgastů otevírá svá nevymáchaná ústa a začne řvát na celý lokál:
,,Právě před týdnem jsem se vrátila z basy a chci chlapa!“
Měla svaly jako nějaký vesnický udělánek a nikdo se při pohledu na její mohutné licousy nechtěl přihlásit dobrovolně. Chtěl jsem se podívat na hodinky, abych si uvědomil, že už je nejvyšší čas vyrazit na přestup, bohužel však zůstaly rozšrotovány na kolejišti. Naštěstí jsem tam přišel i o své pohlaví. Ta magoricky neukojená žena mě uchopila pod krkem, zvedla mě nad zem a po chvilce trapného ticha se mě zeptá:
,,Kde máš nohy se šulinem, kurva?!“
Rozpačitě jsem se na ni usmál, a ještě dřív, než jsem jí to stačil logicky s patřičnou dávkou neuvěřitelné racionality vysvětlit, udělala rázné rozhodnutí. Odgrcla si mi do obličeje, což mě mělo patrně paralyzovat, pročež potutelně řekla tlumeným hlasem plným něžné nelidské zvrácenosti:
,,Nevadí, udělám si z tebe utopence!“
No a od té doby si hovím v nálevu. A vzhledem k tomu, že mě nikdo nechce sníst, mám spoustu volného času na meditace, rozvíjení své osobnosti a hlubokého vhledu v konkrétno živočišně pudových běsů, které okolními ochlasty přímo otřásají. Má nálada je skvostně elegantní a občas ze mě vyšlehne i proud oslňujícího světla.