Profesor Vinko Brešić vydal v roce 2005 poměrně zásadní, byť rozměry nevelkou knihu, která se zabývá analýzou chorvatských časopisů, které se nějakým způsobem věnovaly literatuře v období před začátkem 20. století – tj. především od 30. let 19. stol. Brešić studuje periodické tisky, které vycházely na území dnešního Chorvatska (do roku 1918 bylo území Chorvatska součástí Uherského království), a chorvatskou produkci v Bosně a Hercegovině (součástí Rakouska-Uherska se stala okupací v oce 1878), neopomíjí ani chorvatské tisky z Vídně a Budapešti a chorvatské časopisy psané německy, italsky a latinsky.

Jak je u Brešiće dobrým zvykem, snaží se nejprve vymezit pokud možno co nejpřesněji, co tedy literární časopis vlastně je. Přitom nás seznamuje s dosavadními výsledky vědecké práce svých předchůdců (A. Barac, M. Vaupotić, M. Marjanović aj.). Brešić dále analyzuje celý korpus názvů a shledává zajímavé chorvatsko-české a chorvatsko-polské paralely. Poté již přistupuje k poměrně zajímavému líčení osudů jednotlivých časopisů (např. Vienac, Danicza, Zora dalmatinska, Iskra, Bosanski prijatelj, Hrvatski sokol, Slovinac, Balkan, Novi viek, Život atd.) a jejich autorů a vydavatelů. Dozvídáme se tak o některých detailech kolem těžkostí při sestavování jednotlivých čísel, o problémech, které většinu časopisů po několika číslech dovedly k přerušení či ukončení vydávání (např. Kolo). Pozornost je také věnovaná analýze obsahu čísel, rozmístění jednotlivých rubrik a příloh, shodám mezi ideovým programem toho kterého časopisu a jeho skutečnou realizací. Postupně se pak dostáváme i ke vzniku kulturních a společenských organizací, které následně přebíraly iniciativu při vydávání literárních časopisů (zvláště Matica hrvatska a Društvo hrvatskih književnika).

Brešić nicméně pokračuje dále zkoumáním vztahů mezi nakladateli, redaktory a čtenáři, přičemž se zaměřuje na osobu nejdůležitější – na redaktora. Právě redaktor je víceméně především zodpovědný za úroveň a kvalitu časopisu a tím ovlivňuje náklad a eventuelní ukončení vydávání v případě nízkého zájmu čtenářů. Neboť, jak Brešić správně zdůrazňuje, časopisy ovlivňovaly názory svých čtenářů leckdy více, než je na první pohled zřejmé.

Na závěr je připojen poměrně rozsáhlý seznam literatury a v černobílé příloze jsou i ofocené titulní listy většiny časopisů, o kterých se v knize hovoří.

Vinko Brešić touto knihou opět potvrdil, že patří k těm seriózním chorvatským odborníkům-literárním vědcům, kteří se dokáží skutečně ponořit do dané problematiky a přitom čtivým způsobem upoutat zájem nejen specialistů-kroatistů.