V mém snu vozkové s psí hlavou skučí po celém břehu Tisy, zdupají trnkové hájky, do hybridní kukuřice, vidím to svrchu, razí široké vyšlapané stezky, rozsochaté kůly rybářů, ať jsou zaražené jakkoli hluboko, vytahují a házejí je do vody, saky protrhávají, provazová houpačka na koupališti, kterou po tom skandálu s tetou Aninkou opravdu uřízli, se tam zase pohupuje, ale utrhne se sama od sebe. Šediví koně s hřbety zpěněnými cválají s prázdnými povozy k průhonu. Zdivočelí býci se zvoncem na krku, navracející se domů z pastvy, vtrhnou do muzea a uklidní se až v parádním pokoji, poté co zdupou krajkový přehoz.

Toho léta bylo jediné takové ráno, kdy jsem skoro řval. Vykloubil jsem si sanici, takovou silou se ze mne řinula slova. Bóruh átó adajnoj elajhénu melech hoajlom málbis arumim – tenhle text už přišel po mnoha probuzeních, v překladu otce Árona to přibližně znamená: Pochválen budiž, Hospodine, Bože náš, Králi světa, který´s oděl nahého. Ani netuším, proč jsem tohle říkal. Nemám nové šaty a ani není svátek. Vyrazil jsem k Dezsőmu s bandaskou zpola plnou, v pražícím slunci se roztékal asfalt, vzduch nad ním se chvěl, jako by to byla fata morgána, co zůstala nízko. Topoly na hlavní ulici byly nehybné, ani živá duše se nepohnula. Po několika dnech v Pešti zrovna přivezli domů tetu Aninku a Gábora Töreho, bylo ticho, období vyčkávání se srdcem v kalhotách. Jak jasně to vidím před sebou i dneska, jak jenom já zadýchaně valím po chodníku, na němž znám každou puklinu, mohl bych po něm projít se zavázanýma očima. Hleděl jsem na stará vesnická stavení táhnoucí se v řadě naproti, všechna jsou odspodu po kolena natřena černě, jinak jsou obílená, lepenicová zeď, rákosová střecha nebo rozpadající se tašky. Cítil jsem, že je to taková cesta, kterou si určitě zapamatuju, byl jsem si jistý, že něčím je pamětihodná už teď.

Páter se zrovna potloukal po pavlači, povzbudilo ho, když mne uviděl. V očích mu žhnulo horečné šílenství a linul se z něho pach kořalky. Zatáhl mne k sobě do světnice, shodil rákos z harmonia a začal hrát. Jeho staré prsty marně hledaly akordy, nevyšel ani jediný čistý. Přesto jsem viděl, že za tím zmateným klimpirováním třesoucích se rukou je znalost a cvik.

Andrisku (tak říkal Becemu) nic netáhne k hudbě. A jeho dědovi darmo povídat, rozčiloval se Páter. Ještě že aspoň do kostela chodí.

Dál týral červotoči prožrané, vykotlané harmonium, netrpělivě sešlapoval pedály. Ve světnici všude kolem byla špína, válelo se smetí. Klestí, papírové žmolky, olověná baterie, pršiplášť. Jen na vršku harmonia starý obrázek, na němž stál na dvoře opatství v Pannonhalmě, vyzbrojený, ten obrázek byl pečlivě otřený. Děravý vak harmonia vzadu propouštěl, vířil prach v celé světnici, vypadalo to, jako by se od podlahy vznášela dusivá, smrdutá mlha. Průvanem se s vrzáním dokořán otevřela dvoukřídlová skříň, k prasknutí nacpaná netknutými košilemi a svetry v igelitu – ani jediný nebyl nikdy použit.

Ty máš náklonnost k hudbě?, zeptal se Páter.

Mám, odpověděl jsem, co když se ho tak rychleji zbavím a budu konečně moci jít k Dezsőmu. Začal jsem se šourat směrem ven.

Tak hraj!, poručil mi a strhl mne na židli.

Začal jsem zvědavě mačkat klapky a pedály taky. Způsobil jsem hrůzostrašnou, falešnou směsici zvuků, a přesto mi tak trochu dělalo dobře předstírat, že umím hrát na varhany. Prach znovu začal vířit. Malými okénky proniklo dovnitř světlo, jako by přicházelo z namířeného reflektoru, svítilo zrovna do Páterovy zanedbané tváře.

Hraješ pěkně, řekl.

Málem jsem se začal řehtat, ale najednou i já uslyšel v tom svém mlácení něco jako rozjíždějící se melodii. Chtěl jsem se podívat dolů na své ruce, jakže to dělám, ale nedokázal jsem odtrhnout pohled od Páterovy tváře – jako by došel spásy. Ve vousech měl zbytky jídla s paprikou, sople a drobky, přesto působil autoritativně; viděl jsem v něm moudrého a silného muže. Poslouchal mou muziku s takovým požitkem, jako by tu koncertoval Ferenc Liszt.

Jaká to muzikálnost, šeptal.

Melodie se znovu a znovu lámala. Jakmile jsem se začal koncentrovat a samým úsilím jsem byl napjatý, okamžitě sklouzla. Jako by se čerstvě narozené jehně pokoušelo postavit, ale jeho třesoucí se nožky to ještě nesvedou. Při každém úderu vedle opouštěla mé prsty dosavadní sebejistota, zbloudil jsem do orientální melodie plné kudrlinek, pak zpět k té pravé, a opět následovaly na jednom místě přešlapující, rozbíhající se, ale znovu poklesávající základy.

Přesněji, přikázal Páter, je to falešně.

Vylekal jsem se a taky jsem se vzbouřil, ovšem, že je to falešně, když neumím hrát! Tehdy se konečně vyklubala melodie, byla jako kdyby z matčiny dělohy konečně vyklouzlo jak ještěrka slizké, krvavé dětské tělíčko, byla to melodie děsivá a ošklivá, a přesto byla nadpozemská slast ji slyšet.

Hraj, synku, žadonil Páter a začal dirigovat, svými třesoucími se starými pažemi vířil prach.

Před oknem, tam, kde světlo prozařovalo oblak prachu, jsem postřehl průsvitného ducha strejdy Pisty Avarky. Komíhal pažemi právě tak jako Páter, zavřel oči, s úsměvem si pobrukoval mou melodii. Za ním jsem cítil nekonečně širý prostor. Prostoupila mne radost a jistota, měl jsem pocit, že všechno, co jednou bylo, bude teď už existovat vždycky. Potom jsem viděl zevnitř učebnu gymnázia ve Feketevárosi, a přitom do začátku školy zbýval ještě dobrý měsíc – od Tisy nafoukal vítr prostorným oknem zatuchlý pach rákosiny. Viděl jsem Dezsőho a sám sebe, leželi jsme na nějakém novém místě, viděl jsem nás takové mužné. Můj přítel Metz ležel vedle mísy na mytí hlav, co bývá v kadeřnictví a křičel na mne.

To snad není pravda, že ty, člověk dospělý, jsi ještě furt takový chudák, řval. Myslíš, že tím je to lepší, když o tobě nemůžeme ani slovo prohodit?

Probudilo mne, jak do mne Páter šťouchá špičkou papuče, ležel jsem na zemi vedle harmonia. Dezsőho hysterie, Feketeváros a dirigentská taškařice strejdy Avarky, to všechno se zdálo skutečnou vzpomínkou, jako bych to byl viděl ještě v bdělém stavu. Potom následoval dlouhý, ještě hlubší sen, jeden starý příběh, na nějž jsem si v momentě procitnutí vzpomněl v celé jeho úplnosti.

Já musím jít, řekl Páter. V ruce už držel svou ošuntělou, malou tašku na kolečkách, šel paběrkovat.

Vrávoravě jsem přešel do kuchyňky k Dezsőmu, několik minut jsem nebyl schopen promluvit.

To tys dělal ten randál?, zeptal se. Cos tam hledal? Bylo to hanebné.

V létě devítistého šedesátého šestého, kdy, to nevím, byl u tety Aninky nějaký muž středního věku, odpověděl jsem, jako bych vůbec neslyšel, na co se mne přítel ptá. Viděl jsem to ve snu. Přijel vlakem, měl slamák s úzkou krempou, lehké sako z lněného plátna, košili s drobným vzorkem. Malý muž s ryšavými, kudrnatými vlasy, po stranách prošedivělými.

Tohle se ti zdálo?, zeptal se Dezső, to není možné.

Proč ne?

Nemohlo se ti zdá o Edem Kleinovi, nejsi kalibr a narodil ses až v následujícím roce.

Civěl jsem na Dezsőho přerostlé mastné vlasy, v jednom kuse si je rovnal. Srdce mi bušilo až v krku. I tobě byly jen čtyři, odpověděl jsem mu.

To je pravda, potvrdil Dezső. Zapálil si. Mně nenabídl, jen mi foukal kouř do očí. Neměl slamák, prohlásil, špatně jsi to viděl.

Koho to, ksakru, zajímá, vykřikl jsem. Tys věděl, že Ede Klein byl v Sáraságu ještě v osmačtyřicátém po svatodušních svátcích, a neprozradil´s to? Ty vidíš za tím bláznivým strejdou Pistou Avarkou minulost jak nějaké širé dětské hřiště, jak podupané loubí a nic o tom nepovíš? Děláš si ze mne srandu.

Neptal ses.

Jak ne?, bouřil jsem se.

Jestli v době, co následovala po těch hanebných třech týdnech, kdy díky tomu komunistickému vyšetřovateli, tomu jistému Bélovi Fürjovi padlo podezření na Edeho Kleina, jestli pak ještě byl doma. Kdyby ses zeptal, řeknu ti to.

Cítil jsem tentýž bezmocný vztek, jako když jsem ve škole na vyřazených traktorových pneumatikách uslyšel o Edem Kleinovi poprvé. Musel jsem se dozvědět od Hildi Számfirové, že přijíždí zpátky károu taženou šedáky a řádí ve snech žen. Tak směšný jsem se cítil i tehdy, když jsem v „údolí“ vedle hřbitova vysvětloval, proč je pro mne osoba Edeho Kleina důležitá, proč je zároveň ústřední alegorií a fundamentem. A moji přátelé nechápali, o čem mluvím.

Tak mi to pověz teď, poručil jsem mu.

Zapomněl jsem to jako obvykle. Pamatuju si jen začátek, a zůstaly barvy, chutě a vůně. Vzpomínám si, jak svěží byl Ede Klein, nesla se za ním jasmínová vůně, jak šel nahoru do vsi, slyším klepat jeho vycházkovou hůl o chodník, vidím okna domů na hlavní ulici, odtahovali z nich záclony, kdo že je ten příchozí. Ale co se stalo, to nevím.

Musel jsem Dezsőho zpovídat, jako by mu řeč působila bolest. Zadržoval slova, každé promýšlel, nepokrytě zvažoval, co se ještě smím dozvědět a co ne. Bylo ponižující přistihnout ho, jak kombinuje, možná zrovna na tom příběhu něco překrucuje…

 

Ede Klein se vrací domů z Izraele, s několikatýdenní oklikou přes Vídeň a po nějaké době, kdy trčel v Budapešti. Z hlavního města cestuje přímo až na kalvínské nádraží a malou lokálkou do Sáraságu. Je stísněný a popudlivý, protože když míří do Pešti, pokouší se cestou z jednoho publicistického článku v Presse pochopit, proč v procesu s osvětimskými zločinci, před řadou měsíců, propustili obviněné na svobodu. Krev se mu nahrne do hlavy. Copak asi mohli předložit na jejich záchranu? Potom čte, že katolická církev zrušila seznam knih věřícím zakázaných, dále, že od nynějška povoluje smíšená manželství. Toto ho nejdřív dobře naladí, potom ho to roztrpčí, z jaké mizerné vsi to pochází, žijí tam samí bigotní katolíci, co je to za ubožáky, že jim jejich církev do devítistého šedesátého šestého ještě zakazuje číst nějaké knihy. Jaká příšerná zabedněnost se to v nich doposud mohla pohybovat. Když někdo uzavřel manželství s jinověrcem, tak ho v komunistickém státě okamžitě zavrhli? Měli by se radovat, že se někdo odváží riskovat postavení, svou existenci kvůli Hospodinovi. Potom zjistí, že ta zpráva přišla z Vatikánu, vůbec není jisté, že ve východním bloku od ruské okupace to bylo zvykem… a ovšem u židů si na smíšená manželství ani nijak nepotrpí. Přesto v něm zůstává jakási podivná hořkost, nejistě se vydává z nádraží do vesnice. Spěchá na národní výbor, chce požádat Sanyiho Guligu o ubytování. Na hlavní ulici, naproti domu ředitele školy je jedna stará školní budova, kde po válce předělali učebny na skromně vybavené pokoje, tam by se rád nakvartýroval. Jeho návrat domů je poznamenán jediným drobným stínem, od chvíle, kdy překročil hranice a okna s muškáty, udržované rakouské předzahrádky byly vystřídány zdupanými, holými dvory sídlištních nebo vesnických stavení, ho trápí kolika. Nervózní chvění vychází z žaludku, někdy mu škubne tvář, podruhé zas ruka.

Uvítá ho vedro a pach konopí, vypálený trávník, okraj chodníku zarostlý kopřivami.

Nenapadá ho nic snesitelného, pokud jde o sáraságskou železniční stanici. Nakládání do vagónů, žádná naděje na návrat domů, další spěšný odchod za svítání – všichni měli tak blízko k smrti. Hlavní ulice se mu zdá neudržovaná, plná smetí. Stavení se za těch devatenáct let vůbec nezměnila, povětšině tu vartují ty samé vesnické chatrče, tu a tam krychlové budovy s pískovou omítkou, nové, a přesto ohyzdné a šedivé. Kudy prochází, číhají na něho za okny podezíravé pohledy, což by nevadilo, ale tam, kde ho poznávají, stahují na okně rolety. U Oláhovy krčmy jako by zaslechl i zasyčení, něco za ním říkají, ale nerozumí co.

Strejda Pista Avarka, od té doby, co je duchem, vycítí i záchvěv duše. Vidí, jak duše závistivců zarůstá plevelem, a vidí i to, jak altruisty zahřívá záře Hospodinova pohledu. Podle Dezsőho strejda Avarka ví všechno o bytí zpátky i dopředu, vidí do hlavy i mrtvému, nemluvě o živých. Jen není vždycky ochoten se vyjádřit. Zato o téhle návštěvě Edeho Kleina mu toho vyprávěl hodně a rád…

U předsedy uvítá Edeho Kleina rozpačité shromáždění. Opatrné brýden, kývání hlavou, nikdo se nezastaví na kus řeči, a přitom když se někdo na měsíc odstěhuje, i tomu už pak příště padají kolem krku. Sanyi Guliga, údajně, donekonečna zveličuje ostudný stav hostinských pokojů na hlavní ulici, dům líčí jako životu nebezpečný, potom požádá o prominutí, že nemůže pomoci a odkvačí, jako by měl něco na práci. Ede Klein jde přes park směrem k hlavní trafice. Je otevřeno, mříž je opřená o bok stánku. Zdálky vidí, jak přistoupí nějaké dítě, něco kupuje. Srdce mu tluče až v krku, buší čím dál rychleji, potom v rytmu kroků, vyčkává, mohutně tepe. Žaludek se mu stáhne, dlaně se mu potí. Právě tehdy Ede Klein nahlédne malým okénkem do trafiky, tu uvidí pěkně zaoblenou, zralou a přesto přitažlivě pěknou Aninku – přimyslí si její někdejší dlouhé rovné vlasy, na jejichž místě jsou teď vlasy krátké s trvalou, sluší jí to, je to jen příliš vesnické a taky ji to dělá trošku starší – když na protější straně parku zařve někdo jak zvíře. V Edem Kleinovi právě začne plápolat dávno zapomenutá víra, Aninka se zachytí pultu, shodí žvejky, karamely stollwercky, v rozpacích si upravuje krátké kadeře, a zrudne jí i pihovatý krk. I ona v té chvíli promluví, spíš jen vydechne než by zašeptala: Ede, když se ten někdo na druhé straně rozeřve. Z očí Edeho Kleina, když uvidí Annu, se vyřinou slzy, ale jeho tvář, jeho smavé kreolské rysy, koutky úst, brada, všechno na něm se směje – v první chvíli. Dokud nepochopí, co znamená ten chraplavý řev přicházející z protější strany parku.

Ty špinavej vrahu, kliď se z vesnice!

Muže opouštějí síly, Aninka ho přidržuje v podpaží a vleče domů, spěšně, jako před bezmála dvaceti roky, opět na útěku, potají. Ten špinavý židák, rozhořčuje se kdosi polohlasně před samoobsluhou, Aninka ještě zrychlí krok, Ede nemá v kolenou žádnou sílu, nedokáže držet tempo. Tohle bylo to poslední bodnutí, to už neunesl. Po dvaceti letech, vida, a ještě stále je vinen, ještě pořád ho Hospodin trestá.

V Aninčině knihami přeplněném pokoji pokrývají podlahu zcela popsané listy papíru. Ede Klein sedí na okraji postele, i tak šlape po rukopisu hemžícím se opravami, má pocit, že neunese tíhu vlastní hlavy.

Vykoupej se, Ede. To ti udělá dobře.

Neví, jak se svlékl, jak se dostal do vany, ale vlažná voňavá voda mu skutečně přichází nesmírně vhod, v prostorné koupelně je právě rozvěšeno vyprané prádlo, na rozviklaném sušáku se suší žluté kalhotky. Ede se přistihne, jak zkoumá to rozměrné spodní prádlo, tohle nemohou být Anniny kalhotky, pomyslí si, jsou obrovské. Zastydí se a začne se umývat, raději pozoruje kotoučovou pračku a odspodu rezavějící ždímačku. Provaz, jímž se zavazují žoky, je coby šňůra na sušení uvázaný na trubce radiátoru. Usoudí, že v domě chybí mužská ruka. Oblékne si župan a bačkory. Po stranách silně šediví, ale svrchu ho ještě hrdě zdobí husté, kudrnaté ryšavé vlasy. Namočeným hřebenem je přičísne dozadu.

Dělám hovězí vývar, oznamuje Anna obrácená ke sporáku, když Ede Klein vstoupí do kuchyně. S macesovými knedlíčky.

Vynikající, odpoví muž a je překvapen, jak slabě zní jeho hlas. Pozoruje Annu, teď si nepředstavuje její starý účes, tu okouzlující hnědou hřívu rovných vlasů. Cizí už mu nejsou ani její široká ramena, i ta rozložitá zadnice se okamžitě stává přirozenou. Těch dvacet let pochopitelně ani pro Aninku neminulo beze stop. Přípravy na večeři jsou tak všednodenní, až to u srdce hřeje, napětí v žaludku se uvolňuje, zmocňuje se ho klid.

Takové by to bylo, táže se Ede Klein, kdybych si tě vzal?

Myslíš na to, co by bylo, kdybych byla odešla s tebou? opáčí otázkou Anna a konečně dokáže na muže pohlédnout.

Cosi v Edem sebou škubne. Anniny šikmé orientální oči, úhledný pršáček jsou právě takové jako kdysi. Co naplat, že získala třpytivou patinu, vrásky, málo platné, že teď už je j ona kdysi bezchybná pěstěná pokožka vypjatá jen místy. Teď ji pod nosem hyzdí pár chlupů a u úst na pravé straně na kráse nepřidává ani zarudlá jaterní skvrna. Ede Klein se najednou přistihne, jak jen stojí na druhé straně stolu, v županu, v bačkorách, jako manžel, co se vrátil z práce, chystá se zasednout k televizi, rád by mluvil, ale všechno zní bezvýznamně a směšně, když si to nejdřív zkusí v duchu. Že „na tohle čekám devatenáct let“ – to, protože je to pravda, málem vysloví, ale Anniny oči nařizují mlčet. Uchopí Aninčinu ruku, rozpukaná, rozpraskaná kůže a prsty jako led. Vůbec ne taková, jako v osmačtyřicátém na bále Petöfiho kroužku, týden před vraždou Matyldky, kdy to oni dva hodiny vytáčeli, a ta nízká, špatně větraná místnost se zdála být gotickým plesovým sálem. Annina pevná ňadra se sevřela, jak se ta dvě těla opřela jedno o druhé, dívčina stehna se vábivě rozevřela, a Ede Klein cítil, že to až doteď vydržel právě pro tuto chvíli.

Tomu se teď nepodobalo vůbec nic.

Je mezi nimi ona roztržka, zostuzení a nesmazatelný čas, jisté už je, že smysl neměla ani ta výdrž, protože odpuštění existuje jen v Písmu, a přitom realita nemá až zas tak moc společného s tímto Bohem stvořeným světem. Jak Aninka pohladí ruku, všechno v něm ožívá, je zcela přeplněn touhou, jako by ani nebylo nutné prožít půlku života společně, aby navždycky patřili k sobě. To pohlazení je zároveň takové obyčejné, unavené a láskyplné; smyslnost dráždí každý nerv Edeho Kleina.

Večeři člení nepravidelný rytmus blaženého smíchu a rozpačitého mlčení. Ede se neodvažuje dotírat na ni otázkami na přítomnost, přitom je pravděpodobně dům bez pána, vždyť to už by určitě byl doma, ale vyptávání, to cítí, by se mohlo rychle zvrhnout ve volání k odpovědnosti. Třebaže to kousavé, zraňující mlčení také udělá své, protože oba vědí, o čem nemluví. Jejich povídání se ve skutečnosti odehrává ve dvou rovinách: vyřčené a zamlčené, oba postupují podle nedobrovolné liturgie. Ten sklon k nostalgii je tradice zafixovaná v nich právě tak, jako to, co si oba tisíckrát v duchu přehrávali – jejich poslední hádku za nádražními toaletami ve volné přírodě, na té mýtině vyšlapané mezi šípkovými keři. Aninka se tehdy rozhodla, že ona emigrovat nebude, je pochopitelné, že vůni rodné země, její žírný dotek, chládek rodinného zámku jí vzít nemohou, i když otcův majetek znárodnit lze. Ovšem tehdy by byl pochopitelný a přijatelný i opak každého rozhodnutí, to cítí oba, proto je ta vzpomínka tak labilní, nejistá, to další období zkázy, následující okamžitě po válce, činí všechno relativním.

Po večeři se vykoupe i Aninka, zahanbeně si všimne obnošených kalhotek na sušáku, pošramocená ženská ješitnost začne běsnit. Zatáhne břicho, a jako by mydlením bylo možné ohoblovat přebytečná kila, se začne divoce třít. Ede Klein se rozhlíží v ložnici. Nerozsvítí, v pološeru si prohlíží i tam nakupené knihy.Vedle postele jsou prózy Ference Molnára. Hrající anděl, Trpké pohádky od srdce, Sloupec páry, Tajemství aruvimského lesa, Příběh opuštěného člunu, a na nočním stolku, podle Anny nejlepší divadelní hra všech dob, první vydání s věnováním: Hra na zámku. Ede právě listuje touto divadelní hrou, v pološeru nemůže přečíst, co nejznámější maďarský spisovatel do tohoto exempláře napsal, když vstoupí Aninka. Když zpozoruje muže, rozepne si župan. Edeho Kleina překvapí ty ženské tvary, hluboce poklesávající těžká prsa, ale pokožka ramen se v pološeru zdá být stejně sametová, jako byla v osmačtyřicátém na bále uspořádaném Petöfiho kroužkem. Všechno si to představoval jinak. Choreografii svlékání, polibky, rytmus sbližování. Nejdříve toužil líbat oční víčka, uši, polibky lehkými jak dech chtěl obkroužit hrdlo a dostat se až k ústům, nejdřív toužil hrýzt horní ret, potom spodní, aby než ji políbí řádně, už v něm bouřila vášeň a aby cítil, doposud všechno dělal kvůli této ženě. Přistoupí k Anně, která si k sobě nepřitáhne župan, jen čeká před policí s knihami, skoro nahá, se zarudlou tváří a hrdlem jako obětní beránek. Ede pohladí ta vytahaná, povadlá prsa. Uchopí je do dlaní a pozvedne. Na okamžik se zastydí za ten zvířecí pohyb, ale touha se v něm vzedme mnohem víc, než doufal, stiskne jednu bradavku a celý roztřesený hledí na ženu. Anna po něm vylekaně pomrkává, s ženskou pokorou ze sebe nechává sklouznout plášť a jen tak, jako by tak činila desítek let, jako by už měli za sebou stovky a stovky lepších či horších milování, něžně, malátně přitáhne muže k sobě. Ede právě tak opatrně opětuje její obětí, nehýbá se, těžce oddychují, chvílemi se bezděčně setkají v sevření, jeden pohladí záda druhého, pak opět jen stojí. Muž nejednou má pocit, že je mu zima z toho zděšení.

Ede Klein, třebaže se znovu a znovu vytrvale namáhal, byl od útěku ze Sáraságu při milování bojácný, i při objímání přemýšlel, viděl sám sebe jakoby zvenku, a začasté čekal, až milkování dospěje ke konci. Nevěřil už dávno, že je to všechno kvůli Anně, že výhradně dotek Anny Károlyiové by ho přivedl do varu, a protože nemohl dostat ji, jinou už nechce. Třetím rokem v Jeruzalémě, kdy měl pocit, že na Annu Károlyiovou už zapomněl, byl nucen se této útěchy vzdát. Smířil se s tím, že jednoduše není schopen vyřadit ducha a duši, jeho tělo je pod neustálou kontrolou. To instinktivní zanícení, to bezděčné napětí, jakmile se dostali do vodorovné polohy, z Edeho i tentokrát vyprchalo. Chlad ložního prádla, nepříjemný, cizí pach, nemotorné pohyby, jak sebou Aninka stydlivě škubne a z jakéhosi důvodu se jí na vnitřní straně sametově hebkého stehna napíná sval; jak se jejich klíny obtížně setkávají, to upravování, slepé hnízdění – to všecičko krví poskvrňuje jeho duši. Jeho mužnost ho při tom okolkování nechává na holičkách, jen leží, ve spáncích mu rytmicky buší zběsilý puls. Uchopí ženinu tvář do dlaní, seznamuje se s těmi rysy. Potom nepozorovaně ztrácí sebeovládání: nemá ponětí, proč a čím to je, když se na vteřinu probere, co se to děje, už se drahnou chvíli kolébají, Aninčin žhnoucí klín ho příliš svírá, jako by v ní chtěl uváznout. Křečovitě tisknou, hryžou jeden druhého, slast už přechází v bolest, když konečně nastane úleva, a Ede Klein coby dospělý muž poprvé okouší sladkou chuť opravdové extáze.

Na druhý den trafika neotvírá.

Aninka vykročí, aby o bok stánku opřela mříž, ohlédne se na dům, protože si je jistá, že jí Ede bude mávat zpoza sítě proti komárům, a opravdu, muž odtahuje záclonu a usmívá se jejím směrem a Anince se na okamžik zastaví srdce. Chuligáni v noci načmárali na dům žlutou hvězdu a na plot napsali, Židovskej vrahu, domů. Počáteční V ve slově vrah stéká až na zem, žlutý pruh dosahuje až na chodník.

Ta čára tam od té doby pořád je, nesmyl ji ani déšť, ani slunce.

Ede se s úsměvem loučí z okna se svou milovanou, ve tváři má planoucí lásku a pohodu prvního všedního dne. Není jasné, zdali zrcadlem je on, nebo Anna. Kdo se od druhého dozví, popravdě, co se stalo? Ede Klein, který vidí jen ten starý zděšený pohled, a to, že hrůza přebíhá přes rysy té zralé tváře právě tak, jako svého času. Cítí jasně: to zděšení je kvůli němu, pro něj. Nebo Anna, jak tam vidí svou lásku v rámu okna, kolem něho ta ostudná mazanice, jako by to celé byl jediný obraz a předmět té nenávisti jako by tam byl načmárán na dům do zvláštního rámu. V okně usmívající se Ede Klein.

Smrdutá vedlejší místnost nádraží, která je v malé besídce několik metrů od patrové budovy, je právě taková, jako byla v osmačtyřicátém. Šípkové keře vyřezali, kolem je všechno špinavé a prázdné, trávník žlutý, spálený, na protější straně kolejí kopky suchého konopí. Několik cestujících čeká u zastávky, u studně, kterou oblétávají mraky divokých vos. Přešlapují, nohy plné prachu. Po nápisu Sáraság už je na stěně budovy jen vyrudlé místo, v osmačtyřicátém tam ještě bylo několik písmen, do šestašedesátého všechno spadlo.

Ani jeden z nich nevěřil, že by tam ještě jednou mohli stát.

Ani jeden z nich nevěřil, že bude ještě jedno polknuté, nevyslovitelné „pojď se mnou“, k čemuž, bez pasu platného pro celý svět, teď ani opravdová možnost není. Přesto, je to mnohem nemilosrdnější, než bylo to první, v osmačtyřicátém. Za tamtím nestála ona přitěžující trpkost chybného rozhodnutí platného pro celý život, za tamtím nebylo ve skutečnosti nic, jen několik láskou žhnoucích měsíců, poté, co se Ede Klein vrátil domů z tábora smrti, jeden ples v Petöfiho kroužku, kde se dneska lahvuje sodovka, a třítýdenní ponižování, skrývání. Nakonec s pomocí policie z hlavního města, jíž vyrozuměla Aninka, „záchrana“ bezdůvodně podezíraných Židů. Poté, co se Edemu podařilo bez úhony opustit vesnici, a Anna týdny chodila s rozklepanými koleny, trošičku spala jen díky šíleně silným uklidňujícím prostředkům, ve výloze fotografa právě naproti její trafice se objevil krátký nápis.

Rasové štvaní je trestné podle zákona.

Nejen počátek toho trmácení, i ty tři čtyři mučivé měsíce po tehdejším rozloučení jsou nyní tam za tím mlčením, ty první ochromené dny, kdy oba měli pocit, že to nedokážou strávit, že v jejich životě už ten druhý určitě nebude mít žádnou roli. A je tam i ta následující, tiše a nechutně uplynulá tíha už nenavratitelných dvou desítek let.

Prodej ten dům, šeptá nějaký hlas z Edeho Kleina. Žadoní, jako to dělal v osmačtyřicátém. Přistěhuju se domů, do Pešti. Do té doby to nějak vydržíš, prodám svůj byt v Jeruzalémě. Můžeme být spolu! Bude to lepší, než v tomhle nevraživém chlívu.

Hradlař Jancsi Szalma rozrazí dveře nádraží, spolu s nimi i dveře se sítí proti komárům a začne se hlasitě s někým kmotříčkovat. Čekající lidé po něm netrpělivě požadují vlak, kovové knoflíky na spodku kufrů bolestivě skřípějí po betonu. Od konopných polí vzlétne hejno vran, je cítit pach peří, a lidé mluví ještě hlasitěji, aby přehlušili to krákání. Edeho Kleina se z toho hluku a pachu málem zmocňuje závrať.

Jsi schopna zůstat?

Je tu tvůj vlak, odpoví Aninka. Za zastávkou se začervená lokálka. Ede Klein si je jistý, že bude opět následovat to nestranné utrpení, a to, bez nadějí, skutečně nevydrží, nedokáže roky bezmocně bojovat, jako oběť zlovolné hry nervů, dokud zcela nezlhostejní v osamocenosti.

Nemůžeš zůstat, šeptá. Nechápeš to?