Česká Kniha roku pochází z Rumunska
Cimpoeşu, Petru: Simion Výtažník (Román o andělích a Moldavanech)

Česká Kniha roku pochází z Rumunska

Závěrečné vyhlášení Knihy roku 2006 v rámci soutěže Magnesia Litera vyvolalo rozruch: stal se jí román rumunského prozaika Petra Cimpoeşa Simion Výtažník přeložený Jiřím Našincem.

Letošní 6. ročník mediálně známé soutěže Magnesia Litera přinesl ocenění knižních titulů roku 2006 v kategorii poezie, prózy, naučné knihy, překladu, publicistiky, literatury pro děti a mládež, nakladatelského počinu a objevu roku. V některých případech porota potvrdila zřejmé favority, v jiných rozhodla ve prospěch méně známých autorů. Největší rozruch vyvolalo závěrečné vyhlášení Knihy roku 2006: stal se jí román rumunského prozaika Petra Cimpoeşa Simion Výtažník přeložený Jiřím Našincem. Teprve podruhé v historii Magnesie Litery získal tuto hlavní cenu beletristický titul, a vůbec poprvé překlad z cizí literatury.

Překvapivé rozhodnutí poroty lze vysvětlit přinejmenším dvěma důvody. Hlavní předností Cimpoeşova románu je to, že neobyčejně čtivým, nikoli však podbízivým způsobem ztvárňuje obtíže spojené s přechodem od totalitního režimu k demokracii a volnému trhu, tedy zkušenost z let po rozpadu komunismu, společnou pro všechny bývalé země sovětského bloku, ale málokde reflektovanou v beletrii, která se k prožité historii vrací obvykle až s větším odstupem. Dalším důvodem byla nepochybně kvalita českého převodu, který zvítězil v překladatelské kategorii téže soutěže. Jiří Našinec k nám už po tři desetiletí uvádí zajímavé osobnosti z moderní rumunské literatury; za všechny připomeňme alespoň Mirceu Eliada. Díky překladatelově zkušenosti a jazykovému citu máme při četbě románu dojem, že čteme původní dílo napsané česky.

Petru Cimpoeşu (narozen 1952) patří k novátorské generaci, jež se od počátku osmdesátých let hlásí k postmodernismu. Na rozdíl od mnohých souputníků však tento spisovatel, vzděláním inženýr v oboru těžby nafty a dodnes zaměstnaný v technické profesi, ve svých prózách ponechává stranou autoreferenčnost a intertextualitu, a místo toho s chutí a s talentem skvělého vypravěče před námi předestírá všednodenní skutečnost. Jeho pohled je však ozvláštněn schopností objevit komičnost či grotesknost banální situace, osvítit ji zábleskem jakéhosi nadpřirozeného světla, anebo odhalit její metafyzický rozměr.

Román Simion Výtažník předvádí kaleidoskop osudů obyvatel jednoho paneláku ve městě Bacău ležícím ve střední části rumunského Moldavska. Je to ostatně místo, kde autor žije posledních dvacet let, ale tyto zeměpisné a biografické detaily jsou podružné, neboť osmipatrový dům s pestrou faunou nájemníků nejrůznějšího postavení, zaměstnání a věku má úlohu jakési pars pro toto zastupující nejen dotyčné provinční město, nýbrž i celou zemi. Každou z postav můžeme vnímat jako jistý společenský a dobový „typ“, avšak vybavený zvláštními, někdy až bizarními rysy .

Na zpustlém schodišti domu, v němž se jednoho dne ze záhadných důvodů zablokuje výtah, se potkává bývalý estébák ve funkci domovního důvěrníka s důchodcem usilujícím o zbohatnutí v pyramidové hře, nadaný žák deváté třídy se slečnami, které docházejí za jogínem, aby je zasvětil do umění Kámasútry, záletný státní úředník s rozvedeným profesorem vydíraným mazanou studentkou, zbožná mladá žena strádající manželovým nepochopením s nadšeným posluchačem BBC, který za totality stejně horlivě sledoval režimní televizi. Věčné lidské problémy – naivní zamilovanost, nevydařené manželství, nevěry, žárlivost, samota – jsou přesně zakotveny v „přechodném období“ devadesátých let, jehož průvodní znaky jsou nám známy stejně důvěrně jako Rumunům: rozmach sázkových kanceláří, dotěrná reklama nabízející zbytečnosti, roztodivné politické strany zakládané nedoceněnými ctižádostivci atd.

Žádná z postav není zcela „záporná“, neboť autor projevuje vlídné pochopení pro jejich slabosti (a dokonce sám sebe zařazuje mezi obyvatele paneláku jako filozofujícího glosátora - pána, jehož jméno přejdeme mlčením). Nelze však přehlédnout, že za celkovou vizí stojí satirik dokazující, že tihle lidičkové s jejich ustrnulou mentalitou nesou za svůj osud větší odpovědnost než autority, na něž rádi spoléhají, ať je to stát, diktátor nebo Bůh („..hodně jich chodí do kostela jen proto, že potřebují nějakého nového Ceauşesca. Nahradil jim ho Pán Bůh.“). Mezi postavami románu nefigurují ani jednoznačně „kladní“ hrdinové, protože autorova optika vylučuje jakoukoli idealizaci. Bylo by možné namítnout, že tuto roli naplňuje švec Simion alias Výtažník, který v poustevně uzavřeného výtahu hovoří s anděly a modlí se za spásu svých bližních. V obsáhlé galerii lidských typů se však Simion jeví spíše jako symbolický činitel, jenž v kompozici románu zastává funkci ohniska, kolem něhož krouží všechny ostatní postavy a od něhož se rozbíhají jednotlivé epizody. Cimpoeşu neudílí svým spoluobčanům moudré rady a nenabízí jednoznačná řešení; místo toho svou burleskní přehlídkou stereotypů vyvolává smích, po jehož odeznění zůstane na tváři úsměv a v hloubi duše důvod k zamyšlení. Umně propletené děje jsou okořeněny svéráznými esejistickými pasážemi, v nichž autor prokazuje sečtělost a bystrost úsudku, ale především svou sžíravou ironii namířenou proti fangličkovému vlastenectví, mytologizaci národních dějin, účelovému manipulování s křesťanskou vírou a demagogii politiků.

Román lze doporučit jako poutavé vyprávění o příhodách, které se v letech krátce „po velkém třesku“ mohly odehrávat na různých místech Rumunska, ale s nimiž jsme se stejně tak dobře mohli setkat kdekoli u nás. Doufejme, že vlnu zájmu o originálního rumunského prozaika, vyvolanou dvojím oceněním v soutěži Magnesia Litera, brzy podpoří překlad některého z jeho dalších románů. Mohl by to být ten nejnovější, Cristina Domestica aneb Lovci duší z roku 2006 - kombinace špionážního románu s literaturou faktu a politickou satirou, jíž chtěl autor předvést, že „skutečnost, jak ji vidíme a známe, mohou změnit a proměnit ti, kteří s námi manipulují a mají k dispozici mediální moc“.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.