1.
Říci, že je Zajatec pustin (1891) „poslední dobrý Vernův román“, by bylo přehnané. Ještě po něm přece tvůrce Podivuhodných cest vydal u Hetzela i taková díla jako Vynález zkázy (1896) anebo Výstředníkovu závěť (1898). Ale - pravda, tolik už takových verneovek nebylo a tato je možná tou „poslední klasickou“. I když málo známou!

V originále se jmenuje Mistress Branican (tedy Paní Branicanová), a česky je známa také jako V pustinách australských nebo Mistres Branicanová. Jde o dvoudílný román a zajímavý je i tím, jak neotřele opakuje téma pátrání po ztraceném rodinném příslušníkovi využité už v Dětech kapitána Granta (1868). Kromě Spojených států se tato kniha neodehrává jenom v pustinách Austrálie, nýbrž i v „poušti“ Tichomoří a na poměrně živých místech, jakými už tehdy byl Singapur, Indonésie, Filipíny, Karolíny či Marshallovy ostrovy. A čas děje? 15. březen 1875 až srpen 1891.

Paní Dolly Branicanová - za svobodna Starterová - se v úvodu něžně loučí se svým manželem, kapitánem lodi Franklin, který vyplouvá ze San Diega do Singapuru a Kalkaty, a my tady učiňme nutnou vsuvku a upozorněme, že už jménem Franklin se Verne otevřeně přihlásil k inspiraci v příběhu reálného světa, kterým se mu stalo pátrání po kapitánu Franklinovi, které částečně organizovala jeho žena.

Kdo byl sir John Franklin (1786-1847)? Muž posmrtně jmenovaný kontraadmirálem? A kde a kdy zmizel - i se svými loďmi? Ztratil se také v pustinách, ale Arktidy, a to dne 26. 7. 1845. A navždy. Naposledy byl spatřen v Melvillově zálivu - z jisté velrybářské lodi, ale od té chvíle nebylo po jeho výpravě ani vidu, ani slechu. Ale hned se tomu nikdo nedivil, protože byla opatřena zásobami na několik let.

Obavy ale vznikly roku 1848, a právě to Verne v Zajatci pustin parafrázuje. Ve skutečné historii se pak dělo toto: Mezi roky 1848 a 1859 vyslali lady Franklinová, britská admiralita, ale i různé soukromé osoby za Franklinem přes dvacet záchranných výprav. Marně.

A mladý Verne? Zoufalé pátrání sledoval právě mezi svým dvacátým a jedenatřicátým rokem, tedy v čase, kdy on sám ještě pátral. I když „jen“ po smyslu vlastního života. I proto snad je tento román tak zdařilý…

Franklinovo tělo ovšem nebylo nikdy nalezeno a podle dnešních poznatků zemřel nejspíš už někdy v zimě 1846-1847 u Ostrova krále Viléma. A nyní už k fiktivní parafrázi téhož umístěné zeměpisně úplně jinam.

2.
Dolly Branicanová tedy čeká na manželův návrat, a to ve společnosti sestřenice Jany, která se bohužel vdala za zcela bezcharakterního Lena Burkera. Ten hraje v životě roli počestného „přistěhovalce z východu“, ve skutečnosti ale už „kuje pikle“…

Do přístavu vplouvá loď Boundara kapitána Ellise. Potkal Franklina! Sláva! A tak Dolly vsedne do člunu a pluje se na manžela dychtivě vyptat.

Udělá ale jednu chybu. Nedokáže se - ani na chvíli - odloučit od svého a manželova maličkého synka Waltera. Takže ho bere i na palubu Boundary.

Na zpáteční cestě - skoro - dojde ke srážce s jiným člunem a Dolly vypadne i s Waltrem do moře. Námořník Zach Fren ji sice zachrání, ale vytáhnout z vln i děcko je už nad jeho síly. A paní Branicanová... zešílí.

Což je - mimochodem (a aniž toužím šílenství zlehčovat) - postižení, které se ve verneovkách poměrně často opakuje. Viz třeba román Matyáš Sandorf alias Nový hrabě Monte Cristo.

Ono šílenství ovšem zlehčí pan Len Burker. Pod záminkou, že se bude o nesvéprávnou Dolly starat, nastěhuje se do její vily a vbrzku promarní její jmění. Kompletně. Současně Dolly důsledně izoluje od světa a nakonec před soudy prchne neznámo kam. Dollyna sestřenice Jana mizí s Burkerem jako jeho věrný pes.

A tedy… je tu i první tragické dno románu. A mohl by být konec. Vlastně. Ale je tu ještě loďař William Andrew.

Tento muž umístí paní Branicanovou do ústavu. A právě tehdy loď Franklin zmizí, anebo se to tedy proslechne, a po celé čtyři následující roky o ní nedojdou zprávy.

Zemře i Dollyin strýc a dá se tedy říci, že kumulace tragična ještě o kousek zhoustla a opravdu by to mohl být konec. Anebo možná ve skutečném životě. Ale u Verna ne!

3.
I od toho byly ostatně verneovky. Aby dodávaly naději. Zesnulý strýček byl totiž boháč, a tak šílená zdědí obrovské jmění. Současně se začíná uzdravovat, zúčastní se rekonstrukce tragické příhody ve člunu a při ní přijde úplně ke smyslům a ptá se: „Jak dlouho jsem o sobě nevěděla?“

„Čtyři měsíce,“ lže jí loďař William Andrew, když zamění měsíce za roky, ale to bylo zbytečné. Vděčná Dolly hledá svého zachránce Zacha Frena a dozví se brzy i celou pravdu. Pochopí, že manžel je pohřešován už po léta a všechny peníze je ihned připravena poskytnout na jeho hledání.

Kapitán Ellis na parníku Naděje propátrá Tichomořské ostrovy, Filipíny a Celebes i Borneo. Bezvýsledně. Do San Diega se vrátí v lednu 1882. Tam Dolly mezitím založila takzvaný Watův dům, sídlo pro opuštěné děti. Parníkem Californian také konečně připlul námořník Zach Fren a paní Branicanová mu tedy může konečně osobně poděkovat… A shodou zvláštních náhod našel právě Californian i trosku Franklina.

Kde? Až u severního pobřeží Austrálie. A tak Naděje přiloží pod kotle podruhé a právě za účasti Zacha Frena propluje Torresův průliv. A prohledá dotyčný břeh. Opět marně. Nenajdou nic. Ale na zpáteční cestě narazí na ostrově Browse na pět mrtvol. Ano, to jsou trosečníci z Franklina a zde tedy narazíme i na další tragické dno románu.

4.
Plynou léta. Hle! Roku 1890 je v Austrálii nalezen Branicanův zástupce Harry Felton. Co Dolly udělá? Okamžitě se nalodí na palubu parníku Oregon a ještě na jeho smrtelném loži se od Feltona dozví, že její manžel stále žije. Ve vnitrozemí.

Co se mu vlastně stalo? Franklin opravdu ztroskotal u ostrova Browse, ale všichni nezahynuli. Někteří dokázali odplout, ale byli stejně zmasakrováni domorodci. A ti ponechali naživu pouze jejich velitele. Jako rukojmí. A právě jedním z těchto rukojmích byl i Felton. Po léta, ale nyní uprchl.

5.
To vše se odehrálo v první části románu. V té druhé paní Branicanová energicky naplánuje výpravě do australského vnitrozemí. Parníkem Brisbane pak pluje do Adelaide, Zacha Frena stále po boku, a na lodi pozná plavčíka Godfreyho.

Je to zvláštní, ale velmi se podobá jejímu manželovi, a co víc, Dolly je dokonce ochotna ho pokládat za svého mrtvého syna Wata. Ale Zach Fren jí bohužel dokáže, že malý Wat opravdu zemřel a byl i pohřben… Další nížina knihy…

Plavčík ale Dolly sám požádá, zda by se směl zúčastnit její výpravy. Je přijat. Skupina černochů a bělochů vedená jistým Tomem Marixem putuje vlakem do města Fariny a dál jdou pěšky. Tu se Dolly nečekaně setkává se sestřenicí Janou a Lenem Burkerem. Netuší, že Burker je nyní bandita, cestu jim zkřížil schválně a má v plánu přivést Dolly opět záhuby. Jana je totiž její dědičkou.

A nelze samozřejmě neupozornit ani na podobnost Burkerovy románové role s postavením australského zločince a zrádce Ayrtona v románu Děti kapitána Granta.

A potom? Další Vernův zvrat. Je opravdu nečekaný, protože Jana zničehonic pozná v Godfreym dítě, které se Dolly TAKÉ narodilo, ale až poté, co zešílela. Přitom Dolly o svém druhém porodu vůbec neví. Nevěděl o něm dosud ani čtenář, ale skutečně k němu došlo, jenže Burker pak dítě nechal „pohodit“.

Jana o podobnosti Godfreyho s ním už skoro promluví, ale pod manželovým tlakem to nakonec nedokáže a dál mlčí, jako vždycky jenom tažena.

Mezitím už Verne vede román i po méně osobních stezkách. Tak jsou třeba napadeni statisícem splašených ovcí a v důsledku toho se seznamují s Angličanem Joshuou Meritem a jeho čínským sluhou Nedbalcem. Ano, ty dvě postavy jsou jako vystřižené z mayovek. Co tak důležitého v Austrálii pohledávají?

Vzácný klobouk anglické královny Viktorie. Inu, většího kontrastu v pachtění už snad Jules Verne dosáhnout nemohl. A boj s přírodou dál pokračuje - jako protiváha války mezi lidmi a zápasu o člověka. Na poutníky - po beranech - zaútočí i myši. Potom i mravenci. A když minou Alice Springs, začne všechny sužovat strašná žízeň.

Potácejí se australskou pouští na velbloudech, když tu vypukne navíc i písečná bouře. V ní Burker konečně zradí a prchá s Janou, černochy a částí velbloudů.

Zbytek výpravy? Je na konci sil. I poslední velbloudi brzy uhynou a začnou umírat lidé. Nakonec kupředu kráčí už jenom paní Branicanová sama. I ona ale padá vysílena. A pohřešovaný manžel? Toho najde bídák Burker! Tím jsme opět i u „dna beznaděje“, kam se Vernovi dařilo v Zajatci pustin sestupovat obzvlášť působivě.

A co se vlastně až do této chvíle dělo s Johnem Branicanem? Žil v táboře tzv. Indasů. A Burker ho od nich sice vykoupil (uloupenými věcmi), ale lže mu. A vzápětí se Branicana pokusí i zavraždit, takže kumulace tragična skutečně vrcholí.

6.
Ale ne! Paní Branicanovou totiž mezitím zachránila australská jízdní policie a ona se už vzápětí na scéně vynoří v čele zbrusu nové výpravy. Burker je usvědčen. Sice prchá, smrtelně raní svou ženu Janu a chce ublížit i Godfreymu (který jako první přišel na pomoc otci Johnovi, aniž ještě tušil, že to je otec), ale plavčík se nedá a v sebeobraně i zabíjí.

A Burkera samotného zlikviduje Angličan Merit. Příznačné jméno.

Jana však umírá. Ještě před smrtí vyzradí plavčíkovi pravdu o jeho původu.

A Branicanovi? Našli se. Navzájem. A John Merit? Ten zase najde klobouk královny Viktorie. Podle všeho to však vypadá tak, že si osud - anebo někdo nahoře - asi přál, aby se v Austrálii přece jenom ocitl i „k něčemu pořádnějšímu“!

7.
Co říci závěrem?

Ne, nelze si nevšimnout, nakolik se Verne v tomto románu k stáru překonal.

Výstavba děje je strhující a dotahování situací až na hranu vypětí je pokaždé následováno zcela věrohodným uvolněním. Ne, nevyčnívá ani melodrama, ani nepravděpodobnosti a kupříkladu „přidání“ postavy Joshuy Merita do druhého dílu je kouskem až na hranici geniality… Ano, jistě jde právem i říct, že (snad s výjimkou Závěti vystředníka) Verne už nikdy poté takto mistrně strukturovaný příběh nenapsal…