Březen je letos nezvykle shovívavý, bezinkové keře naproti knihovně, akát za pamětní deskou vína Csabagyöngye nasadily do květu, ale jako by je člověk nazdobil a ne že by byly oděny z milosti Hospodina. Tohle zářivé jaro, co sem tak záhy vtrhlo, je posmutnělé a zasněné, ve vzduchu cítím vůni licoměrného míru, mám za to, že jsem v něm objevil současně smíření i odpuštění. Ty květy, co tak bláznivě brzy rozpukly, dozajista zmrznou. Celým městem prochvívá prchavá vůně usmíření: kolem beček s kysaným zelím trhovkyň právě tak, jako v komorách, kde se suší klobásy, okolo pojízdných stánků s koblihami na korzu, snad i ty brynzové halušky voní po smíření, nedokáže tu vůni přehlušit ani fialová cibule ani opékaná slanina. Možná, že to dělá ta vůně, ale když ráno vyrazím do práce a od řeky Körös plné žabince a řas nakráčím do knihovny, jsem konečně zase spokojený se svým osudem. Před pár dny jsem dostal místo v městské knihovně, odbornou kvalifikaci sice nemám, ale mohu se pochlubit čerstvým diplomem pedagoga. Tři měsíce budu vydaný na milost, takzvaně ve zkušební lhůtě; budou-li se mnou spokojeni, naráz skončí veškerá nejistota. Někde jsem četl, že tam, kde člověk pracuje, tam taky zapustí kořeny. Pro mne už i ta studia byla práce vyčerpávající a upocená, přece jenom jsem ve svém zvoleném domově cizincem, jsem stísněný a toužím pryč; lhostejno, jak dlouho žiju v Tótvárosi, nemůžu být nic jiného než takový vykořeněný přivandrovalec. Třebaže bych se nerad nadmíru horlivě asimiloval. Já se narodil v Sáraságu, a k tomu se samolibě hlásím, i když na venkově často slýchám, že v mé rodné vesnici bydlí samí blázni.

Od té doby, co jsem se dostal do Tótvárose, jsem opatrnější, to město na mne má vliv, všechno je tu klidnější a pokornější, i ten učitelský ústav je skrovný, sbor sem byl přeložen před pár roky, a budovy ještě nedávno fungovaly jako mládežnický tábor. Zoufale toužím po kráse a lehkosti, po všem, co by pomohlo, abych se po ulehnutí hodiny nepřevaloval beze spánku. Netlačím na pilu, nechávám věci jít svou cestou, nesnažím se je ovlivnit, i vzduch do plic proudí sám od sebe, a to i tehdy, když člověk na nějakou dobu, na pár hodin zapomene na sebelítost a nenadechuje útrpně, zhluboka, a v tom stojatém tichu knihovny nevzdychá tak, že čtenáři až hlavy zvedají.

Mně se něco přitrefí, jen když jdu do práce. Číhavě pozoruju svět, sochu Jókaiho s jeho strejcovským knírem, cestou kolem středoškolské koleje buclaté dívenky, které tam kouří, tlusté sloupy muzea, pány se zlatými manžetovými knoflíky jechající po břehu Köröse – ti teď, kdy se to smí, nevědí, kdy je toho dost. S kokardou velkou jak dlaň pílí na župní úřad. Hledím za nimi, mají zátylky jako na tom nedávno vytisknutém plakátu „koněc továrišči“, který se loučí s ruskými vojáky, ne zrovna přecitlivěle, ale o to veseleji.

Když jsem dorazil do knihovny, řekli mi, že mám telefon.

To mne rozrušilo, no, kdo by to mohl být, ještě nikdy mi nikdo nevolal. Dneska, dvanáctého března devět set devadesát v – naneštěstí – den, na který spadá jak můj svátek, tak moje narozeniny, křičí Margitka, která u nás vyřizuje ekonomické záležitosti.

Pojďte honem, Gergelyi, už čekají hodnou chvíli.

Sám pro sebe s ušlechtilou jednoduchostí nazývám velkou roztržkou to zuřivé, bláznivé znesváření, které vedlo k tomu, že jsem opustil svou rodnou vesnici a víc jsem se nestýkal s těmi, které jsem až do té doby měl nejraději. Tahle trucovitá a nelítostná zloba se táhne už sedm let, od té doby jsem se svými někdejšími přáteli neztratil ani slovo. Ani se svou někdejší sestrou. Po tom všem jsem se neodvážil doufat, že mi volá András Beregi nebo Dezső Metz, případně Eszter Gallérová, moje sestra mi chce pogratulovat v den mých třiadvacátých narozenin.

Když v telefonu přece jen uslyším hlas Dezsőho Metze, málem se složím.

Palčivá bolest mi svírá hrdlo, se supěním se pokouším nadechnout, jako někdo, kdo vynesl do poschodí k prasknutí nacpaný kufr. Snažím se zakrýt rozpaky, vymlouvám se, že jsem utíkal, proto ze sebe nemůžu dostat ani slovo, koutkem oka zaznamenávám, že Margitka, hospodářka, udiveně vzhlédla, protože ona viděla, jak odměřeně jsem k telefonu přistupoval. Lapat po dechu jsem začal až když jsem uslyšel jméno volajícího. Rozpačitě projevuju radost ze svého někdejšího přítele, mám podezření: něco se muselo stát, když mi volá.

To jsem já, sděluje Dezső, to je dobře, že jsi dorazil, protože už nemám peníze. Vezmi si dovolenou a přijeď domů.

Podařilo se mi zavolat mu zpátky a zatímco čekám na spojení, představuju si, jak se na poště vrtí na té úzké, rozviklané lavici vedle úzkého stolu, pod jehož skleněnou vrchní deskou žloutnou pohlednice ze šedesátých let, smuteční telegramy a pohledy s kytkami. Čeká, až na něho vdova Számfirová přes skleněnou přepážku zavolá, „do jedničky, Dezsíku“, nebo do dvojky, záleží na tom, na který aparát s klikou hovor přepojí. Do kabinky je třeba si pospíšit, protože Számfirová, rozená Ilonka Umberová je schopná to rozpojit. Jestli ten hovor není důležitý, brýden, tak spojuju další, a jednoduše to položí. Dezső už určitě drží ruku na sluchátku, když Ilonka říká mně, že hovor spojí.

Co je, ptám se, stalo se něco?

Nic hroznýho, odpoví Dezső, neboli… nic horšího než obvykle. Volám, páč se rozpadá družstvo, a teď to vypadá, že budou eseročko, nebo co, ostatně kvůli tomu nevolám, to není tak důležitý, jsou i další podivnosti, například se bude dražit nábytek z kanceláře předsedy, a taky ty sametový závěsy a trezor, páč, sleduj, už žádná kancelář předsedy, ani mzdový účetnictví, žádný účetnictví…

K věci, skočím mu do řeči, co se stalo?

Na lince nastává ticho, jako by na druhé straně nikdo nenaslouchal, sluchátko jsem zvedl jen tak. Na chvilku potichl i praskot.

Zatelefonoval jsem, řekne Dezső ne hlasitě, ale přesto tak rozhodně, že málem upustím sluchátko, protože Kleinův deník je přístupný. V kanceláři předsedy družstva.

Nemám z té zprávy radost ani co by se za nehet vešlo, po tak dlouhém, nedobrovolném čekání, po tolika hořkých a pokořujících dohadech, po bezmála honech na čarodějnice, se konečně objevil Kleinův deník. Cítím spíš žárlivost a bezmocnost, a ta vzdálenost ležící mezi námi je teď taková, jako bych stál někde v pustě, uprostřed dobytčí ohrady: dohlédnu daleko, dokážu myslet dokonce i na svou vzdálenou rodnou vesnici, jenomže pohybovat se smím jen mezi hrubými trámy plnými třísek. Pokouším se uklidnit žaludek. Od té doby, co žiju v Tótvárosi, uvažuju o své bývalé rodné vesnici jen jako o celku. Chrastící topoly na hlavní ulici, stíny bez toho, k němuž patřily, utkvěly na zdech. Spolek Edeho Kleina, nelítostná, nikdy nepomíjející žízeň, v době, kdy duch Pisty Avarky byl aktivní, těch několik chráněných, měkce vystlaných let v Sáraságu – to všechno je v jednom celku. V jednom knedlíku je prostor a čas, a tenhle kledník já nikdy nepředělám; nepokouším se oddělit od sebe pomíchané barvy, pachy. Zacházím marnotratně se společnými vzpomínkami, jako by jich bylo na tisíce ošatek, nebo ještě víc: jako by jich bylo nekonečně mnoho stejně jako lásky Hospodina, nebo jako by na rány utržené při té veliké roztržce bylo třeba ještě pořád dávat pozor, aby se neotevřely. Jednotlivě si nikdy nic nepřipomínám.

Jenomže s tímhle jsem nepočítal. Tušil jsem a trošičku i doufal, že jednou se stane něco, co naše záležitosti buď vyjasní, nebo definitivně pokazí, že už dál nebudu schopen nosit v sobě ten na mne připadající těžký díl společné sáraságské minulosti. A na to, i když zprostředkovaně, se státní orgány šťourají v mém zaprcatělém životě, takže proto se ve mně prolomila ukázněně a uraženě udržovaná hráz, kterou jsem si v sobě postavil proti vzpomínkám, protože Dezső zavolá a sdělí mi, že Kleinův deník je přístupný, tak to řekl: je přístupný, jak v nějaké odborné literatuře; už nikoho neirituje, ani ideologicky ani nijak jinak – to bych si nepomyslel. Od té doby, co socialismus klepla pepka, strana zvysoka kálí na takové prkotiny, jako že co všechno semlela dohromady svého času teta Aninka, ve vesnici nejlepší písařka na stroji. Kdo už si dneska vzpomene, že jednou nenapsala to, co jí diktoval předseda družstva? Zaznamenala dlouhý, srozumitelný text, vzpomínám si, soudruzi z hlavního města ji s sebou odvezli k prvnímu výslechu, a během „konfrontace“ dorazil i hřímavý telegram ze župní rady – vyptávali se na odpovědnost Gábora Töreho, předsedy družstva. Soudruh předseda družstva namísto výroční zprávy a vyúčtování, jakož i hlášení o náladě poslal tuhle hrůzu, „jako by nestačilo, že je to neinterpretovatelné, odporné, ale ohrožuje to budovaný komunistický světový řád“. Předseda župní rady - jako by nevěděl, že pešťští soudruzi ze Státní bezpečnosti už vyšetřují na místě – požadoval vysvětlení. Někdejší žalostný postup už dneska není ani zábavný, ani do komedie nepasuje. Ten text vznikl za zvláštních okolností, původně diktovaný jako hlášení o náladě, údajně ho naklepala nevědomky – ten skartují s ostatním „komunistickým svinstvem“. A Dezső hlasem trochu zastřeným, možná je trochu nalíznutý, si sem zavolá, jako by tohle bylo to nejdůležitější. Bylo by se našlo tisíc důvodů, kvůli nimž bychom mohli opět vyměnit pár slov! Ale to ne. Kleinův deník. Budiž. Ať to tedy odstartuje, koneckonců je to jedno, možná, že to opravdu byla jedna z nejvíc vzrušujících věcí, co se nám kdy přihodila.

Kolem tótvárosské knihovny se vlní košaté bezinkové keře, počasí je mírné, ale fouká vítr, na podupaných lavicích se kočkují studenti, vřískají, ruce kluků při tom škádlení zabloudí k ňadrům mladých dívek. Jsem rozrušený a mám tísnivý pocit. Když to vydržím a nepojedu domů do Sáraságu všechno dát do pořádku nebo s konečnou platností uzavřít, pak už stejně nedokážu odolat tomu usmolenému a bolestivému proudu vzpomínek. Rozeberu všechno, na malé kousky, z toho velkého celku bude spousta částeček velkých jako třísky, které si budou navzájem odporovat. Opět bude končina, minulost, blahodárná činnost Hospodinova a neustálá přítomnost jeho zvláštních a hříšných světců. A kdoví, co ještě?

V Sáraságu, když jsem pohlédl stranou od sochy svatého Jana Nepomuckého, viděl jsem zbytky hradeb. Vypadaly, jako by to byly trosky nějaké kaple. Pospávaly tam, v objetí hrubého béru, jako by hřbitov pokračoval i mezi domy, jako by se táhl donekonečna, aby se tam nebožtíci bezstarostně a pohodlněji mohli vracet. Okounění z mostu přišlo vhod, protože byl postaven v ohybu řeky Kurczy, takže i socha svatého Jana Nepomuckého byla naproti, ale pohled mohl na delší dobu spočinout také na troskách hradu. Naproti tomu z mohutného zámku postaveného před hradem – výše: po straně břehu byl obvykle plevel tak vysoký – že byly vidět jen červené tašky střechy. Ta hradní zídka, i když už tam bylo spíš jenom její místo, a při pohledu z mostu vypadala jak pahýl (jako by to byl kořen zubu, co zůstal v ústech) měla důležitou roli. Podle ducha Pisty Avarky se nad tou naší historickou památkou vznášel neviditelný, vznosný oblouk, který nad ním narýsoval Sándor Rúzsa, když jej na svém koni s obrácenými podkovami přeskočil.

Žárlivci mají za to, že v Sáraságu duchové ani nepřicházejí strašit, spíš jsou proti práci, aby vyvolení, neboli jak jim u nás říkáme kalibry nemuseli ani nádeničit, ani nahazovat, ani plácat vepřovice. Vždyť ti, co v ně věřili, byli na ně odkázáni, jako na doktora nebo na kněze a stejně makali namísto nich.

Tahat s sebou bandasku, byl zvyk vynucený. Přesněji, bandaska, ta nádoba s užším hrdlem na nošení vody, je u nás obranný prostředek, bez něhož se neobejdete; bez plné bandasky jsme se nevypravili vůbec nikam, abychom nebyli vydáni na pospas mučivé žízni.

A ta bezděčná mluva, věru, i to jsme si přetrpěli, i když to není zábavná vesnická tradice, to nám jen tak, aby nám přitížil, dal Hospodin. Nesrozumitelně se na rty drala slova, nikdo nevěděl odkud a proč přicházejí, ale v polospánku přepadaly sáraságského smrtelníka a ten jenom povídal a povídal, jako by měl mezistátní spojení s oním světem. Poněvadž můj přítel Metz dovedl v polospánku i vstát a chodit, stávalo se mu, že podupával na chodbě ve spodkách zažloutlých od moči a potu, v puse vajgla, kdovíkde k němu přišel, a nesouvisle brumlal, jako by někomu diktoval.

Kurcza, jediná živá řeka protékající vesnicí, tou dobou už také odpočívala, už dávno nebublala, ale z jakéhosi důvodu to přesto vypadalo, že z jednoho uchrchlaného rána na druhé, kdy tam tudy zase šel někdo z našeho spolku, všechno v řece je vyměněné: voda, rákosí, žabinec. Ta spousta neklidných vln, vzbouřených neživým tělem jisté Kurczy, dcery tureckého místodržícího, se už dávno rozplynula v Körösi, potom v Tise, v Dunaji a nakonec v Černém moři.

Vlevo našreko před sochou svatého Jana Nepomuckého je místo synagogy. Nápadně prázdný pozemek, na nějž kdysi naplánovali postavit synagogu, pustá zahrada, která i ve své holé neupravenosti byla mnohem pěknější než kterákoli jiná. Ede Klein, podle něhož se jmenuje náš spolek, bydlel vedle fortny synagogy. Byl to mladý člen náboženské obce udávající jí tón, obchodník s látkami, po otci, ale jen do té doby, než si k němu přišla vyhlédnout výbavu jedna panna. Matyldka měla mít svatbu další den, ten den, kdy ji našli se smutným, nasládlým úsměvem ve tváři splývat s rovnou hladinou Tisy. Strejda Ede, který tehdy – vždyť se to stalo o svatodušních svátcích devět set čtyřicet osm - zdaleka ještě nebyl strejda, po té události bydlel ve vesnici tři týdny. Tři týdny snášel obvinění. Že on, na stavbu synagogy, protože k vztyčení jejich zdí bylo podle nestoudné a hloupé lidové pověry zapotřebí kromě malty také panenské krve, že tedy Ede vycedil do poslední kapky Matyldinu krev. Károu, taženou šedákem, kde na kozlíku kromě Edy seděl i ďábel s hlavou psa puliho, měli uhánět k Tise s tělem mrtvé dívky.

Ede Klein se po tři trpké týdny pokoušel zachránit, ubránit, očistit se od toho podezření.

Že Matyldku vidělo ještě tucet očitých svědků poté, co odešla z obchodu s látkami – obecné mínění nepřesvědčilo. Že se drahocenná krev srazila v Matyldčině těle – nezapůsobilo jako závažný argument pro většinu dokonale si jistou pohnutkou. Ede Klein se svou starou matkou a dvěma dalšími židovskými rodinami byli nuceni uprchnout.

To, že v měsíci sivanu 1981 (byl květen, svatodušní svátky), třiatřicet let po oné události v jeho rodné vesnici po něm pojmenovali spolek, jehož čestnou předsednickou funkci – to celé byl můj nápad – jsem od počátku až do té velké roztržky zastával, to pochopitelně nevěděl. Ve mně vždycky byla ješitnost, nějak jsem mu to chtěl dát na vědomí, protože já jednoduše od té doby nechci uvěřit, že on už nežije.

Početní stav spolku Edeho Kleina jsou tři, přesněji už má čtyři členy.

Byli jsme s Andrásem Beregim ještě výrostci, když se odehrál celý ten příběh – to s tím spolkem, ta záležitost stínů, Kleinův deník, čili všechno, co je v mém životě podstatné.

Končili jsme základku

Náš kamarád Dezső Metz je o čtyři roky starší. Dva roky před tímhle vším, kdy zůstal jako úplný sirotek, jedva se přehoupl přes šestnáct let, ale Páter, bratr jeho dědečka, se ho ujal a vzal ho do opatrování. Metzovi rodiče vynaložili všechnu sílu na to, aby všechno propili do posledního halíře. Dezső si přenesl jenom svoje osobní věci k Páterovi, do kuchyňky. Jen nemnozí se divili, když si starý, potrhlý vesnický kalibr k sobě vzal mladého praštěného vesnického kalibra. To pouto, říkávali, že se k člověku vracejí mrtví, je možná silnější, než kdyby byli příbuzní. O to víc se vzrušoval městský poručnický úřad, proč jako že chce nějaký stařec k sobě vzít toho mládence, ale nakonec, i když ztuha, na to přistoupili. Páter zajistil Dezsőmu pár kousků rozhrkaného nábytku a kuchyňku. Ne že by si dělal těžkou hlavu s tím, jak ten klacek tráví čas, když nechal školu. S Beregim jsme často chodívali k Páterovi, jehož, nechávaje bez povšimnutí generační posuv, nazýval strýčkem. Tak jsme se poznali s Dezső Metzem – a stali jsme se nerozlučnými přáteli. Ve spolku měl Dezsö za úkol udržovat kontakt s oním světem. Pro kalibra to bylo to nejmenší, co se od něho dalo očekávat. S Andrásem Beregim, tj. s Becim, jsme chodili do jedné třídy. Beregi žil s dědečkem a s matkou. Jeho otec, když byl Beregi ještě mimino, vzal roha s jednou žabkou, co vyrůstala na zámku a byla v péči státu. Pořídil si rodinu i v Pešti – a poskvrnil čest sáraságských otců, protože ho ani za mák nezajímalo, jak žije jeho syn. Bece byl ve spolku umělcem a objevitelem, což neznamenalo nic, ale měl jsem za to, že bych mu měl přidělit nějaký titul.

Gergely Gallér, předseda, ještě dneska to rád vyslovuju .

O Gyulovi Franczkovi, který se na nás přilepil později, nevím, co byl tou dobou za patrona. V současné době si nejsem jistý. Řekněme: kolik mu mohlo být? Mohl se pochlubit dvěma dětmi – kluky, to je jisté, a rok na to se narodilo třetí, sakra diskutabilní děcko. Byl dospělý, viděno mýma tehdejšíma očima, starý. Zpočátku jsme spoléhali na jeho „zkušenosti“, neboli, spíš jsme na něm měli rádi to, že i když tvrdil, že on není kalibr – přesto se mnoho let zkušeností skrývalo za jeho slovy..

Ani dneska si nejsem jistý, jak se ty vrstvy skládaly jedna na druhou. A práci ve spolku jsme brali vážně kvůli stínům bez pána; nebo k tomu snad stačila zvláštní, okouzlující osobnost Edeho Kleina a pověrami obtěžkaný svět víry, který po něm zůstal? Nemám ponětí. Nevím ani, jestli by to celé nezašlo po pár týdnech nebýt toho nešťastného případu s tím, co teta Aninka naklepala jakoby z cesty. Na tu slátaninu by si už stejně nikdo ani nevzpomněl, kdyby se o tom po vesnici nerozkřiklo, že je to pohřební kniha a kdyby se hned nedávala do souvislosti s Edem Kleinem považovaným za převozníka místních duší.

Není jedno bez druhého, myslím, stejně jako všemu něco předchází.

Případ bezprizorních stínů každopádně obrátil úplně naruby dosavadní ne zrovna puritánský duševní život vesnice – celé to začalo sérií fotografií s titulem Náš dům, náš hrad. Nechvalnou sérii Náš dům, náš hrad zhotovil jeden podvodník, venkovský fotograf. Skoro z každé rodiny vymámil objednávku. Většina byla ochotna vysolit i zálohu, aby nějaký cizí člověk vyfotografoval jejich vlastní dům. Ten vychytralý podomní fotograf začal působivým úvodem. Jen zabouchal na okno, už se odvolával na to, že tohle už mají i sousedi. Tušil, že to zabere, ať už je to co chce, když to mají sousedi, musíme to mít taky. Teprve pak vytáhl papírový rámeček se zoubkovaným okrajem a začal vykládat, o co vlastně jde. Chvilku vychvaloval rámeček, podle něho líbivý, pak dodal, že do toho umístí pohádkově krásnou „světlomalbu“ zhotovenou podle domu majitele. Ten rámeček byl klamavý. Podle Dezsőho na první pohled nevypadal odpudivě, byl dokonce dost vkusný, takový skrovný, nebylo to takové odporné papírmašé, jaké se z ní stala po dalším jednom mizerném dnu. Bece byl jediný, komu se z toho rámečku se zoubkovaným okrajem chtělo zvracet už ve chvíli, kdy fotograf rámeček vytáhl z pošťácké brašny flikované džínovinou. Ale Andráse Beregiho – „pitomej umělec“ nikdo nikdy neposlechl. Objednávali u Náš dům, náš hrad jak zjednaní, Páter a Dezső, každý zvlášť, po jedné fotografii toho stejného domu na hlavní ulici. Objednala ovšem i teta Klára, Beceho matka, nadarmo její syn bil na poplach.

Fotograf, poté, co udělal snímky domů, vnutil se i dovnitř, do čtyř odpoledne měl snad třicet černobílých snímků. Pátravým okem slídil kolem dokola, se záviděníhodným prostorovým viděním dokázal vyhmátnout staré obrázky. Snímky otců, babiček, prababiček, švagrových zamlada, které, jak slíbil, vyblejskne doma a v úžasné kvalitě, jakou ještě nikdy neviděli, je donese spolu s impozantními fotografiemi domů. Pokud by to dopadlo takhle, nestálo by to ani za zmínku. Jakýsi poslíček obcházel napálené rodiny, do firemního rámečku se zoubkovaným okrajem byla vložena nešikovně vyvedená barevná fotografie. Strejda Bandi, Beceho dědeček, okamžitě vzplanul vzteky.

Ten obrázek je tak šeredný, že na něm i vzduch má barvu!

Skutečně, ty fotografie vypadaly, jako by byly retušované, jako fotografie dělané v šedesátých letech v ateliéru, na nichž se mužům dokreslovaly barevné rty a řasy a kdekdo na nich vypadal jak buzík. Domky, málo platné, že byly hlavním předmětem kompozice, zůstávaly v pozadí. Dříve postavené venkovské chaloupky s rákosovou střechou vypadaly jako opuštěné samoty, jejichž holé žalující vepřovicové stěny smývá déšť. Ale i když byl dům v lepším stavu, jako u Beceho rodiny, stejně se zdál starý a na spadnutí, v popředí se vznášelo babí léto, a odkudsi ze strany ho zaslepovala tlumená záře. Beceho dědeček vyšel na hlavní ulici a z rohu od hřbitova se díval dalekohledem, jestli i z „ptačí perspektivy“ je jejich domek tak šeredný a zasněný. Civěl na to tak dlouho, až z toho měl kruhy pod očima. Dezső Metz obrázek okamžitě roztrhal, vůbec nikdy ho neviděl vcelku. Jen co pomocník obrázek vyndal z džínovinové brašny, už ho Dezső přetrhl vpůli. Nic nevysvětloval.

Přetržený je lepší, aspoň snesitelný. Mnohem lepší než vcelku.

Pro zapůjčené staré obrázky, pro tatíky, švagrové, bábinky Bece Beregi – viděl v tom potvrzení své pravdy – odjel ke kalvinistům, do sousedního pobožnůstkářského města. Dokud se fotografovi daří, ať ty obrázky vrátí. Na udané adrese, šrekou naproti hasičárně našel jen vetešnický krámek, zato ale nedaleko byl pajzl, a tam, ve svém zármutku propil peníze, co si odložil na zpáteční cestu. Když se hodiny nevracel, představovali jsme si s Dezsőm, že se i z něho stala fotografie. Stará fotografie se zahnědlým okrajem. Přítel Metz pravil, že si ho dovede představit na nějakém starém obrázku, na takovém, pro jaký se vypravil a svůj život obětoval. Jen takhle, ne do vzduchu. Rovnou na papír. Šaškovali jsme tak dlouho, že já už měl pocit, že jsem ten obrázek už viděl, že si vzpomínám na tu pomyslně zhotovenou fotografii. Beregi dorazil k večeru, pěšky, namazaný. Své vzlykající a řvoucí matce – která už myslela na nejhorší, co mohlo jejího syna tam venku potkat – složitě unikl. Mohl posloužit zprávou, že fotograf není k nalezení, na té adrese že je starožitnictví co nakupuje a prodává, je to šrekou naproti hasičárně, nalevo od fakt přátelského výčepu. Mlčeli jsme, už ani zlobit jsme se nedokázali.

Co dělá ten podvodník fotograf s tou spoustou starých fotek, zeptal jsem se.