Prolog
Stojím na kraji propasti, zakopnu o kámen a řítím se dolů. Mé mladé nohy se po celé délce rozdírají o vyčnívající větve a křoví. Ale já to přežiju.

Procitnu na oblázkové pláži. Vítr šlehá na všechny strany a pěnivé vlny se tříští o skály u mé hlavy. S každým úderem mě moře vleče kousek s sebou; nepotrvá to dlouho a budu pod vodou. Snažím se vyškrábat ven, jenže mám zlomené nohy a oblázků se chytit nemůžu. Jsou mokré a kluzké, a když se lépe podívám, vidím i přes padající soumrak, že jsou rudé. Krev, uvědomím si, ale ne moje. Je to krev mých bratrů, kteří stejně jako já spadli do propasti, asi tak před hodinou. Daleko v tomto rozbouřeném moři plavou na hladině zbytky jejich těl jako naplavené dříví. Zkrvavené kamínky kloužou tak, že ani pro mě není úniku – stihne mě stejný osud. Až se zítra moře zklidní, nikdo se nedozví, co se s námi stalo.

Vlasy mi víská hřejivá dlaň. „To nebylo doopravdy,“ chlácholí mě Storm. Sedí na kraji postele oblečený do tmavomodrých tepláků. Vlasy, ještě mokré ze sprchy, má sčesané dozadu. Mezi tmavými řasami mu ulpěly kapičky vody. Voní sprchovým gelem, pleť se mu leskne, ale vypadá mnohem starší než na šestnáct.

V posteli naproti leží Ocean, skrytý zrakům, ve změti prostěradel. Slyším, jak dýchá. Neklidně, přerývaně. Chci z něj stáhnout prostěradla, chci si být jistá, že tam je, ale Storm mě zadrží.

„Nech ho být,“ řekne. „To se ti jen zdálo.“

I
Před Valentýnem

11. února

Do kuřáckého kupé nikdo nenastoupil, to se mi líbilo. Vlak vyjel z nádraží Hoog Catherijne jen se mnou, a případnými nekuřáky, jenže na ty jsem neviděla. Vládlo tam ticho, které jsem cítila i přes diskman puštěný na plné pecky.

Diskman mi patřil ani ne hodinku. Našla jsem ho na cyklistické stezce. Byl to svítivě žlutý, vodě odolný sony, co křičel o pozornost. Chvíli jsem uvažovala, že ho tam nechám ležet, třeba se pro něj majitel vrátí. Jenže diskman jsem nikdy neměla a navíc šel za mnou zástup lidí – mezi nimi by mohl být i méně ušlechtilý člověk, než jsem já, nota bene někdo, kdo už diskman dávno má a druhý vůbec nepotřebuje.

Teď jsem věděla, že majitel diskmanu byl útlého věku. Zatímco mi před očima ubíhaly pasoucí se kravičky a louky, pěly Děti dětem o křečkovi, co v klícce sám jednoho dne dočista umřel nám.

Do kupé vstoupil farář. Že je to farář, jsem poznala podle bílého límečku. Mohl to být pochopitelně taky nějaký magor, i to mě napadlo, ale vypadal nápadně upraveně. Bílé chomáčky vlasů, které mu ještě zbývaly, měl sčesané od pěšinky pěkně doprava, jako nějaký příčesek. Na nose měl brýle ve velmi tenké zlaté obroučce a na zápěstí stříbrné hodinky, takové ty, co určitě hodně stojí.

Pomyslela jsem si: to je super, že ještě existují faráři. Ale už mě tak nenadchlo, že si navzdory úplně prázdnému kupé sedl přímo naproti mně. Samozřejmě nějaký frustrovaný farář, bez ženy, co si ho bude chtít za chvíli vyhonit s plešatou hlavou plnou necudností páchaných s blondýnou v prázdném kupé. Zvažovala jsem, zda si mám přesednout, ale po bližším přezkoumání mi to přišlo trapné. Třeba vůbec frustrovaný není, třeba je jen trochu osamělý.

Děti dál pěly o tatínkovi, co dává křečkovi poslední pomazání, než ho pohřbí na zahrádce. V odrazu v okně jsem viděla, jak si farář vyndává balíček černého van nelle. Ubalil si cigárko do tvaru špeka, velmi pečlivě, přičemž přečnívající kousky tabáku uložil ve čtyřech etapách zpět do balíčku. A pak se na mě podíval, přes okno.

„Máte oheň?“

Farář z Wassenaaru, protože v krku měl tak horkou bramboru, že by mu mohla závidět i královna. Vypnula jsem diskman a začala v batůžku hledat zapalovač. Přitom jsem si hned vzala vlastní cigarety, jelikož já jsem takový ten kuřák, co si nevydrží nezapálit, když někdo naproti němu kouří. Ale nedostala jsem příležitost zapálit si. Když si farář poprvé popotáhnul, otočil můj bílý zapalovač na jedno použití v prstech pětkrát dokola, aby jej poté skryl v dlani, jako by to byl pomeranč, který chce vymačkat. Meditativně zavřel oči. Takže přece jen magor, pomyslela jsem si, tady to máš. Bůh na mě shlédne a praví: „Sešlu ti psychotického magora, neboť to je tvá karma, děvče.“ Už od dětství mě obklopují psychouši.

„Čekají vás dva pozoruhodné týdny,“ pronesl farář. Přitom se laskavě usmíval. Zapalovač stále svíral v dlani. „Byla jste na návštěvě u sestry?“

Vážně jsem právě jela od ségry z Utrechtu. Cigareta mi vypadla z úst a já fascinovaně přikývla. Nechala jsem ji ležet na klíně – farář si zapalovač, který teď znovu otáčel v prstech, bude moct ještě chvíli nechat.

„Vaše sestra v sobě nosí velký smutek,“ pravil farář. Obličej se mu zkrabatil, jako by se měl rozbrečet. „Je to možné?“

Přikývla jsem.

„Ale vy také, vy jste také smutná. Váš smutek je mnohem větší.“

Zde se můj obdiv změnil ve skepsi. Ve svých hipisáckých letech máma navštěvovala celou řadu vykladaček tarotu, jasnovidců, věštkyň z ruky a astrologů. Nemalý počet těchto rádců jí prozradil, že se stane v pozdějším věku milionářkou. Myslím, že i kvůli tomu je pořád chudá jako kostelní myš. To, co je neodvratně předurčené, dává nebezpečnou svobodu, což má v mámině případě za následek hodně nicnedělání. Taky spousta máminých kamarádů a známých, kteří vyhledávali tytéž rádce, má jednou zbohatnout; člověk by je asi musel vidět, aby o tom zapochyboval – jediná možnost, která mě napadá, je, že si jednou všichni dohromady koupí vítězný los vánoční loterie.

„A kdo není smutný,“ vzdychla jsem podrážděně. Už toho bylo dost, chci kouřit.

Jenže farář opět zavřel oči. „Jde o vašeho bratra, o, něco s o. Jeho jméno,“ podíval se na mě, „ve jméně má o.“

Pomyslela jsem si: No jasně, takhle to jde taky. Mám tři bratry a všichni mají ve jméně o, Storm, Forrest a Ocean. I v běžnějších chlapeckých jménech se poměrně často vyskytuje o. Oscar, Remco, Robert, Rogier, Victor, Theo, Simon, Bruno, John, Roland, Friso, Tom, Koen, Ivo, Harold, Oliver, Alfons, Olaf, Roderik, Wouter, abych jich pár jmenovala. Ale abych mu dala přece jenom šanci, uvedla jsem jména starších bratrů.

Farář rozhodně zavrtěl hlavou, oči měl zase zavřené. „Ne, ty nemyslím. Promiňte, je to něco šumícího… Něco s ‚vo‘, vor, voz – ne, s vodou. Něco s vodou. Velký smutek, nějak souvisí s vodou. Vaši bratři, ti, co jste právě jmenovala, o tom vědí. Chtějí vás před něčím chránit.“

Teď jsem byla napnutá jako struna. „Moje dvojče se jmenuje Ocean,“ přiznala jsem. „Vodní jméno, pokud jste myslel tohle, jenže on už je osm let mrtvý, víte.“

„Aha,“ přikývl farář. Popotáhl z ubalené cigarety a zádumčivě se zahleděl na zářivky nad námi. „Smrt je probuzením ze snu, kterým pro nás zjevně život byl. Ne, smrt je probuzením ze – počkat, jak to vlastně bylo?“

„Já si klidně počkám na první transplantaci mozku, otče. Ukáže se, že naše nesmrtelná duše přece jen sídlí v mozkovně. Já jsem vyrůstala se zásadami reinkarnace, což je něco, z čeho jsem měla po Oceanově sebevraždě čerpat útěchu. Jenže právě na jeho pohřbu mezi všemi těmi žvásty a kecy o posmrtném životě mi došlo, že jsme jedno velké ego: jsme tak jedineční, přece nemůžeme jen tak přestat existovat?“ Farář pozorně naslouchal, tak jsem mlela dál. „Podle mě člověk nemusí být žádný akademik, aby viděl, že celá ta idea o nekonečné duši se zakládá hlavně na nutnosti, na velice logickém genetickém údaji, abychom všichni nespáchali sebevraždu, jakmile se nám vyhlídky v tomto životě přestanou zamlouvat. Byla to vážně rána pochopit tohle zrovna na bratrově pohřbu, jenže así es la vida, takový je život. Jak já to vidím, je smrt tak konečná a finální jako to slovo samotné: s-m-r-t. Mimochodem, opravdu krásné slovo, stabilní, téměř neotřesitelné, čtyři pevné body.“

„Ach,“ přikývl farář. „Vy se zlobíte. Zlobíte se na život. To je zdravá emoce. Nejdřív přijde vztek, teprve pak udělá místo smutku. Velikému smutku… Na něco jste zapomněla, děvenko. Někdy je lepší už nevědět, když neexistuje prostor ani síla, která by to zpracovala. Slyšela jste někdy o sekundární bolesti?“

To teda ne. Máma s námi sice od raného dětství ve Španělsku pořád mluvila holandsky, ale i tak mám ve své slovní zásobě mezery. Nikdy mi nevysvětlila, co je to sekundární bolest, a pochybuju, že ji zná. „Něco s revmatem?“ tipla jsem si.

Farář s úsměvem zavrtěl hlavou. „Sekundární bolest je bolest, kterou cítíte jinde, než se nachází rána. To může být velmi nepříjemné; dokud ránu neidentifikujete, nemůžete ani vyléčit bolest. Váš bratr, míním tím váš bratr Ocean, tím také trpěl, brzy na to sama přijdete.“

Taky, taky! Jestli něco nesnáším, pak jsou to rozplizlé, nejasné věty, se kterými člověk neví, co si počít. Zato máma je zbožňovala. Čím rozmazanější byl výklad jejích rádců, tím pravdivější příběh v něm později – někdy až za několik týdnů – nacházela. Občas se vyskytli esoterikové, kteří hovořili jasnou řečí, ale to pak máma začala být vybíravá. Kupříkladu to, že později zbohatne, brala jako skutečnost, jenže když vykladačka tarotu předvídala nepříjemnosti, ráda si nechala namluvit, že tahle vědma stojí za starou bačkoru.

Přimhouřenýma očima jsem faráře pozorovala. Zvláštní chlap, to zase jo, se všemi svými protiklady bílého límečku, tabáku ubaleného jako joint a pokusy o jasnovidectví. Jenže co si má člověk počít s vědomím, že trpí nějakou skrytou bolestí, která se ještě ke všemu nachází někde jinde než rána? Dorazili jsme do Amsterdamu.

Nastavila jsem ruku dlaní nahoru. „Vrátíte mi ten zapalovač? Chci si zakouřit.“

Když jsem si lačně zapalovala cigaretu, vstal. Měl s sebou lesklou aktovku, jak jsem si teď všimla, z černé lakované kůže. Opatrně ji otevřel, aby z ní vyndal tenkou béžovou svíčku, kterou mi položil na batůžek. „Vám i vaší rodině se v těchto dvou týdnech bude hodit trocha světla. Tato svíce je pro vašeho bratra.“

Vyfoukla jsem hustý oblak kouře jeho směrem. „To je od vás moc milý, ale brácha je mrtvej, tohle mi ho nevrátí.“

Dál se usmíval. „Tahle svíce je pro živé, děvenko. Ta není pro Oceana, nýbrž pro vašeho nejstaršího bratra, jak se to vlastně jmenuje?“

„Storm.“

„Správně, pro Storma.“

S těmito slovy vyšel z kupé s lakovanou aktovkou pevně sevřenou v ruce.

***

Když se brácha, moje dvojče Ocean, před osmi lety oběsil na trámu ve svém squatu, dva měsíce po jednadvacátých narozeninách, zanechal po sobě jen vzkaz mámě. Mámě a našemu biologickému otci, abych byla přesná, ale toho jsme tehdy už devatenáct let neviděli. Bydlel pravděpodobně v Indonésii. Neměli jsme na něj adresu, aspoň patnáct let už nám nenapsal ani k narozeninám.

Toto je adresováno mým biologickým rodičům, takhle dopis začínal, jde o mé poslední přání.

Jak jsme měli vypátrat otcovskou polovičku v Asii, mi zůstává záhadou. Mezi Oceanovou smrtí a jeho kremací uplynulo šest dní, takže tátu se nám najít nepodařilo. To „biologickým“ tam bylo napsáno tak důrazně, protože jsme měli ještě otčíma – Juana, biologického otce mé mladší sestry. Juanovi jsme dlouho říkali „tati“, tak proto.

Dále na lístku stálo: Nechte mě laskavě zpopelnit a popel vysypte do záchoda (máma) a spláchněte (biologický táta).

My váhali, zda ten vzkaz máme mámě dát. Tím „my“ myslím kromě sebe starší bráchy, Storma a Forresta, a mladší sestru Pillow. Dopis jsme četli jako první, protože Ocean se zasebevraždil v Amsterdamu a máma byla tehdy ve Španělsku.

Ocean nechtěl být zpopelněn v Holandsku, ale ve Španělsku. Což bylo pochopitelné vzhledem k tomu, že jsme tam vyrůstali, ale znamenalo to, že Storm musí zacvaknout jeho poslední let, plus poplatky za notáře a rakev a všechno ostatní, co se k tomu přifařilo, protože máma ještě pořád neměla ani floka.

Ocean přesně uvedl, do kterého záchodu ho mají spláchnout. Do záchodu baru Pablo. Bar Pablo se nachází na širém poli mezi dvěma španělskými vesnicemi. V době největšího rozkvětu hippies, v polovině sedmdesátých let, se tu pořádaly veliké mejdany. Ještě si živě vybavuju vůni indického kadidla a trávy, stejně jako Santanu, Pink Floydy, Supertrampy a Boba Marleyho. Máma tam dřív chodila tancovat, vyparáděná v dlouhých šatech, bosky, se spoustou korálů na téměř nezakryté hrudi. My si hráli na parkovišti na honěnou, dokud se nevytancovala.

Teď, ale už i v době Oceanovy sebevraždy, se v baru Pablo hraje na jinou notu a chodí tam hlavně feťáci. Sice tam ještě pouští Boba Marleyho a Rolling Stones, ale už to nemá tu atmosféru, tu vejšku, rozpadlé zahradní židle se pro nedostatek zákazníků vrší v koutě. Bar Pablo je teď známý rvačkami, pozdě v noci, většinou mezi zdegenerovanými dealery kokainu a jinou sebrankou, kteří na sebe občas vytáhnou kudly. Jednou za pár let se bar Pablo po policejní šťáře na měsíc zavře; najdou se tam drogy, před nebo za barem, ale nikdy nejde o velké ryby, i na to je bar Pablo příliš nicotný – většinou je to pár mizerných gramů koksu, heroinu nebo tucet tabletek extáze. Aspoň trochu schopní dealeři, kteří mají nějaké postavení, vědí o něčem lepším; bar Pablo je pod úroveň většiny lidí, bar Padlo je pro vyvrhele mezi vyvrheli, sběř ze stoky, krysy z kanálu.

To, že si Ocean vybral zrovna záchod v baru Pablo, je pozoruhodné. Záchod se nenachází v baru, nýbrž venku za terasou. Krychle se dvěma záchody vedle sebe. Dveře dámského záchodu, který stejnak používají chlapi, nemají zámek; pánský záchod má po jedné rvačce dveří jen půlku. Ani na jednom není prkýnko a čistí se nanejvýš jednou za měsíc. Na zdech ulpívají zvratky, po zemi se válejí jehly nebo hovna těch, co už nedoběhli anebo jim záchod přišel až moc špinavý.

No nic, takže do pánského záchodu baru Pablo měla máma Oceana nasypat a biogický otec ho měl spláchnout.

Po zralé úvaze jsme vzkaz mámě nepředali. Už před Oceanovou smrtí byla labilní; než se nadějeme, budeme moct do feťáckého záchodu spláchnout i matku.

Nakonec jsme Oceana místo kremace pohřbili, ve Španělsku, ve vesnici, kde máma bydlí. Jelikož jsme chtěli aspoň něco z jeho přání vyplnit, místo těla jsme spálili jeho králičí obleček a popel z něj zavřeli do láhve. V průběhu svých psychóz nosíval Ocean králičí obleček, myslel si, že je velikonoční králík. Dalo by se říct, že ten obleček byl jako jeho druhá kůže. Láhev s popelem – od Absolut vodky, protože tu Ocean zbožňoval – teďka stojí na jedné ze skříněk ve Stormově kuchyni. Nalepili jsme na ni nálepku s králíkem, kterou Forrest jednou našel v pytlíku slaných brambůrek.

Už osm let je Oceanova druhá kůže zavřená v láhvi. Osm let je po smrti, ale já si pořád ještě říkám, jaké by to bylo, kdyby žil. Kdybychom měli například dneska odpoledne schůzku, někde na zahrádce před hospodou. Říkám si, co by mi asi řekl. „Oblíkej se, beruško, skočíme na pivko?“ Už by na sobě neměl králičí obleček, protože z psychóz už by byl dávno vyhrabaný. Psychózu neměl v genech – to jsem zjistila teprve nedávno. Ocean měl IQ přes 140; to není jen tak ve světě plném zabedněnců, už vůbec ne s naší minulostí.

Dneska by, tak si to představuju, Ocean na sobě měl džíny a triko s nějakou pitomostí, s koňskou hlavou nebo tak něco, nebo s nějakým pitomým nápisem jako „Betty Ford Graduate“. Měl by upravené nehty, umyté vlasy a zase jasný pohled. Šli bychom třeba do Pivovaru, sedli bychom si na bar mezi spoustu lidí. On by koukal po holkách – což nikdy nedělal, ale teď by určitě koukal. A stejně jako dřív bychom lidem věšeli bulíky na nos. Že nejsme sourozenci, nýbrž manželé, turisté třebas z Kansasu, co přiletěli do Amsterdamu, aby se podívali na Eiffelovku. S vážným obličejem bychom se někoho u baru zeptali, jak se tam nejlépe dostaneme.

Překlad © Veronika Havlíková
Na iliteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství Euromedia-Odeon