Japonský spisovatel Izumi Kjóka je českému čtenáři představen svým nejznámějším dílem – novelou Mnich z hory Kója, v níž se mísí prvky tajemných lidových příběhů s vlivy romantismu nebo symbolismu.

Izumi Kjótaró, narozený ve starobylé Kanazawě na břehu Japonského moře, se jako Izumi Kjóka (1873–1939) zařadil mezi spisovatele vládnoucí dokonale jazykem, pro něž je tvůrčí psaní poutavou hrou s bohatstvím slov a výrazů, hrou, během které dostává vyprávěný příběh jiskřivý náboj a sdělované myšlenky mají zvučný hlas. Je dobře, že k českému čtenáři, byť až po sto sedmi letech, přichází Mnich z hory Kója (Kója hidžiri), novela patřící k nejlepším titulům autorova objemného souborného díla. Ani v ní se spisovatel nezpronevěřil svému uměleckému pseudonymu Kjóka, pod kterým vystupuje v dějinách moderní japonské literatury. „Kjóka“ je první částí sousloví „kjóka suigecu“ neboli „květ (spatřený) v zrcadle a měsíc (plující) na vodní hladině“. Autor, sám neuchopitelný jako odraz květu v zrcadle, obsazuje měsíc do důležité role spolutvůrce přízračné noční krajiny v příběhu mladého mnicha zbloudilého v těžko dostupných horách: „Měsíc třinácté noci po úplňku ležel hodně nízko, téměř klesl doprostřed vrcholku hory, a zářil tak jasně, že jsem měl pocit, že stačí natáhnout ruku a dotknout se ho, přestože jsem neměl ani ponětí, jak vysoko se nachází.“ Setkání mnicha s tajemnou ženou v hloubi lesa vrcholí scénou u horského potoka. Vrcholu zde, v měsíční krajině, dosahuje i Kjókova metafora. „…zčeřená hladina zalitá měsíčním svitem vypadala jako plátky vojenského brnění.“ Tam, kde byl v potoce proud pozvolnější, „připomínal pohupující se pramínky vlajících rozpuštěných sněhobílých vlasů“.

V posledních desetiletích 19. století, kdy se v japonské literatuře pod vlivem evropských románů a literárních teorií zabydluje romantismus i realismus, soupeřící s tradiční domácí tvorbou pro zábavu gesaku a jejím specifickým ornamentálním jazykem, zůstává Izumi Kjóka slovem (svými výroky na veřejnosti) i činem (svými díly) odolný vůči všem -ismům; později vystoupí ostře především proti naturalismu. Způsob podání příběhů svědčí o tom, že autor žije ve světě, v němž se mu prolíná mnoho různých skutečností, takže i románové okolnosti, události, nálada jsou v jeho textech fabulovány skutečností zjevnou a ověřenou, plynule přecházející do obrazů skutečnosti zdánlivé, skryté, pomyslné, snové, klamavé. Kjókova novela Mnich z hory Kója, publikovaná v roce 1900, tak nese znaky magického realismu, definovaného později především při výkladu jihoamerických románů.

Rafinované vyprávění před usnutím
Tajemná pouť mladého mnicha přecházejícího nebezpečný horský hřeben na „stinnou“ stranu ostrova Honšú, přilehlou k Japonskému moři, je vyprávěna jako vzpomínka už staršího „svatého muže“, příslušného k mnišské komunitě vyznavačů esoterického buddhismu, kteří sídlí po staletí v klášterech rozsetých na horském hřebenu Kója poblíž Ósaky. Svatý muž putuje do zenového kláštera Eiheidži navštívit svého přítele. Se zvláštním, dávným zážitkem z mládí se svěří náhodnému spolucestujícímu, s nímž přespí ve známém hostinci. Kjóka podává vzpomínkový příběh formou ne-monogatari (vyprávění před usnutím), tedy v magické chvíli, kdy se oči klíží, blíží se sen a vypravěč i posluchač snadno podlehnou kouzlu prožitku vyplouvajícího z hloubky podvědomí na straně jedné a zážitku „magického slova“, vnukajícího kouzelné představy, na straně druhé.

Kjóka nejprve realistickým popisem setkání svatého muže a spolucestujícího v určitém, japonskému čtenáři známém kraji získává čas, aby si čtenář připomněl legendy s tímto krajem od pradávna spojené, a teprve když se oba muži uloží v hostinském pokoji ke spánku, nechává postavu vypravěče zvolna oživovat vzpomínku. Svatý muž zpočátku ještě vystupuje z proudu dávných událostí, aby vděčnému posluchači zdůraznil současný odstup od svého mladého já. „Starý mnich jako já vám nemá co vypravovat o tom, jak někdo sahá pokojským z čajoven na kolena nebo je plácá po zádech, ale pro tentokrát to snad nevadí, protože můj příběh tím vlastně začíná.“ Postupně se však vypravěč zcela vnoří do svých vzpomínek, k posluchači se obrací už jen sporadicky a stručně. Jedno takové místo je ovšem z hlediska komponování příběhu důležité. Svatý muž dovypráví příběh strastiplné pouti horami k příbytku krásné ženy, která jej neočarovala jako mnoho mužů před ním poté, co zjistila, že je „velice hodný a laskavý člověk“. Mladý mnich může dál pokračovat v započaté pouti s vědomím, že nepodlehl svodům. V čase přítomném se svatý muž v této chvíli zpovídá posluchači ze svých dávných pochybností, zda bylo správné jeho rozhodnutí opustit osamocenou ženu, která jej navíc velmi přitahovala, a zanechat ji v lůně pralesa obklopenou podivnými zvířaty, poťouchlým čeledínem a mentálně postiženým mužem, a dodává: „Myslím, že bych vám nyní měl povědět tu část příběhu, kterou jsem předtím vypustil.“ To, co svatý muž vypustil, byl rozhodující okamžik jeho života. Rozloučení se ženou, po níž se mu vzápětí začne stýskat, má ještě dohru v úvahách a zvažování návratu na břehu „Manželského vodopádu“.

Textový trik se zamlčenou a posléze dodanou částí příběhu dosvědčuje Kjókovo vypravěčské mistrovství, díky němuž dokáže nejen bičovat čtenářovu představivost sledem bizarních obrazů, ale i stupňovat napětí právě díky promyšlenému střídání líčených „skutečností“ – žitých, myšlených, poznaných. Na samém konci nechává Kjóka doznít tajemný příběh poslední poutníkovou představou věnovanou domku v horách a kousek „tajemna“ přidá i do krátkého závěrečného odstavce, kdy spolucestující dohrává svou roli uvaděče příběhu – mladého mnicha konstatováním, že svatý muž z hory Kója „ukončil své vyprávění, aniž by se pokoušel vyvodit z něho morální poučení“, a úplně nakonec nabízí vlastní zážitek z nostalgického loučení: „…když jsme se na druhý den ráno rozcházeli (…), s lítostí jsem pozoroval, jak mizí mezi padajícími vločkami sněhu ubíraje se nahoru po horské stezce. Měl jsem pocit, jako by se rozplynul v mracích.“

Konstanty kulturní paměti
Je jisté, že kulisy příběhu mladého mnicha na pouti symbolizující zkoušku jeho vnitřní poctivosti jsou romantické a mohou připomínat malby i literární obrazy evropských romantiků, avšak Kjókova divoká krajina plná kroutících se obrovských hadů je konstantou japonské kulturní paměti. „Hadi“ se kroutí již na úlomcích pradávných keramických nádob vykopaných na japonském území. Stejně tak vyprávění příběhu uváděného vedlejší postavou je variantou textové výstavby středověkého libreta k divadelním hrám nó, ve kterých vedlejší postava waki uvádí příběh hlavní postavy šite. I v těchto hrách se prolínají „skutečnosti“ dávné a přítomné, očividné a přízračné, z tohoto i z onoho světa.

Zvláštní náhodou dostali čeští čtenáři japonské literatury nedávno do rukou román Kafka na pobřeží (Umibe no Kafuka), ve kterém se mladý muž, podobně jako před sto lety Kjókův mladý mnich, vydává na cestu, která je zkouškou jeho charakteru. I on jde lesem až k „onomu břehu“ na hranici svých psychických možností, i on se vrací posílen setkáním se „ženou svých snů“. Tam kde v novele Mnich z hory Kója padají mraky pijavic ze stromů v lese, v románu Kafka na pobřeží se pijavice spustí z čistého nebe přímo na parkoviště. Tam kde Kjókovy literární postavy stojí v posvátné hrůze před přesilou plazů a pokroucených stromů, pomáhají Murakamiho mluvící kočičky vnést trochu pořádku do zmatků v lidských hlavách i na lidských cestách. Změnily se kulisy a i poměr sil, jež si člověk odedávna měří s přírodou.