V euroamerické literatuře lze už delší dobu pozorovat návrat k silnému příběhu. V takovém ovzduší kvete žánr románu jako málokdy předtím. Také v Norsku zažívá román novou renesanci. Ta předposlední ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století objevila román psychologický, s pečlivě vystavěnými charaktery, zápletkou a morálním ponaučením. Od osmdesátých let – po modernistickém období, které charakterizovala experimentální próza, a po socrealistické odbočce levicově orientovaných spisovatelů – se do norské literatury pozvolna vrací román s plnokrevným příběhem. Tentokrát jde ovšem o metaromán, tedy román zaumně konstruovaný, pohrávající si s intertextualitou a kladoucí nemalé požadavky na vzdělání čtenáře (Jan Kjærstad, částečně Jostein Gaarder). Čtenářsky nejpřitažlivější ale zůstává nově objevený realistický román, který sází na silné lidské osudy, spádný děj a epičnost (Erik Fosnes Hansen, Herbjørg Wassmoová, Lars Saabye Christensen). V kontrastu k těmto dvěma dominujícím tendencím působí nejnovější dílo zavedeného spisovatele Edvarda Hoema jako velmi konzervativní záležitost, již charakterizuje výmluvná stručnost příznačná především pro orální projev všech Seveřanů.

Svou autobiografickou črtu nazývá Hoem dokumentárním románem. Zbeletrizoval v něm totiž životní příběhy vlastních rodičů, jejichž syrové osudy vytvářejí paralelu k novodobé norské historii a dobře navíc ilustrují skutečnost, že Norsko bylo až do začátku sedmdesátých let velice chudou zemí, kde se ještě několik let po válce na mnoha místech svítilo petrolejkami a většina obyvatel se živila zemědělstvím nebo rybolovem. Jde o vyprávění skutečně nepřikrášlené, jež – jak autor poznamenává na závěr knihy – vzniklo „na základě jednotlivých epizod, které mi matka a otec vyprávěli v dětství, ale i s použitím jiných ústních zdrojů“.

Kouzlo knihy spočívá právě v její jednoduchosti a prostém jazyce. Hoemův otec Knut byl laickým kazatelem lidového protestantského hnutí (norský venkov objížděl na kole až do roku 1984). K této činnosti se cítil povolán samotným Bohem, jeho rodiče od něj ovšem očekávali správu rodného statku, protože oba starší synové postupně zemřeli. Ani plánovaný sňatek se Knutovi nevydařil. Nevěsta byla bohatá a také její statek čekal na nového pána. Hoemovu matku Kristinu zase potkal osud „německé děvky“, jak se pejorativně označovaly ženy, které měly za války milostné vztahy s německými vojáky a tím se v očích veřejnosti dopouštěly kolaborace. Z románku s důstojníkem Wilhelmem Schaeperem zbylo mladičké Kristině pouze nemanželské dítě (Hoemova nevlastní sestra Wenche). Mladý kazatel, který sedm měsíců v roce brázdil Gudbransdalské údolí, se do ženy v komplikované životní situaci zamiloval a začal ji pomalu dobývat. Kristina si Knuta nakonec vzala spíše proto, že jí to velel zdravý rozum. Stigma německé souložnice norská společnost totiž dlouho neodpouštěla a děti narozené z těchto svazků byly často týranými outsidery (toto téma zpracovaly ve svých knihách například spisovatelky Torborg Nedreaasová nebo Cecilie Løveidová). Na synovu otázku, která stojí na úplném počátku knihy: „Mami, miluješ tátu?“, nicméně udřená matka pěti dětí odpovídá kladně.

Zajímavá je vypravěčova perspektiva. Ačkoli nás autor nenechává na pochybách, že je to on, syn, který životní peripetie svých rodičů zachycuje, marně čekáme na nějaké hodnocení z jeho strany či na zapojení vlastních vzpomínek. Hoem vstupuje do děje maximálně jako badatel, který kráčí po zavátých stopách (dovětek o skutečném pátrání po Wilhelmu Schaeperovi, rešerše z trondheimských novin přinášejících zprávu o úrazu Knuta Hoema, doplnění historických fakt podle sekundární literatury). Jeho vlastní vzpomínky problesknou jen na několika málo místech knihy a i ty jsou jaksi odosobněné. Jako by se autor na svou paměť nemohl nebo nechtěl spolehnout. Oba Hoemovi rodiče jsou už po smrti (matka zemřela v roce 2001). Knihou, která byla v loňském roce nominována na Cenu Severské rady, jim autor složil hold a nepřímo tak navázal na portréty norského venkova klasiků, jako byli Knut Hamsun nebo Tarjei Vesaas.