Přirozené porody a porodní asistentky či duly jako jejich průvodkyně jsou součástí celospolečenské debaty už řadu let. Norský spisovatel Edvard Hoem (nar. 1949) v románu Porodní bába od fjordu (Jordmor på jorda, norsky 2008, česky 2021) popisuje nelehké počátky této profese na norském venkově.

Spisovatelskou dráhu Hoem zahájil před více než padesáti lety. Zprvu se věnoval společenskokritickým a psychologickým dílům, která v posledních letech vystřídaly čtenářsky velmi oblíbené dokumentární romány, v nichž se vydává po stopách předků. V knize Porodní bába od fjordu se ocitáme na přelomu 18. a 19. století na západním pobřeží Norska v okolí fjordu Romsdalsfjorden a s autorovou praprababičkou, porodní bábou Stine, urazíme přes sedmdesát let jejího života i norské historie.

Návrat k předkům a lokální historii
Zájem o minulost a o paměť malých zapomenutých míst představuje v současné literatuře zjevný trend, který pozorujeme i v české produkci. Příběhy obyčejných lidí, jejichž životy odrážejí velké i malé dějiny, se navíc těší stále větší oblibě čtenářů. V Norsku tento proud nereprezentuje jenom Edvard Hoem, od nějž u nás vyšel již titul Příběh matky a otce. Do češtiny byly přeloženy také čtyři díly románové série Roye Jacobsena (nar. 1954), odehrávající se mezi rybáři na malém ostrově na severu země v první polovině dvacátého století. Do Osla čtyřicátých až šedesátých let, tedy do místa a doby svého dětství, zasazuje děj své knihy další přední norský spisovatel Lars Saabye Christensen (nar. 1953). Generačně blízké autory spojuje touha pochopit rodinné kořeny i minulost své země, která do objevení ropy v sedmdesátých letech dvacátého století rozhodně nepatřila mezi vyspělé části Evropy.

„Pro většinu lidí byla nejdůležitější jediná věc: přežít,“ shrnuje lakonicky vypravěč Hoemova románu Porodní bába od fjordu běh dnů v odlehlých chalupách a statcích okolo fjordu. Lidé jsou tu zcela závislí na přírodě, počasí a darech moře. Teprve se učí zúrodňovat půdu a pěstovat plodiny jako třeba brambory. Srovnáme-li jejich situaci s poměry ve větších severských městech nebo ještě markantněji s těmi ve střední Evropě, máme pocit, že se nacházíme v době o několik století dříve. „Žili tak, jak žili lidé po všechny časy v Norsku a na Severu, v souladu se střídajícími se ročními obdobími, v zimní tmě s krátkými dny, ve sněhu, dešti a chladu, kdy dřevěná kostra domu praskala mrazem, a pak zase tálo a kapalo ze střech.“

První část románu popisuje nadějnou profesní dráhu Stine, dcery obyčejného chalupníka, která se díky své tvrdohlavosti, píli i odvaze stane jednou z první porodních bab v kraji, když absolvuje devítiměsíční kurz ve vzdáleném hlavním městě, kam však musí dojít pěšky. Ve druhém a třetím díle ale nabírá pohádka o chudé dívce, která ke štěstí přišla, jiný směr. Její těžký, třebaže v tehdejší době nijak výjimečný osud je určován manželovou nemocí a chudobou.

Než člověk zvítězí, trvá to celý život
Autor si připravil poctivou rešerši a věrně zachycuje tehdejší vzdělání porodních bab, průběh mnoha komplikovaných porodů, ale také pomalé a nelehké budování statusu této profese. Stine se sice stane vyškolenou porodní bábou, ale rodičky se zdráhají žádat ji o pomoc, chybí jim peníze i důvěra v cizí pomocnici, jejíž úlohu po staletí zastávaly starší příbuzné nebo sousedky. Přitom vysoká úmrtnost žen i dětí byla hlavní důvod toho, proč byla v Norsku povinnost zavolat si porodní bábu zavedena, a šlo opravdu o povinnost, nikoli možnost. Ačkoli se Stine několikrát rozhodne o své právo na práci bojovat a pustí se do soudního procesu s rodinami, které ji k porodu nepovolaly, uznání jí přinese až čas.

O porodech se toho v dostupné literatuře i ve své praxi Stine naučí hodně, přivede na svět přes tisíc novorozeňat. Ovšem o tom, co se v ženském těle odehrává během těhotenství nebo při početí, ví tehdejší medicína ještě málo. Hoem neukazuje Stine jen jako porodní bábu, ale také jako matku jedenácti dětí. I ona, stejně jako její rodičky, musí ustát smrt několika vlastních potomků, ani ona nemá moc nad svým tělem a až do pětačtyřiceti let rodí další syny a dcery, i když neví, čím je nakrmí.

Kořeny severské emancipace
Přestože se v době, kdy si Stine v ledovém fjordu proráží cestu k rodičkám, o ženské emancipaci jako politicko-společenském fenoménu ještě nedá mluvit, představuje autorova praprababička prototyp samostatné a emancipované ženy. A jsou to právě historické romány, jako ty Hoemovy nebo Jacobsenovy, které ukazují kořeny skandinávské rovnoprávnosti, spočívající ve stylu a uspořádání života. Zatímco muži odjížděli na dlouhé měsíce na moře a byli po velkou část roku nepřítomni, ženy s plnou odpovědností vedly hospodářství, vychovávaly děti, udržovaly vztahy s místní komunitou. Stine k tomu přidává ještě vzdělání a profesi, která pro rodinu znamená důležitý a mnohdy i jediný příjem.

Dokumentární zpracování tématu se odráží v úsporném jazyce i stylu. Kromě tradičně vyprávěného příběhu na pozadí drsné přírody čeští čtenáři díky knize pochopí, proč je zrovna Skandinávie pomyslnou kolébkou ženské emancipace. Ta se do literatury otiskuje silnými hrdinkami, mezi něž Stine nepochybně patří. Na devítiměsíční kurz do Osla odchází krátce po porodu syna s takovou odhodlaností a vírou ve vlastní vzdělání, že jí až závidíme.