V roce 1991 začala válka v Jugoslávii. O tři roky později k nám do Slovanské knihovny v Praze nastoupil mladý bosenský básník Adin Ljuca. Jemný, mlčenlivý, veskrze sympatický; o tom, čím prošel, jsem až tolik nevěděla a až tak nepřemýšlela... Vloni mi věnoval svou knihu povídek Vytetované obrazy.[1] Rozsahem i tvarem nevelkou – tak akorát do kabelky. Dala jsem se do čtení; ponejvíce ve vlaku – cestou do práce a z práce.

Adin mě hned od první stránky vtáhl do svého niterného světa a s jeho knížkou mi bylo dobře až do konce.

Dvanáct kratších poetických textů jako měsíců v roce – stejně si i podobných, i rozdílných. Některé se žánrově blíží spíš črtě, portrétu, vzpomínce či dokumentu, jiné se staly pro svou epickou výstavbu pravými povídkami; v žádném z nich však v sobě autor nezapře básníka. Tematicky je to v prvé řadě člověk, o koho tady jde. Ať už nás autor zavádí mezi své drahé příbuzné (dojemnou tetu z Kdoví k čemu je to dobré nebo samorostlého strýce z povídky Magistr, na kterého si od té doby vzpomenu vždy, když míjím po dálnici kamion), mezi rázovité krajany, s nimiž sdílí pražský osud (Na psychiatrii, Aldin Popaja, Kino Svoboda), či snad mezi nové české přátele a známé (Bohumil Pavlů, Borges a Scheins), vždy své postavy modeluje, nebo spíše zaznamenává s notnou dávkou láskyplného citu. Ljucovi se daří i v příbězích milostných, leckdy psaných s až syrovou upřímností, nepostrádající erotický náboj (Žirafa, Co se děje?, Pohlednice).

Co však prosakuje ze všech textů, někdy jakoby bezděky po kapkách (jak je tomu v úvodní povídce s nostalgickou paralelou Kde domov můj?), častěji však s téměř filmovou věrností – to je bezesporu válka. Válka ve své obludnosti se všemi náležitými rekvizitami. Postupně graduje a naplno se rozezní v katarzi závěrečné povídky Vytetované obrazy, která nám vší tou hrůzou vezme dech, a je to tím horší, že se nelze nadechnout, protože tady kniha náhle jakoby ostrým řezem končí.

Lidský mozek je zvláštní orgán – s mnoha skrytými zákoutími. Dočítám Vytetované obrazy a nečekaně se mi vybaví jiná kniha, jiný vlak, přesně před rokem. Tehdy jsem si vozila v kabelce i jiné příběhy – Salingerových Děvet povídek[2].

Jako by to nebylo náhodou, ale je. I Salinger prošel válkou, vojenská služba v linii a v zázemí v letech 1942-1946 dala jeho dílu charakteristický směr. Také v jeho povídkové knize se ze všech skvostných textů nesmlouvavě hlásí ke slovu válka - ač skrytě deformací mezilidských vztahů, neschopností normálně se zařadit do života v míru, či otevřeně bezostyšnou a krvelačnou exhibicí. I tady hraje roli zachránce či přímo spasitele vřelý cit, láska. Válka na nás dopadne se vší svou tragédií v povídce Věnováno Esmé – z lásky a žalosti, zařazené ve sbírce krátce za půlkou. V ní mne zaujala mimo jiné i zvláštní myšlenka, rozhovor, popis jednoho dopisu studentky psychologie: „Víš, co mi napsala? Píše, že se nikdo nervově nezhroutí jenom z války nebo tak. Píše, žes byl pravděpodobně kapku labilní celej život.“[3] Lidsky velmi pozoruhodné, řekla jsem si tehdy, a dala za pravdu oněm slovům. Po přečtení Vytetovaných obrazů už nesouhlasím. Určitě i proto, že Ljucu na rozdíl od Salingera osobně znám. Má generace v Česku měla velkou kliku: nezažila válku. Protože z války, má-li člověk srdce a duši na pravém místě, se lze jen sotva vrátit s „neztenčenými silami“[4]. A vyjde-li z ní takový člověk vůbec živ, musí mít ještě jedno velké štěstí – potkat svou Esmé. Nebo, Adine, Prahu?

© Ivana Srbková

[1] Ljuca, Adin: Vytetované obrazy. Přeložil Filip Tesař. Arbor vitae, Praha 2005.
[2] Salinger, J. D.: Devět povídek. Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi. ERM, Praha 1993.
[3] Salinger, J. D.: Devět povídek. Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi. ERM, Praha 1993, str. 107.
[4] Salinger, J. D.: Devět povídek. Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi. ERM, Praha 1993, str. 102.