Reisefieber je prvotina šestadvacetiletého polského spisovatele Mikołaje Łozińského, který navzdory převládajícím trendům mladé literatury a literárním, respektive spíše vydavatelským a propagačním módám napsal román klidný a dospělý. Román, kterým se autor nepokouší o bourání neexistujících stylistických mezí, ani o generační manifest nespoutanosti čímkoli, co by neslo náznaky a symptomy tradičnosti.

Reisefieber je kniha o dospívání dospělých lidí. Osmatřicetiletý Daniel, osobnost průměrná, ale dosud úspěšně vedoucí spokojený život umělce, se dozvídá o smrti své matky Astrid, s níž už po několik let neudržoval kontakty. Z New Yorku, kde na krátkou dobu zanechává nejen roli spisovatele, jenž se snaží napsat „invenční román“, a také svou přítelkyni, přilétá do Paříže, aby zařídil formality spojené s pohřbem a dal do pořádku to, co zbylo po matce. Zde ho však nečekaně zahlcují traumata z dětství, neúprosné vzpomínky a také odhalené intimní tajemství matky, jež vyjasňují původ jejich poněkud složitého vztahu.

Mohlo by se zdát, že tato poměrně jednoduchá zápletka je osnovou pro vyprávění naplněné bergmanovskou atmosférou se zcela nebanálními psychologickými portréty. Mladý autor zde s citem vykresluje siluetu emocionálně rozechvěného Daniela plného protikladů, který se nedokáže vypořádat se zdánlivě triviálními problémy – s nedostatkem tvůrčí energie, či s neschopností provést jakékoli základní životní rozhodnutí. Místo toho vede život ve spokojeném „mezistavu“, ve váhavosti a nerozhodnosti. Ve chvíli konfrontace s dosud vzdálenou realitou vychází najevo jeho emocionální nevyspělost a nesnáze při navazování jednoduchých mezilidských vztahů a relací, které jsou vylíčeny v subtilně projektovaných scénách poukazujících na krizi středního věku. Neméně propracované jsou zde skici vedlejších příběhů vpletených do děje a postav spojených s Astrid a jejím pařížským světem. Výrazným rysem knihy je důraz na podvědomou temnou stránku lidského osudu, schopnost odevzdání nahořklosti může připomenout knihy Michela Houellebecqa, ve srovnání s nimiž je však text Reisefiebera zbavený přílišné explicitní krutosti a výbojnosti, je tedy méně psychotický.

Łoziński se nebojí psát o světě vybočujícím z obvyklých problémů jeho vrstevníků a zaměřuje se na svět lidí ze starší generace. Svůj příběh zobecňuje situováním do mezinárodního prostředí, díky čemuž se příběh otevírá zajímavější a obecnější humanitní reflexi, než je tomu v případě poslední dobou velmi oblíbeného popisu varšavské subkultury. Nelze říci, že by Łozińského kniha byla zjevením světově unikátním, je však napsaná s vynikající senzibilitou a rozhodně si zasloužila cenu v Soutěži mladých tvůrců Nadace Kultury (Fundacja Kultury), kterou autor v roce 2006 obdržel.