1
Týden před Medardem přinesli první zákazníci kadeřnictví zprávu, že sestry Senkowitzovy byly časně ráno chyceny. Obě staré panny utekly z kolonie Izolda, z izolace pro nemocné tuberkulózou, už před několika měsíci. Uprchlice údajně přivedl na koženém vodítku zpět do kolonie polní duchovní Gabriel Ventuza, tam je zavřeli do kurníku a hned také vystavili na pranýř. Má nevlastní matka, Colentina Dunková, nechtěla věřit svému sluchu, ale v kadeřnictví už čekalo více zákazníků, nemohla tedy podnik opustit, proto vyslala s frizérkou Natalií Vidrovou mne, abychom vyzvěděli, co je na tom všem pravdy. Pěšky netrvá cesta k louce na břehu řeky ani deset minut, tam začínají ploty izolace a tak daleko se zvědavci odvažovali i jindy. Přesto se nám už žádná podívaná nenaskytla, když jsme tam dorazili. Pryč byl kurník, pryč byly sestry Senkowitzovy. Potom jsme se doslechli, že ostatní nemocní už zatím uprchlice ukamenovali.

Tady v Bogdanské Dolině se žádná dívka nebo žena nejmenuje Izolda, tady je to název pro izolaci. Takto se zde jmenovala celá louka s táborem obehnaným drátěným plotem, zde v barácích ošlehaných větrem a vybledlých sluncem od těch nejdávnějších dob přechovávali nemocné a jiné nežádoucí osoby. Tady město končilo, za táborem se už rozkládaly na louce Midia jen skládky odpadků pokryté hejny racků.

Už před několika měsíci vyšlo jednou ráno při obvyklé kontrole stavů najevo, že v barácích určených pro staré panny chybí sestry Senkowitzovy. Jejich přikrývky a slamníky už byly úplně vystydlé a na polštářích místo vzkazu na rozloučenou zůstaly jen otisky jejich hlav. Předešlého večera jistě předstíraly spánek hned po zhasnutí, a když potom místnost zaplavily první vlny chrápání, vydaly se na cestu. Podlaha pod jejich postelemi byla vytrhaná, místo ní se rozvíral vlhký a černý otvor. A sestry byly pryč. Slehla se po nich zem.

Utkvělou myšlenkou profesora zeměpisu Vidry bylo, že Medvědica se kdysi v dávných dobách neklikatila k Tise údolím mezi mírnými svahy, protože i nyní pod ulicemi, domy a dvory protkávají zemi opuštěná koryta ponorných potoků. Bylo málo těch, kdo mu věřili, a přitom v nejednom sklepě to pod zemí dunělo a hučelo. Právě takovou skrytou chodbou, kterou vymlela voda, se sestry dostaly z dobře střežené izolace na louku Midia, kde ústily otvory do volného prostoru.

Sestry Senkowitzovy byly neduživé, podivínské a poněkud prostoduché, takže by nikoho ani nebylo napadlo hledat u nich takovou záludnost a lstivost, potměšilou mazanost. Před očima celého baráku už celé roky pod svými postelemi ryly polévkovými lžícemi do země a odhrabávaly ji, ale jejich spolupacientky nechápaly, co mají probůh za lubem. Barákový dozorce sice pojal podezření a každé ráno diktoval hlášení o tom, co viděl – otvor pod postelemi sester byl čím dále tím hlubší – ale v kanceláři se těm povídačkám jenom usmívali, znali přece Senkowitzovic děvčata: jen ať si hrabou. Nikoho přece nemohlo vážně napadnout, že ty ženské se jednou v noci seberou a jako hraboši si vylezou na louku. A přitom právě toto se stalo. Chodbičkami, které vymlela voda, se vyplazily z tábora ven, a zatímco mniši z Tiraspolu je se svými psy hledali všude možně, v kručinkovém houští, v mlází na břehu, ony se pěkně zakutaly do hromady odpadků na skládce. A na tom choroboplodném smetišti rázem beze stopy zmizely.

Protože tehdy byl ve městě zrovna očekáván arcibiskup Zilava, bylo nutno polapit nežádoucí osoby stůj co stůj, a zvláště se to vztahovalo na takové nemocné, kteří se volně potulovali; na jejich hlavy byla vypsána odměna. Tomu, kdo je polapí, byl slíben roční příděl potravinových kuponů, které si šťastný nálezce mohl vybrat v naturáliích – ponejvíce byly k dostání sušenky, švestky a škvarky – ale pokud by si to přál, třeba i v peněžité hotovosti. A ta tehdy znamenala pár milionků. Toto všechno nyní připadlo Gabrielu Ventuzovi, který je toho rána na vodítku doprovodil zpátky do kolonie Izolda.

Zevlouni se už rozcházeli, když jsme s frizérkou Natalií Vidrovou dorazili k plotu izolace. Kdyby tam bylo vůbec něco vidět, než jsme přišli, zbyla z toho pouhá hromádka odpadků, nad níž se hašteřili racci.

Obyvatelé z Doliny nejsou zrovna upovídaní, a tak se člověk dozvěděl pouze to, že uprchlice šířily kolem sebe strašlivý zápach dokonce i v tom kurníku, protože se pravděpodobně vynořily rovnou z hlubin odpadků. Kurník vyrobený z chatrných prken a obyčejné drátěné sítě okamžitě obsypali nenasytní rackové; klovali do prken, útočili zobáky do ok, jako by požadovali svůj podíl. Když nemocní začali házet kamením, chtěli prý jen zaplašit racky. Ale navzdory tomu to skončilo tím, že tam nezůstalo nic, leda tak odpad, který by se vešel na dvě či tři lopaty. Ta hromádka masité kaše, v níž bylo pár cárů, třísek a úlomků, ze které ještě vystupovala pára, nevydala ani na jednu mrtvolu, natož na dvě. Avšak ani z této hromádky toho rackové mnoho nenechali.

Když jsme tedy s Natalií Vidrovou dorazili k plotu, nemocní za plotem se už většinou rozhlíželi po obloze a procházeli se po dvoře s rukama v kapsách. Zevlouny u plotu podél ulice ovšemže viděli, ale k plotu se nepřiblížili, tady to nebylo zvykem. Postával mezi nimi i profesor zeměpisu Sebastian Vidra, manžel Natalie Vidrové. Očekával jsem, že pohlédne k místu, kde jsme zevlovali i my, ale on se jenom otupěle rozhlížel kolem dokola po obloze nad dvorem.

„Aspoň manželovi zamávej,“ řekl jsem Natalii Vidrové, „co když se sem jednou přece jenom podívá.“

„Och, proč by,“ odvětila, „brzy se přece setkáme.“

„Snad si nemyslíš, že ho propustí?“

„To si nemyslím, jenže my přesto budeme brzy spolu.“

Natalia Vidrová byla oblíbenou frizérkou mé nevlastní matky. Je tomu už přinejmenším deset let, co ji přijala do svého kadeřnictví jako učenku na zkušební dobu, a pak ji znovu a znovu propouštěla. Občas v ní vzplály její vrtochy, to pak Natalii Vidrovou z ničehož nic vyhnala, ale potom jí posílala líbezné vzkazy, lísala se k ní a opět ji přijímala na zkušební dobu.

Od té doby, co byl její manžel, profesor zeměpisu Vidra držen v Izoldě, Natalia Vidrová se v létě uchylovala k poustevníkům, do březiny na Bogdanské Planině. Na Planině se kdysi dávno kutalo, v zemi byl kov, přitahoval i mraky. Do tohoto místa bily celé léto ty nejdivočejší blesky a mezi horaly se stěží našel, kdo by nenesl stopy tohoto božího dopuštění. Uhodilo i do Natalie Vidrové, vypadaly jí všechny vlasy, nezůstal na ní jediný chloupek, zmizelo jí dokonce i to nejjemnější chmýří. Obočí si například kreslila tužkou, každé ráno vždycky trochu jinak, a proto se jí denně poněkud měnil obličej. Člověk se na ni nemohl vynadívat. Kněží byli nejraději, když je česala ona, někteří lidé chodili do kadeřnictví jenom kvůli ní. I má nevlastní matka, Colentina Dunková, byla do ní zamilovaná.

Tehdy dopoledne všichni v kadeřnictví očekávali Gabriela Ventuzu, že bude vyprávět, jak to vlastně bylo, co se to stalo. Bydlel v podnájmu v komůrce za kadeřnictvím, v zadním dvoře. Přijel do Bogdanské Doliny před mnoha lety, aby si odvezl otcovy ostatky, ale nakonec zde zůstal i on. Všechny peníze a ovšemže i doklady ztratil hned první den, a kdyby mu má nevlastní matka nepodala pomocnou ruku, ocitl by se mezi trestanci ve vápence, nebo v lepším případě jakožto souchotinář v kolonii Izolda. Sotva mohl doufat, že si z platu polního kněze ušetří na exhumaci, aby měl jak na cestovní výdaje, tak i na odvoz. A teď, přece jen, rázem měl peníze pohromadě. Zdálo se tedy, že záhy bude moci město opustit, jestli se mu podaří domluvit se s hrobníky i s archimandritou Tizmanem a na tržišti si opatřit padělané papíry.

Gabriela Ventuzu nebylo v Bogdanské Dolině pár dní vidět. Týden před Medardem se brzy ráno vynořil ze závojů mlhy, když směrem od skládky vedl na vodítku sestry Senkowitzovy.

„Kudy vedla trasa procházky?“ zeptal se otec Eronim, velitel tábora, když usedl, aby sepsal protokol a vystavil Gabrielu Ventuzovi potvrzení o převzetí. „Nebo mám hádat?“

„Jenom tady poblíž. Byl jsem jim na stopě už dlouho.“

„Dost totiž smrdí, že áno. A jak vypadají!“

Sestry Senkowitzovy byly šedivé, vlhké, skoro se drolily, jako by byly slepeny z odpadků, i jejich hlas se lepkavě táhl vzduchem. Pokud vůbec promluvily. Otec Eronim se jich zeptal:

„Kde začneme? Snad úplně na začátku. A hlavně nemluvte obě najednou.“

Pohlédly na sebe.

„On nás obtěžuje. A schválně mu nic nepovíme. Ani slovo. Považte, otče Eronime, oněměly jsme. Neumíme ani muknout.“

A toto byla opravdu jejich poslední slova.

Otec Eronim neztrácel trpělivost, poslal dva lidi do hospodářského dvora, aby se porozhlédli, kam by je zavřeli. A ti se zanedlouho vrátili s kurníkem.

Do dvora u kadeřnictví se Gabriel Ventuza vrátil odpoledne. Kutnu měl potrhanou a urousanou, jako by se při pronásledování uprchlic prodíral celé dny trním a hložím. A přitom sestrám Senkowitzovým pomohl k útěku z dobře střežené kolonie Izolda on sám. I toto věděl v kadeřnictví Colentiny Dunkové kdekdo. A tady to máme: v naději na odměnu je odvedl zpátky.

„Bylo domluveno, že ty babky dopraví až do Jerevanu,“ řekla má nevlastní sestra, frizérka Mauzi Anies. „Co se tedy asi stalo?“

Gabriel Ventuza si svlékl zablácenou kutnu, pověsil ji sušit, potom si zaháčkl dveře a ulehl. Nevstal ani odpoledne, ani večer, celé dny chrápal tak, že v okně drnčelo sklo.

Od té doby, co v Bogdanské Dolině vznikla skládka a hromady odpadků vyrostly tak, že zatarasily cestu severnímu větru, vzduch nad městem potemní už v poledne, nad střechami se chvěje jen rosolovitý poklop zápachu, v němž oněmí i ti nejbujnější racci. Mezi zdi se snese otupující ticho, je slyšet pouze mouchy, jak ťukají do oken. Pronikají dokonce i sklem a prokmitnou zšeřelými pokoji jako prásknutí černým bičem. To pak člověka opouštějí všechny síly, a pokud nemá něco neodkladného na práci, natáhne se v nejzapadlejším koutě domu, aby si zdříml. Gabriel Ventuza nyní prospal pět dní, spal bez probuzení, v jednom kuse. Den před Medardem jsem ho v poledne budil já, protože ho hledali dva tiraspolští mniši se psy.

Tiraspolští jezdili na kolech, vedle nich vždycky uháněl slintající pes se širokou tlamou, uvázaný k rámu dlouhým řetězem. Byli to chlapci pro všechno archimandrity Tizmana, ale v jistých případech také hlídkovali. Ve městě jim prostě říkali tiraspolští psáři. Přijal je ještě vikář Periprava, aby uklízeli a v kuchyni čistili zeleninu, ten už ale spal několik let, a tak nyní pracovali pro archimandritu Tizmana. Tvrdili o sobě, že jsou oběťmi záplav v Oděse, ubozí mniši, které vyplavilo rozběsněné moře, a přitom není vyloučeno, že si jen dali narůst vousy, oblékli se do pytloviny, do šedivého sukna, a vydali se do světa. Nicméně okolo pasu nenosili lano s bodci, nýbrž nacpané mošny, páchli žluklým lojem a ve vlasech se jim – jako lupy nebo černomořská sůl – leskly v kučerách hnidy.

Jejich psi neuměli ani pořádně štěkat, a místo aby vyhledávali blízkost člověka, měli oči jako ze skla, zírali do světa prázdným pohledem. Živili se tím, že si prostě zašli do zahrad, do dvorů s drůbeží, do kuchyní. Poslední dobou se v čase oběda objevovali i na marodkách kněžského semináře, vyskakovali na postele a vychlemtali z misek polévku. Nikdy ani neblafli, to, že se blíží, signalizovalo jenom šumění vzduchu a cvakání drápů o dlažbu. Z ulic se vytráceli za soumraku a potom se schoulili u zdí na dvoře Generálního vikariátu. Po setmění se v Bogdanské Dolině objevovali na ulicích nejčastěji jen rysi.

I nyní vyplašilo mou nevlastní matku až řinčení řetězu, když tiraspolští zahnuli do Bezejmenné Slepé ulice. Z okna kadeřnictví uviděla, že míří se psy přímo ke vchodu. Nechtěla je pustit dál, postavila se proti nim na práh, ale nic nezmohla, hrnuli se dovnitř vedle ní. Prý že hledají Gabriela Ventuzu ve velice důležité záležitosti. Vědí, že je doma, vidí, že jeho motorový tricykl stojí na dvoře už několik dní.

Takový motorový dopravní prostředek jezdil po Bogdanské Dolině pouze jeden, jeho dýchavičný hlas znali všichni. Město bylo malé, zdi odrážely jeho hrčení a podle zvuku se dalo určit už z dálky, kterou ulicí kdy projíždí. Byl to služební povoz polního kněze, Gabriel Ventuza na něm jezdil do kolonie Izolda zpovídat nemocné a k trestancům do vápenky.

Avšak Gabriel Ventuza spal již pátý den. Nemocní v kolonii Izolda už pátý den nedostali dobročinný balíček, a kdyby některý z nich zatoužil po zpovědi, neměl by si komu vylít duši. Tiraspolští psáři mu přinesli vzkaz od archimandrity Tizmana, totiž že je vyhozen. Jestli však kupony na potraviny, které dostal jakožto odměnu, vymění za peníze, může z nich uhradit hrobníky, poplatek, a dokonce i odvoz. Exhumace byla provedena, ostatky už byly i zabaleny, náklad může odjet ranním poštovním vlakem.

Tiraspolští psáři požádali o klíčky k tricyklu a o šedivou kutnu polního kněze; než ji svlékl, stáli vedle něho. Mluvili na něho do posledního okamžiku: aby držel jazyk za zuby, aby si nakonec někdo nemyslel, že tady se lze protekčně dostat k ostatkům, a ostatně ať se hned dá ostříhat, vlasy i vousy, aby nebyl omylem považován za kněze. Ať se hned vydá na cestu, zítra touhle dobou ať je za hranicemi i s rakví.

Otec Gabriela Ventuzy Viktor Ventuza, jehož ostatky již byly zabaleny, žil v Bogdanské Dolině a tam také byl pochován na hřbitově vévodkyně Roxany, mezi Armény. Několik dní před smrtí se ještě chystal do Ivano Frankovska – chtěl si vyřídit účty s biskupem Zolofanem, který ho ošklivě podvedl – ale najednou ho přinesl proud od lesa Popa Sabina; v půli cesty se vrátil do města v podobě utopence. Kroužil ve zpěněných vírech bogdanského přívozu celé dny, až ho konečně poznali pohraniční myslivci. Nebylo to snadné, protože mu chyběly vlasy spolu s kůží na hlavě a také obě uši. Kdosi ho pořádně zřídil.

V těchto končinách se něco podobného může přihodit komukoli, když například pozlobí některého svého přítele, anebo si rozumně nezvolí své zákazníky. Také Viktor Ventuza mohl mít nepřátele, protože se sedmdesát let zabýval pašováním lidí. Svým zákazníkům pomáhal přes hranici vodní cestou obvykle při povodni, to pak bylo snadné ztratit se s uprchlíkem mezi tou spoustou dřeva, které plulo na hladině. Byl to typ řemeslníka starého ražení, neznal nemožné, k plovoucímu kořeni přivázal třeba celou rodinu a protáhl ji pohraniční řekou.

Aby v ledové vodě neztuhli navěky, vlastnoručně je namazal kukuřičnou krupicí smíchanou s hlínou – než je strčil do nylonového pytle – potom následovala tlustá vrstva kolomazi a nakonec jim tělo ovinul obvazy, takže vypadali jako mumie. Pohraničníky podplatil žvýkačkou, tabákem, tím či oním, aby lesklé kořeny, které pluly po hladině a pod nimiž se choulili jeho zákazníci, považovali za parohy plovoucího jelena. On byl celou tu dobu pod vodou, popotahoval za tajné provázky a tak kormidloval plavidlo k protějšímu břehu; někdy se tiskl ke dnu i čtvrt hodiny, než nakonec vystrčil hlavu nad hladinu, aby se nadechl. Své služby však nabízel jen těm nejodhodlanějším. Pomáhal těm, kdo se dostali do nesnází, pomáhal fanatikům, váhavému jeho úmysl rozmluvil, rozesmáté dobrodruhy odmítal rovnou. S výjimkou případů, které slibovaly trojnásobek obvyklé částky.

Své choulostivé řemeslo provozoval od roku tisíc devět set dvacet, kdy jedna povodeň úplně změnila koryto řeky. Medvědica zde tvořila hranici a jednou v noci po vydatném dešti nehučela a neběsnila, nýbrž protrhla hráze potichu a potměšile. Počínaje touto nocí obtékala město nikoli ze severu, nýbrž z jihu. I ten pronikavý zápach, který se vznášel nad krajinou poté, co vypláchla spoustu suchých záchodů, naznačoval, že se stalo něco strašlivého. Během několika nočních hodin, kdy byla tma jako v pytli a obyvatelé Bogdanské Doliny takzvaně spali, se město prostě přeneslo na protější břeh. Do jiné země.

Od té doby Viktor Ventuza sedmdesát let pomáhal na protější břeh každému snílkovi a takto propašoval ven i své vlastní děti, když byly na světě teprve pár dní, aby nikdy nenahlédly do tisíce nečistých skrýší jeho řemesla.

Například Gabriel Ventuza vyrostl na vzdáleném Dolním Dunaji po boku najaté matky, na ostrově plném jasmínových keřů a levandule. Otce už nikdy nespatřil a o Bogdanské Dolině téměř ani neslyšel až do dne, kdy mu jeho bratr Hamza vyzradil, že arménský hřbitov v Dolině, kde byl jejich otec, pašerák lidí, uložen k věčnému odpočinku, chtějí místní lidé zrušit.

Přijel do Bogdanské Doliny s hlavou plnou snů, ale když se má nevlastní matka nad ním slitovala a přijala ho, měl už na sobě jenom spodky. Colentina Dunková ho oblékla, pomohla mu i ke skromnému výdělku a postarala se mu dokonce i o přístřeší, aby měl kde hlavu složit. Otevřela mu komůrku v zadním dvoře za kadeřnictvím, tam mohl v klidu bydlet. Když nyní odečteme odměnu, kterou si v plné výši odnesou hrobníci a dopravci, nezbude mu opět nic.

Když se tiraspolští psáři vzdálili s jeho kutnou, postával na dvoře kadeřnictví pouze ve spodkách. Protože žádná frizérka neměla čas, díval se na sebe do okna jako do zrcadla a tupými nůžkami si sám stříhal vlasy a vousy. Nevlastní matka za ním poslala frizérku Mauzi Anies se vzkazem, že tohle je nóbl salon, velební pánové na něho oknem vidí, ať si okamžitě něco oblékne.

„A ksakru co?“ vybuchl. „Colentina Dunková dobře ví, že jiné šaty nemám. Měl jsem jenom ty, které mi odnesli.“

„Kdybyste to náhodou nevěděl, tak poblíž je půjčovna oděvů, kde si můžete za výhodnou cenu vypůjčit elegantní vycházkový oblek. Peníze máte, běžte a něco si vyberte.“

Půjčovna oděvů, kterou mu doporučovala Mauzi Anies, patřila Colentině Dunkové, fungovala v maringotce u hrobu Neznámého poutníka a od samého začátku jsem ji vedl já. Půjčovna měla otevřeno jenom koncem týdne, kdy ve městě očekávali arcibiskupa a ulice se zaplnily zvědavci. Byli to většinou mladí venkované ve vytahaných šatech, které páchly chlévem a pryskyřicí, a jestli se za svůj zevnějšek styděli, na hodinku nebo na dvě si mohli vypůjčit městský oblek, v němž se ukazovali raději. Nabídka pozůstávala hlavně z tmavě šedivých soukenných obleků s plechovými knoflíky, k nimž patřily i lakýrky a ponožky, ale bylo možné vypůjčit si také plátěné kalhoty, bundu z umělé kůže, kravatu, klobouk a šálu. Odešel jsem na náměstí, kde byla půjčovna, vybral jsem pro Gabriela Ventuzu kalhoty a bundu a odnesl jsem mu je do jeho komůrky.

„Má nevlastní sestra je do tebe trochu zamilovaná,“ řekl jsem mu, „proto taky byla na tebe tak přísná, bolí ji, že odejdeš.“

„Velice zřídkakdy si na ni vzpomenu i já,“ odvětil.

„Tak mi tedy pověz: nemluvilo se o tom, že převezeš přes hranici ty dvě permonice? Pokud vím, už jsi na ně dostal i zálohu. Nato je vydáš zpátky.“

„Ano, považ, takhle to dopadlo.“

„To znamená, že se stalo něco vážného, když jsi je nevyvezl. Anebo to bylo všecko špatně naplánované.“

„Ale ne, ne, všecko bylo naplánované dobře. Jenomže to dopadlo takhle.“

Předvečer Medarda platil v Bogdanské Dolině za svátek, obchody zavíraly už odpoledne, otevřeno mělo pouze kadeřnictví mé nevlastní matky, aby uspokojila těch několik popů, kteří si tam zašli ještě před večerní bohoslužbou, aby jim učesaly vousy. Česalo se pod morušemi, ve vzduchu se v pozdním odpoledni vznášela dlouhá zlatá vlákna, připomínala pavučiny babího léta. Údolí už obklíčily medardovské mraky, vzduch se skoro nepohnul, racčí peříčka se ve výšce vznášela téměř na témž místě. Když do kadeřnictví vešla má nevlastní matka, zbývali ještě dva zákazníci, ti čekali na Mauzi Anies a Natalii Vidrovou. Za ní spěchal Gabriel Ventuza.

„Dejte mi mýdlo. Chtěl bych si umýt vlasy.“

„Co to do vás najednou vjelo?“

„Musím se někam dostavit. A taky bych si rád ostříhal nehty.“

Ze zadního dvora bylo možné přejít do sousední zeleninové zahrady, kde chytali do obrovských sudů dešťovou vodu na zalévání. Gabriel Ventuza se do ní několikrát ponořil. Ani nepočkal, až uschne, oblékl se a zamířil k bráně. Colentina Dunková za ním z okna zavolala.

„Co to ksakru znamená? Prospal jste pět dní. Mohla bych se dozvědět, co se stalo?“

„Nic,“ odpověděl Gabriel Ventuza. „Akorát že to dopadlo takhle.“

„Ale stejně, jak vás mohlo něco takového napadnout?“

„Prostě to bylo tak, že Boga Senkowitz od toho obchodu couvl.“

A s tím spěšně odešel. Mířil rovnou do kolonie Izolda. Jindy, když totiž třikrát týdně chodil do tábora zpovídat, dojel tam na svém tricyklu za dvě minuty i po ulicích posetých výmoly, nyní si cestu zkrátil křivolakými uličkami, aby se ocitl u brány ještě před vrhači kamení. Za soumraku se u plotu izolace vždycky objevovali lidé, kteří házeli kamením, bylo obtížné dostat se přes ně až k bráně. Byli to seminaristé, kteří si na břehu řeky naplnili mošny kameny, potom se utábořili u plotu a házeli kamení na dvůr na nemocné, kteří se tam procházeli. Dokud ulici okupovali oni, nebylo radno tam chodit.

Strážní službu vykonávali v táboře psáři a ti nyní pustili Gabriela Ventuzu jen do vrátnice, dál už ne. V civilu, s krátkými vlasy a upravenými vousy ho skoro ani nemohli poznat, a o tom už nechtěli ani slyšet, že by ho vpustili do tábora. Když jim pověděl, že by chtěl prohodit jenom pár slůvek s profesorem zeměpisu Vidrou, velice neradi souhlasili: dobrá, teď pro jednou mu ho zavolají. Koneckonců to on před několika dny přivedl uprchlice zpátky, ačkoli potom byl propuštěn. Povolili mu pět minut, aby si pohovořili na lavici vedle vrátnice.

„Považ, vydali mi tátu,“ řekl Gabriel Ventuza, když usedli bok po boku. „Ani bych tě tím neotravoval, ale zítra odejdu a prosím tě o souhlas, abych si s sebou mohl vzít i tvou manželku. Znám tě jako chápavého člověka.“

„Hm. Nevěděl jsem, že se máte rádi.“

„Och, to ne, zatím o něco takového vůbec nejde. Že bychom takhle přímo mluvili o citech, to ne.“

„Tak co po ní ksakru chceš?“

„Aby odjela se mnou. Vypadá jako slušná osoba a ty ji stejně už víckrát neuvidíš. Člověk má z toho dobrý pocit, když tak kolem něho cupitá sem a tam.“

„Tak to počkat. Přijdeš si a jen tak zničehonic požádáš o její ruku. Přece jenom bych potřeboval nějaký čas na rozmyšlenou. A pokud bys to nevěděl, má tohle město přikázané k pobytu, bez povolení nemůže okrsek opustit. Jak si představuješ, že ji odtud odvezeš?“

„V rakvičce. U hrobníků jsem si objednal dvě a požádal jsem je, aby jedna byla prázdná. Jsou v ní otvory pro dýchání, takže pár dní se v ní dá pohodlně pobývat. Tak dlouho to vydrží určitě, než za ní zajdu a vysvobodím ji. Z márnice, víš? Neobávej se, všechno jsem důkladně naplánoval.“

„Rád bych se na to ještě vyspal.“

„Bohužel, na to není čas. Ráno vyjíždím. Uvaž, moc dlouho už naživu nebudeš. Dostaneš za to deset dolarů v potravinových kuponech. Nechám je u Haritona Manukiana, postará se o tebe. Poskytne ti tvaroh, sušenky, křížaly a všelijaké jiné dobroty.“

„Díky, nicméně uznávám, že jsi velkorysý. Ale jistě chápeš, že jsem poněkud v rozpacích. Co bych ovšem mohl namítat, když to musí být, odvez ji. A děkuji ti za to, co jsi pro nás udělal.“

V době, kdy byl Gabriel Ventuza polním duchovním v Bogdanské Dolině a třikrát týdně chodil do Izoldy zpovídat, pokaždé pod kutnou propašoval profesoru zeměpisu Vidrovi pečlivě zazátkovanou lahvičku od léků. Byl v ní pouhý hadřík, nic jiného, nasáklý slinami Natalie Vidrové. Ukrýval ji do spodků, aby ji nenašli, ale také proto, aby měla tělesnou teplotu, byla vlažná. Sebastian Vidra v šeru zpovědnice lahvičku otevřel, hadřík vysál a nasáklý vlastními slinami jej poslal zpět Natalii Vidrové. Už dlouho žili v odloučení, ale sliny, které přenášel Gabriel Ventuza v teple svého ohanbí, udržovaly jejich pospolitost ještě řadu let.

Jakmile kadeřnictví zavřely, Colentina Dunková nám uložila, abychom s Natalií Vidrovou zametli dvůr, aby byl na zítřejší svátek v pořádku. Jindy se množství vyčesaných vlasů a vousů samo spojí do kotoučků a ty chomáčky se ve vzdušném proudu kutálejí pod plotem a Bezejmennou Slepou ulicí zamíří ke kněžskému semináři. Ale v tu sobotu na Medarda se vzduch ani nepohnul, jen odváté nylonové cáry jako racci kroužily vysoko pod mraky. Má nevlastní matka převlékala s Mauzi Anies v ložnici peřiny. Když zahlédly, že se na konci ulice objevil Gabriel Ventuza, opřely se v okně o lokty, aby slyšely, co bude Natalii Vidrové povídat.

„Byl jsem u tvého manžela,“ řekl Gabriel Ventuza. „Mluvili jsme o tobě. Že prý je zde vzduch den ode dne horší, nechtěl by, abys onemocněla.“

„Není horší, otče, vůbec ne.“

„Vyhodili mě, teď už mi otče neříkej. Takže já odtud ráno odjedu a tvůj manžel by byl rád, kdybys jela se mnou. Hodlám si otevřít obchod s léčivými bylinami a ty bys mohla česat v nějakém salonu. Nežilo by se nám špatně.“

„Já češu i tady, otče. Ostatně ta nabídka přišla v nepravou chvíli. Zrovna včera nebo předevčírem jsem slíbila paní Colentině Dunkové, že se k ní nastěhuju. Je velice milá a přijala mě do své ložnice. Už povlékla i čisté prádlo, velice si mě oblíbila.“

„To je ale rána. Tak zapomeň, co jsem ti říkal. Takže od té doby, co do tebe uhodilo, jsi taky trošku zteplala.“

„Ne, otče, vůbec nejsem teplá. Ale Colentina Dunková mi dala čestné slovo, že zařídí, aby mě vzali jako nemocnou do izolace, do Izoldy, jestli s ní budu dva nebo tři měsíce žít. A to pak můžu být se svým manželem, s profesorem zeměpisu Vidrou.“

Stmívalo se, kolem dokola nad hřbety hor už mraky prosvítaly medardovské blesky, když jsem zaslechl, že Colentina Dunková zvoní. Volávala mě, když chtěla k posteli čerstvou vodu, mátový čaj nebo limonádu z černého bezu. Nyní stála u zpola otevřeného okna a z šera ložnice probleskovala jako půlměsíčky její kulatá nahá ramena.

Udeřila mě do nosu i jejich vůně, pach kvásku vystupující z ženských těl se mísil s březovou vůní Bogdanských Planin.

„Nejde mi to do hlavy. Běž a vyptej se, pod jakou záminkou odstoupil Boga Senkowitz od toho obchodu. A neodcházej, dokud ti to neprozradí.“

Gabriel Ventuza popíjel v hostinci Haritona Manukiana. Zákazníci v hostinci byli spíše bohatí, chodili tam směnárníci a šoféři kamionů, kteří vozili odpadky. Nesnášeli vzduch ve městě, vždycky do sebe házeli něco ostrého a u nosu si přidržovali kapesníky. Před Gabrielem Ventuzou stála láhev anýzové pálenky, ředil si ji vodou, a to se pak zamžívala, jako by se na sklenici srážela pára.

„Tak jestli to chcete vědět,“ řekl, „všecko se odehrálo právě tak, jak jsem si naplánoval. Boga Senkowitz přijel z Jerevanu pro sestry a čekal přesně na tom místě, jak bylo domluveno. Jenomže je nepřevzal. Stačilo mu už to, jak vypadaly. Potom i přes kapesník, který si držel u nosu, ucítil taky jejich zápach. Řekl, že tyhlety on nechce. Ať si s nimi udělám, co budu chtít. A tak jsem je potom odvedl zpátky. Ale stejně jsem se ke svým penězům skoro dostal.“

Zatímco jsem tam s ním seděl, vyšel ven dokonce dvakrát, ve světle, které dopadalo oknem ven, bylo vidět, jak přes dvůr kráčí směrem k záchodu. Cestou zpátky ho Hariton Manukian i oslovil:

„Často chodíš ven. Zkazil sis snad žaludek?“

„Akorát se vždycky vyčurám. Určitě jsem trochu rozčilený, znáš to přece, cestovní horečka.“

„Dávej si pozor, aby se ti do zítřka něco zlého nepřihodilo.“

„Nechám u tebe všecky peníze, které mi zbyly, odnes je brzy ráno k silnici a vedle studny se stříškou je ulož pod kámen. A na něj polož kytičku z mařinky nebo bezu, abych to našel. Rakve odjedou ranním poštovním vlakem, já pojedu až v poledne osobákem. Tu trochu peněz budu na cestu potřebovat.“

Když jsem se vydal domů, stále ještě rozmlouval u pultu s Haritonem Manukianem. Na dvoře kadeřnictví bylo ticho, nikde už nesvítila jediná lampa. Potmě jsem se kradl do komůrky, kde jsme spali s mou nevlastní sestrou, ale když se mě tam dotkl vzduch, ucítil jsem, že místnost je prázdná. Prázdná byla ovšemže i postel Mauzi Anies. Obešel jsem dvůr, ale na její stopu jsem nenarazil. Mnohem později jsem zaslechl pouze její hlas, jakmile se už medardovské blesky začaly rozsvěcovat poblíž a Gabriel Ventuza se vrátil z hospody, když v okapu zaťukaly první velké dešťové kapky.

„Nechtěla jsem vás polekat. Jenom mě napadlo, že vám zahřeju postel, ještě než začne pršet.“

„To tedy, jestli mě tušení neklame, se dnes v noci oddáme jeden druhému.“

Dlouho se zdálo, že bouře míří přímo na město, ale potom jako by ji odklonily hromady odpadků, někde poblíž přívozu se zarazila a odtáhla k východu. Opět začalo poprchat až za úsvitu, ve chvíli prvního svítání. Dveře Gabriela Ventuzy byly otevřené. Právě tehdy se začali oblékat. Zřejmě se v noci samou láskou div nesnědli: na jejich kůži, na uschlých šupinách slin hrála světla rozbřesku tisíci barvami.

„Mám jedno volné místo,“ řekl Gabriel Ventuza Mauzi Anies. „Jestli se vám chce, rád vás vezmu s sebou.“