Knutovi, nejstaršímu synovi Edvarda Knutsena Hoema, náleží dle norské tradice právo a povinnost převzít rodinné hospodářství. Přemýšlivému Knutovi je však hospodářství cizí a touží se stát laickým kazatelem. Povinnost vůči rodičům a statku mu ale nedovolí uskutečnit své sny. Sňatek se svobodnou matkou Kristine ho zprostí části povinností, Kristine se dennodenně stará o statek, děti a manželovy stárnoucí rodiče, zatímco on několik měsíců v roce putuje od statku ke statku po údolí Gudbrandsdalen a káže slovo Boží.

Romantický příběh z poloviny devatenáctého století? Ne, realita Norska konce čtyřicátých let dvacátého století. Na pozadí intimního setkání dvou lidských osudů se rozehrává příběh válečného Norska a staletých společenských principů, na kterých je dodnes tato nejvyspělejší země Evropy postavena.

Kořeny náboženského hnutí haugiánů, které bylo založeno na základech pietismu a usilovalo o zbožnost každého jednotlivce, sahají do konce osmnáctého století. Tradice laických kazatelů, kteří objíždí všechny kouty země a přibližují obyčejným lidem pravdy ukryté v Bibli, přetrvává v poněkud transformované podobě do současnosti. Neméně živá je v dnešní norské společnosti i tradice rodinných statků, jež se dědí z otce na nejstaršího syna.

Ani životní příběh Kristine, která se za války zamilovala do německého vojáka, není jen osobní tragédií, ale i připomenutím neveselé části norské historie. Odhaduje se, že v Norsku bylo mezi čtyřiceti a padesáti tisíci žen a dívek, které měly za války poměr s německými vojáky. Tyto ženy označované jako „německé děvky“ byly po skončení války vystaveny nelidskému chování, mnohé z nich byly ostříhány dohola nebo hospitalizovány v nemocnici z obavy o šíření pohlavních chorob. Jejich osud byl dlouhou dobu společenským i literárním tabu, o němž psalo jen málo autorů či spíše autorek jako Torborg Nedreaasová nebo Herbjørg Wassmoová.

Autenticitu příběhu zintenzivňuje vypravěč, kterým je autor sám. Edvard Hoem při svém vyprávění vychází z toho, co na sebe rodiče prozradili, ze vzpomínek jejich známých, z otcových zápisků. A místy nezapírá, že si chybějící kousky mozaiky domýšlí.

Kristinu a Knuta nepojí láska, ale nenaplněná touha po lepším životě, vzdělání a poznání velkého světa. Příběh otce a matky není příběhem velké lásky, ale příběhem dvou lidí, kteří hluboce zklamáni nesplněním svým životních snů nacházejí ve vzájemném bytí pochopení, toleranci a věrnost.

„Když jsme se brali, tvého otce jsem nemilovala, ale postupně jsem ho začala mít ráda, protože je věrný a věrnost je stejně důležitá jako láska.“ (s. 6)