Pozor - Krisztián Grecsó
Grecsó, Krisztián

Pozor - Krisztián Grecsó

Najednou mi zatelefonovala maminka a s pláčem mi sdělila, že je malér, velice veliký malér. Nemohla prakticky vytáhnout paty z domova, hrubě ji napadali a terorizovali, v práci, na ulici si na ni ukazovali a v krámě se rozestupovali, když tam vešla. Takhle to šlo po měsíce...

Byla jednou jedna maďarská vesnice. Žil, spokojeně si tam žil jeden chlapeček. Z chlapečka se stal mládenec, z mládence spisovatel, ve svých pětadvaceti se i předvedl světu. Život té vesnice, Szegváru, se rázem změnil. Vypukl tam skandál, plížila se tam pomstychtivost, skřípot zubů byl slyšet na míle daleko. A přitom Krisztián Grecsó neudělal nic takového, co by vyvolalo šťastný a halasný pokřik bulváru. Jednoduše vydal sbírku novel.

Knize se v odborných kruzích dostalo nadšeného přijetí, vždyť Grecsóův talent zářil z každého řádku. Na Evropském knižním festivalu (Európai Könyvfesztivál) právě on se svým prvním svazkem zastupoval Maďarsko, okamžitě získal cenu Bródyho, respektovali ho, byl žádaný. V současné době je literárním redaktorem časopisu Bárka v Békéscsabě. A napsal nový román Isten hozott A Klein-napló (Buď vítán – Kleinův deník).

(Pro i-literaturu vybíráme z rozhovoru ELLE s Krisztiánem Grecsóem):

- ELLE: Jak přesně vypukl ten skandál? Ihned po knižním týdnu?
- Krisztián Grecsó: Kdepak, doma byl kolik měsíců klid. Jenže koncem srpna mi najednou zatelefonovala moje maminka a s pláčem mi sdělila, že je malér, velice veliký malér. Nemohla prakticky vytáhnout paty z domova, hrubě ji napadali a terorizovali, v práci, na ulici si na ni ukazovali a v krámě se rozestupovali, když tam vešla. Takhle to šlo po měsíce.

- ELLE: Jestliže jsi je navztekal ty, proč napadali ji?
- K.G.: Protože titul knihy zní Pletykaanyu (Klevetnice), a kdo jiný tedy by byl protagonistou, když jsem tu knihu napsal já. A v novele Klevetnice hovoří vypravěč o jednom mladém básníkovi, který „psal taky o abortu“. (druhá kniha K.G. má název Angyalkacsinálás /Andělíčkářka/), takže nebylo nutné plést si sezónu s fazónou, když i já sám se v textu vyskytuji – ale to už lidi nezajímá.

- ELLE: Počítal jsi s něčím takovým?
- K.G.: Že se najdou lidé, co se nebudou radovat, někteří že budou vrčet, s tím jsem počítal. Ale ani ve zlém snu mě nenapadlo, že proti mně budou sbírat podpisy a že tu záležitost budou chtít dostat k soudu. Náš ex-starosta nechal místního agronoma sepsat koncept, v němž shrnuli utrpěné urážky. Moc lituji, že už ten dokument nemám, bylo to veledílo. Obviňovali mne z toho, že třebaže beze jmen, psal jsem o nich, v určitých postavách se poznali.

- ELLE: Co přesně tím měli na mysli?
- K.G.: Například v tom textu vystupuje muž, který jezdil do Szegedu na trvalou, protože na vesnici by se styděl si ji dávat. A k tomu se hlásil jeden z nich, že on si trvalou nedává. Zaprvé: kdo řekl, že se jedná o něho? Zadruhé: má-li vlasy kudrnaté od přírody, jak se v té postavě poznal? Z tohoto už se dalo vydedukovat, že v první řadě v tom obžalovacím spise jde o „urážlivé zobrazení“ a že já píšu samé takové věci, které nejsou pravdivé. Pokud jde o tohle, je to asi tak, že spisovatel fantazíruje na každém kroku. To je jeho práce, chudáčka…

- ELLE: A došlo k procesu?
- K.G.: Když už začali vyhrožovat i jejich advokáti, tušil jsem, že zatroubí na ústup. Ale literatura vytvořila vlastní realitu: vesnice odpověděla vlastním drbem. Rozšířilo se, že Grecsó na té záležitosti prodělal kalhoty, už museli dát do dražby vlastní dům. To všechny ty uražené uklidnilo. Potom se rozjela lavina, měl jsem spoustu intervieuw pro televizi, rozhlas, z nichž vyšlo najevo, že jsme se nezadlužili, že literární kruhy i čtenáři jsou na knihu zvědaví, a ti chudáci najednou pochopili, že ze sebe udělali šašky – a ovšem ze mě taky.

- ELLE: Změnilo to něco na situaci?
- K.G.: Ano. Od té doby, když jsem jel domů, pár kilometrů před vesnicí jsem zavolal domů, a miminka už otevřela zahradní vrátka. Vkradl jsem se domů jak zloděj. Cítil jsem se tak kvůli těm vyčkávavým pohledům. Čekal jsem nadarmo, nikterak se mi nepodařilo tu situaci vyjasnit. To celé se vyhrotilo: proháněli mne po ulici.

- ELLE: Přesto, že v hloubi srdce jsou na tebe snad i pyšní.
- K.G.:Někde snad ano. Mnozí tamní čtenáři mne považují za „svého spisovatele“, což je v Pešti nepředstavitelné. Tady (v Pešti) dokonce ani jedna čtvrť, v níž bydlí tvůrce, takto nesmýšlí. Navíc se rozneslo, že vyjde druhý díl Klevetnice. Už se na to chystají, vyprávějí mi, že podle nich by bylo šílenství s tím teď přestat, kdy už „se vůz rozjel“. Při předvádění knihy v Szentesi vstal jeden strejda a povídá: „já prosím pěkně jsem velká osobnost vesnice, slušelo by se, taky mně do té knihy vepsat…“