Do dálky za domem táhla se vlhká, černá jarní pole – ztěžka a studeně, v celé své nahotě, jak bída a smutek obnažené tváře v slzách; truchlivé hroudy syčivě vpíjely špinavé šťávy sněhů a jiné tající moky. Po vyrovnaných prknech v sousedním skladu dřeva kráčela neslyšně, s jakousi malátnou a teskně graciézní melancholií mladá šedivá kočka. Váhavým krokem, ztuha a bezcílně – odhalujíc dlouhá, plochá žebra – přešla po jedné z latí, na jejímž konci se zastavila a velkýma kulatýma očima blýskala do dáli. Za skladem rozprostíral se hřbitov a vpravo od něj mokré střechy domů a ulice.

„Dnes je vše jako přes černé sklo, takové…,“ pravila žena, ale větu nedokončila. Seděla u okna vedle šicího stroje, maličké, bledé ruce odevzdaně složené na sněhobílém plátně. Očima bez lesku, jakoby zastřenýma jemnou pavučinou, hleděla ven, na dvůr a chlévy, zmatenou kresbu bezlistých zimolezů a šlahounů na šedé stěně kůlny, na pustou zahradu se suchým býlím v dálce. V tu chvíli panovala venku pod ryšavě šedým podvečerním nebem smrtelná nehybnost.

V protějším koutě místnosti vstal muž a vykročil ke dveřím se skleněnou výplní. „Jo,“ odtušil nepřátelsky a na okamžik se zastavil, „na to holt není medicína! To je nostalgie… Nostalgie světla.“

Seděli takto již dlouho, takřka němě, s trýznivým pocitem, že těmi několika slovy, jež o dnešku či o svých dojmech prohodili, nedovedli obsáhnout ono skryté napětí mysli, bezdůvodné podráždění, nervozní ironii, jež se v nich pojednou opět nashromáždily.

Žena obrátila tvář ke dveřím a dívala se za mužem, div ne dotčeně, že nyní odejde a všechno zůstane, jak je; aniž by prolomili toto dusivé ticho, aniž by dokázali vyjádřit tuto bezejmennou nespokojenost... Malátně svěsila hlavu, v skrytu však chvíli uvažovala nad nějakým řešením, když vtom si vzpomněla na něco nepříjemného, tíživého, ba takřka děsivého, co je dnes ještě čeká.

To zvíře, ta ubohá, milá němá tvář!…

Pokusila se usmát – jak je to dětinské a pošetilé, vždyť jde jen o malého nemocného psa, hloupoučké stvoření, jemuž je docela jedno, že žije, a vůbec nebere v potaz, že trpí. Teď si jen tiše, s očima zavřenýma leží na vlhké slámě ve chlévě a jeho černá srst, teplounký samet na maličkém těle zdvíhá se lehkým dechem, jediná myšlenka netíží jeho zvířecí duši… Zrovna jak malé dítě!

„Poslalas Palka ven?“ ozvalo se ze zavřené verandy a na okamžik se ve dveřích znovu objevila mužova hlava. Mladá tvář se světle zarostlou bradou a s naschvál přísným, zarputilým výrazem.

„Vzali ho k tetě. Nechá si ho až do večera.“

Nato zas v tichu osaměla, trochu zmatená předchozí myšlenkou. Prý jako dítě!… Byl to Palkův pejsek, to jemu ho před rokem přinesli, synkovi byla tenkrát tři léta a to maličké štěně bylo tak drobounké, neohrabané a dojemné, jak se s kňučením tetelilo, teskníc po matce. Jak jej pak hýčkali teplými onucemi a pečovali o něj v pelíšku pod kamny, až se konečně rozveselilo, dostalo chuť k jídlu i ke hře a všechny je rozesmávalo svými úžasnými kozelci. Palka, toho necitelného malého divocha, na něm učili něze a soucitu. „Takhle ho nedrž, to ho bolí! Vidíš, vždyť by to bolelo i tebe!… Jen hezky pomalu, pomalinku mu pohlaď kožíšek, ale ne proti srsti a dávej pozor na oči, ano, tak!“… A naučil se to a stal se díky tomu psímu přátelství lidštějším; po roce k sobě přirostli, a jak se měli rádi! Každé ráno, jakmile se probudil a v bílé noční košilce se udiveně posadil ve své posteli, k sobě pejska zavolal. Čori pak vyskočil na peřinu, sedl si hezky naproti a nakláněje svůj černý čumáček ze strany na stranu a stříhaje ušima, čekal vzrušeně, a přesto se vštípenou způsobností na drobty z moučníku, namáčeného do kávy. Někdy mu ho Palko celý rozdrobil, ovšem pomalu, utrhávaje z něho stále menší kousky a vychutnávaje si svou nadřazenost. Kolikrát je v zimě za úsvitu takhle viděla!… Bože můj! To je snad jediná radostná vzpomínka v celém tom zborceném, přetěžkém, zimavém životě. Kdysi tak zářivém!… „Teď je u pana doktora, protože mu ublížil jeden zlý, veliký pes, ale tam ho vyléčí,“ řekli dnes malému, jenomže zítra ho bude zase hledat a plakat pro něj. „Povím mu, že už je v nebi, u dědečka!“ napadlo dnes chůvu.

Těžkopádné, mračné jaro, rozmáčená země, kypící pachy linoucí se zpod sněhů a tento šedivý kamenný dům; začazené zdi, poloslepé přítmí hlubokých oken a venku pusté chlévy, černé prsty holých stromů, prázdné parcely, sklad, hřbitov, tíživé, stojaté ticho. „Jako přes černé sklo…!“ Tohle je teď můj život – a navždycky, už nikdy zářivý! Tohle je nostalgie, ano!

To osiřelé, nešťastné a nemohoucí malé zvíře tam venku v sychravém chladu možná právě opuštěně pláče. Už se s ním nikdo nelaská, zavřeli ho a se sobeckým strachem se mu vyhýbají, víc už se o něj nestarají. Lidé se za takové city stydí. Vždyť je to jenom neduživé malé psisko a bude místo něho jiné.

Muž šramotil venku ve verandě. Předtím tu spolu seděli v hodinách němoty, mučeni opět nakupenou, bezmocnou hořkostí, nařčením i obhajobou, jež nebyly vysloveny, uvolněny v hrubé, vášnivé či hořké hádce; třebaže si oba našli vzájemná obvinění a znali námitky i omluvy. „Musela jsem přijít sem, tohle tady je můj život; žalostné ticho, černá končina; a… ty? Co ty mi můžeš za to dát?“ „Nutil jsem tě snad? Samas to chtěla. Já plním, k čemu jsem se zavázal, práce je na mně a ty už máš dítě!“

Jak věčné bludiště, marné je trmácení – kříž stejných dní a roků, před nimiž není zbytí, občas však sedne na soumrak smrtelný smutek, děsivé ticho, ostýchavá, holá bída, když zmizí sníh a jaro všechno tak bolestně obnaží.

Tam za ztrouchnivělými prkny, na špinavé slámě kňučí v očekávání smrti nebohý pejsek, nevinný tvoreček, uzlíček tepla a oddanosti. Zdalipak tohle tíží ji nyní takřka k slzám, či si jen hledá záminku ten velký, chladivý, neukojený smutek? Vždyť i to dítě, i to malé dítě bude pak s pláčem hledat svého maličkého kamaráda! Měla by k němu jít, alespoň jej pohladit a trochu polaskat. Nebo by mohla přinejmenším zajít na verandu a něco říci mužovi, k němuž teď v neklidném nitru pociťuje trpké vášně. Něco mu říci, aby jí odpověděl a ona mohla pokračovat; jenom ať uvolní, ve slovech rozpustí onen dusivý, těžký, bezmocný zármutek.

Vykročila a spatřila muže, stojícího před otevřenou skříní, jak se s něčím babrá na svém revolveru. – „Ach, už teď?“ – zeptala se a tak se vylekala, až se jí podlomily nohy a musela se chytit dveří.

„Nic naplat, musíme ho, chudáka utratit!“ zabručel muž, stále odvrácen a skloněn nad svou zbraní. „Všude teď platí kontumace, ten, co ho pokousal, mohl být nakažený. I kvůli Palkovi je tady nebezpečí. Teď už by si s ním beztak nemohl hrát… Ale ty… oj, jak jsi rozrušená! Kdo by to byl řekl! Jsi tak bledá!… No tak – ženo!“

Náhle ji chtěl vzít za ruku, zapomínaje v oné udivené, trochu pohrdlivé účasti na vše předešlé; avšak žena před ním ucukla a přitiskla si obě ruce na tvář, zakryla si oči a uši zacpala před dalšími pokojnými, rozumnými slovy. Muž u ní chvíli bez hnutí stál, přemítal, má-li ji nejprve ukonejšit; to mu však bylo tak nepříjemné. „No tak, slyšíš!“ odtušil konečně nerozhodně, vtom se otočil na podpatku a odešel.

Zabije ho, teď ho zabije! – zachvěla se žena znovu hrůzou. Vejde k němu, popadne ho za obojek a vyvlékne ho. Teď na něj míří; nestrefí se, tělo se krvavě zmítá a on střílí znovu, úplně zblízka… Ale ne, dosud nezazněl výstřel! Venku se rozléhal halasný, rovnoměrný, dusivý šum, jenž všechno vyplnil tupým hlaholem; hlas zvonu, vigilie nějakého svátku. Ale výstřel by přece musela slyšet!… Čekala, ruce stále přitisknuty na tvář, snad dlouho. Nyní již cítila, jak jí krev tepe klidněji, jak se v své nehybnosti, v tichu uklidnila, když se pomalu, nečekaně vynořila stejná, a přece jiná myšlenka: Musí to udělat – avšak on to i dokáže! Je tvrdý, pevný; hle, toho je na světě třeba! Žena je přec jen ubohá, slabá, neúplná bytost, nečinné nic! Ona by toho schopna nebyla, snad by i zešílela. Nuž, hleďme, sama bych už ani nedovedla žít, bez něj, v tom divém, vražedném světě, plném takových bezútěšných, nutných věcí! Avšak hle, vrací se… už je zde!… Snad toho přece není třeba?

Muž vstoupil prostě dovnitř a s jakousi náhlou něhou usmál se na ženu, jež na něj tázavě upírala zrak. Nejprve pečlivě uložil zbraň na místo a zamkl skříň. „Nu?“ otázal se potom takřka jemně, udělal několik kroků a zastavil se před ní.

„Co je s ním? Musí se zabít?… Kdy to uděláš?“

„Ach, ty můj hlupáčku! Vždyť ten už dávno odpočívá, chudáček!“

„Už jsi ho…“

„Nu což pak! Máš mě snad za nějakého budižkničemu? Vůbec nic necítil, to mi můžeš věřit! Vylákal jsem ho na cukr, vesele za mnou pelášil do zahrady. Tam mezi stromy, u plotu jsem mu opatrně odvrátil hlavu. Byl to jen okamžik, kulka mu vnikla do lebky, ani se nezachvěl. Rýč jsem tam měl už připravený, půda je teďka měkká, kyprá, podívej, jak mám zablácené čižmy! Ještě byl teplý, když jsem ho pochovával, a přikryl jsem ho suchým listím. Slyšelas, zvon provázel ho do hrobu, jak se na poslední cestě patří. Jen počkej, jakou bude mít Palko radost z nového Čoriho, co bude zas tak maličký a roztomilý. Nu!… Tak už se usměj – ženuško!“

Neusmála se, jen lehce, bezmocně vložila svoji ruku do mužovy. Tu ucítila, že se také chvěje. Tak přec – je rozrušený! Pro něj to bylo jistě také těžké, vždyť ho měl chudáčka rád, i on se toho možná hrozil, síly však přitom neztrácel, poněvadž věděl, že to musí udělat, nikdo to za něj nevykoná; na něm je řídit věci vezdejší tu v tomto osamělém domě, musí být tvrdý, neúprosný, a odpovědný, osamělý, silný. „Plní, k čemu se zavázal!“ A proti tomu všechno marné jest!

Soumrak už zhoustl, čtvercové tabulky skleněných stěn jemně rámovaly krajinu, studeně obnažená jarní pole, zmáčený, černý smutek kouřících hrud, nejistou perspektivu ztěžka se táhnoucích rovin na mlhavém horizontu. Ovšem už je tu večer, ten hřejivý večer s příslibem světla lampy i uvolnění. Beztak už je vše marné, a bolesti snad přesto ubývá, i dostaví se odevzdanost, smíření! Vida, nemocný pejsek už víc nenaříká v mukách, pokojně spí – a vše tak rychle, lehce!… Jak je smrt jednoduchá!… A život zrovna tak.

Za chvíli se vrátí Palko s chůvou.

Nechala ho, ať uchopí její ruku a vezme ji kolem pasu. Vždyť už je beztak všechno marné!

1911