„Nemusím ani připomínat, že cestou z čajovny až na rozcestí jsem kromě obchodníka s léky nepotkal ani ži­váčka.

Tím, co na mne obchodník s léky před chvílí zavolal, mi poněkud zamotal hlavu, protože jsem si pomyslel, že jako obchodní cestující se musí i v tak odlehlých oblastech vy­znat, a tak jsem se právě chystal podívat do mapy, i když jsem si ji, jak jsem se už zmínil, ráno opravdu důkladně prostudoval.

,Promiňte, můžu se vás na něco zeptat?‘

,Co pro vás můžu udělat, pane?‘ To víte, když lidé z hor vidí mnicha, hovoří obzvlášť zdvořile.

,Pomoc, myslím, ani nepotřebuji, jen jsem se chtěl ujis­tit, že hlavní cesta je tahle, co vede rovně.‘

,Jdete do Macumota? Víte, pane, teď v období dešťů bývá hlavní cesta zatopena vodou, takže je z ní doslova řeka.‘

,A kam až je takhle zatopená?‘

,No, voda je jenom tamhle po tu houštinu, co vidíte. Dál už je cesta zase suchá. Až do hor je tak široká, že po ní projedou i vozy s nákladem. V té houštině jsou trosky velkého domu, kde dřív žil jeden doktor, a tady, co teď stojíme, bývala tehdy vesnice. Před třinácti lety všechno smetla velká povodeň, takže teď už jsou tady jenom pole. Spousta lidí tehdy přišla o život. Vy jste kněz, pane..., ne­mohl byste se cestou pomodlit za duše těch zemřelých?‘ To všechno mi bez vyzvání ochotně vyprávěl. Neznal jsem sice podrobnosti, ale přinejmenším jsem teď už věděl, že obchodník s léky se vydal špatným směrem.

,A tahle cesta vede kam?‘ zeptal jsem se, dívaje se na­levo směrem do kopce, kde předtím zmizel obchodník s léky.

,No, to je stará cesta, po které lidi chodili ještě tak před půl stoletím. Je jenom pro pěší. Vede taky, stejně jako ta hlavní, do Šinšú. Je to po ní o nějakých sedm ri kratší, ale dneska se už tudy projít nedá. Vloni se po ní, pane, omylem vydal jeden poutník s dítětem. Bylo to hrozné. Vypadali jako žebráci, ale vždyť víte, každý lidský život má stejnou cenu, a tak jsme je chtěli zachránit. Tři místní strážníci a dvanáct vesničanů vytvořili záchrannou skupi­nu a vydali se je hledat do hor. Nakonec je našli a přivedli zpátky. Vidím, pane, že jste mladý a zdatný, ale to vám po­vídám, nechoďte tou úzkou cestou, i když je kratší. Držte se dál hlavní cesty, a když budete unavený, přenocujte pod otevřeným nebem. Tak sbohem a dávejte na sebe pozor!‘

Rozloučil jsem se s rolníkem a už už jsem se chystal pokračovat dál po balvanech v řece, zarazil jsem se ale, neboť jsem si vzpomněl na obchodníka s léky.

Stěží to bude tak hrozné, jak mi právě rolník vyprávěl, avšak kdyby to snad byla pravda, zanechal bych takto ob­chodníka s léky napospas zlému osudu. Buď jak buď, jsem prostý mnich a nemusím do setmění dorazit do hostince, abych přenocoval pod střechou. Přišlo mi, že bych měl obchodníka s léky dohonit a dovést zpátky na správnou cestu. Pomyslel jsem si, že i kdybych jej snad minul a šel dál po té staré cestě, žádné neštěstí by to nebylo. Koneckonců v tomhle ročním období by se tam stěží potloukali vlci nebo řádili zlí duchové řek a hor. ,Dojdu pro něho!‘ rozhodl jsem se, avšak ochotný rolník mi již zmizel z očí.

,Dobrá,‘ řekl jsem si a odhodlaně jsem se pustil po úzké stezce vzhůru do svahu. Nebyla to žádná touha po rytíř­ském činu ani důsledek mladické nerozvážnosti. Z toho, co jsem vám dosud vyprávěl, jste možná usoudil, že jsem málem světec, avšak já jsem ve skutečnosti veliký zbabě­lec, který se natolik obává o svůj život, že se neodváží ani napít vody z řeky. Ptáte se, proč jsem se tedy vydal ve sto­pách obchodníka s léky?

Kdyby to byl někdo, kdo mě jen letmo pozdravil, do­zajista bych jej nechal jít dál vstříc osudu, ale protože šlo o člověka, který mi byl nepříjemný, nemohl jsem jej jen tak záměrně zanechat v nesnázích, protože by mě proná­sledovaly výčitky,“ vyprávěl Šúčó a obličej měl přitom i na­dále opřený o podlahu a ruce sepjaté jako při modlitbě.