Edgar Dutka (*1941) začal psát už v 60. letech, jeho texty se však na pulty knihkupců dostaly až po dlouhých čtyřiceti letech. V roce 2002 vzbudila pozornost hned jeho prvotina U útulku 5, za druhý román Slečno, ras přichází už obdržel Státní cenu za literaturu. Na jaře mu v nakladatelství Torst vyšel povídkový soubor Staženi z kůže ze tmy vycházíme.

Krom silných příběhů se obě předcházející díla vyznačovala také výraznou poetikou – po syrovém autobiografickém líčení zážitků z dětského domova (U útulku 5) z konce padesátých let následoval v Slečno, ras přichází exkurz do života české emigrantské komunity v Austrálii. Prostý popis se vší naivností a bezprostředností, jež k dětskému pohledu – hlavní hrdina je věku velmi útlého – náleží, vystřídaly rozvleklejší a bohatší větné konstrukce, z nichž je naopak cítit životní zkušenost poněkud neobvyklého vypravěče, jímž je stará fena. Ve své první povídkové knize Staženi z kůže ze tmy vycházíme je Dutka co se týče jazykové poetiky nejtradičnější a nejméně osobitý, což je ale dáno především tím, že vypravěči jeho povídek nejsou tolik atypičtí jako v případě předchozích dvou knih.

Koncept sbírky je zřetelný – chronologicky řazené povídky ponejvíce zaznamenávají, jakými způsoby bývalý režim tyranizoval a znesnadňoval život občanům Československa, a rejstřík je to věru bohatý, od mučení a vražd až po neprostupnou administrativní byrokracii.

V případě prvních tří ze čtyř povídek (Moje středoevropská famílie, Pod vodou, Dům) Dutka sází na kontrast monologu hlavního hrdiny, jenž se ocitá mírně řečeno v dramatické situaci, s tušenou skutečností. První je vězněn policií, aniž by věděl proč, druhý sadisticky mučen a třetí utíká přes hranice. Všichni tři poměrně plasticky popisují dění a reflektují své „tady a teď“ a právě díky upření pohledu na chování jedince a proces uvědomování si svých možností v mezní situaci bez toho, že by autor skrze své postavy sklouzával k moralizování, působí nejautentičtěji, dokumentárně. A teprve až za nějakou chvíli po dočtení jejich příběhu si čtenář uvědomí, že příběhy jsou spíše než konkrétními situacemi mrazivými schématy, které se tehdy v různých obměnách bohužel nesčetněkrát opakovaly.

Větší důraz na samotné postavy klade Dutka v povídkách Tátovy narozeniny a I babičky patří do rodiny, přičemž především z prvně jmenované nejvíce čiší leitmotiv celé sbírky – pocit bezmocnosti, který je vyústěním jakékoliv snahy fungovat alespoň trochu normálně uvnitř totalitního systému, byť i za cenu přizpůsobení. Protože ani to někdy nestačí na uchování holé existence.

Neornamentální styl výše uvedených textů (z valné části se jedná o první polovinu knihy) a jejich vyznění v kontextu sbírky naznačuje, že Dutkovy povídky mají ambici být svědectvím. Proto je škoda, že druhá pětice povídek tento dojem výrazně nabourává.

Homogennost textů v kladném slova smyslu, jak ji známe například z Balabánova Jsme tady, jako první degraduje fantaskní Báječ, kde Dutka představuje apokalyptickou vizi totalitního státu, v němž vypadne proud a všude je najednou černočerná tma, čehož využijí milicionáři, aby za stále přetrvávajícího strachu z jejich moci a v příkrovu tmy plenili, rabovali a znásilňovali (a tak podobně). Báječ zůstává jako jediná povídka bez výrazné pointy (které Dutka umí vměstnat do dvou tří vět) a její zařazení do sbírky působí vedle ostatních textů dokumentárního charakteru dosti rozpačitě. Obdobným případem je i Noc hrdiny, dialog člověka s jeho vlastní hynoucí slávou (potažmo svědomím), nebo Beznadějný případ, jenž neříká nic jiného, než že za minulého režimu bylo leccos absurdní. Velký Kecky dají připomenout Milana Kunderu a jeho Směšně lásky, jen s tím rozdílem, že Dutkův hrdina není tak suverénní vypravěč a čtenář rozuzlení příběhu vytuší dřív než by bylo zdrávo. A zřejmě i dříve, než zamýšlel autor.

Knihu symbolicky uzavírá Muž, který poslední mluvil s dr. Miladou Horákovou, z něhož je až přespříliš cítit autorský konstrukt, jenž je na hony vzdálený syrovosti a plynulosti např. Tátových narozenin a dalších textů první poloviny knihy. Jimi vykročil Edgar Dutka jako povídkář velmi dobře. Bohužel mu však dech došel už v oné zmiňované půli cesty.