Román Noci v Cirkuse (Nights at the Circus, 1984) anglické spisovatelky Angely Carterové (1940–1992) není vhodný pro čtenáře, kteří se chtějí držet při zemi. Jestliže před vstupem do amerického divadla můžete najít velkou ceduli „Pozor! V tomto představení se střílí“, tady bychom mohli uvést varování „Pozor! V tomto románu se doopravdy lítá“, a to „jen“ s pomocí křídel. V románech Angely Carterové to není nic neobvyklého. Vyrůstají z tradice fantastického realismu a obohacují se o podněty postmoderní fabulace, jako jsou snahy aktualizovat mýty a pohádky, domýšlet je z pohledu současného člověka a vytvářet jejich nové variace. Angela Carterová nebyla jediná, kdo v britské literatuře sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století s fantastickým realismem experimentoval, byli to třeba také Peter Ackroyd, Anthony Burgess, Alasdair Gray, Michael Moorcock, Salman Rushdie či Iain Banks. Rukopis Angely Carterové je však nezaměnitelný a autorka bude vyčnívat z každé řady, kam ji postavíme, podobně jako šest stop vysoká románová protagonistka s velikánskými křídly, která se vylíhla z vejce.

Český čtenář se doposud mohl těšit ze dvou povídkových sbírek, Krvavá komnata (Argo, 1997), Černá venuše (Dybbuk, 2003), pohádkové sbírky Kytice dívčích pohádek (Svoboda- Libertas, 1993), nedávno vyšel ještě román Vášeň nové Evy (Dybbuk, 2004), dle informace na pěkně provedené obálce se chystá překlad jejího posledního románu Moudré děti (v originále 1991). Za překlad by určitě stály i fantastické romány z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let Hrdinové a padouši (1969) a Pekelné stroje touhy Dr. Hoffmanna (1972).

Román Noci v cirkuse je považován mnohými kritiky za autorčino vrcholné dílo, a nelze než souhlasit. I přes svou délku udrží čtenářovu pozornost, vyniká fabulační vynalézavostí a bohatým stylistickým rejstříkem, provokativně spojuje snově surreálné pasáže s poetickým líčením a drsně zemitým realismem intimní tělesnosti. Velmi zdařilý překlad Lucie a Martina Mikolajkových zachycuje přesně všechny stylistické roviny, nechybuje v reáliích a neuniknou mu ani lascivní dvojsmysly a narážky.

Je dobře, že tento v mnoha směrech experimentální román je opatřen i doslovem (Martin Mikolajek). Pomůže čtenáři uvědomit si rafinovanou strukturu románu, přiblíží problematiku narativních postupů, nabídne komplexní rozbor postav, uvede dílo do vztahu k feministickým otázkám a věnuje pozornost i roli jazyka.

Postmoderní recyklace
Angela Carterová rozumí svému řemeslu, umí skvěle využívat kontrastu a paradoxu, ať už při konstrukci groteskní zápletky či postav. Mnohé postavy mají sice blízko ke klišé a typům z pokleslé populární literatury (vilný ruský carevič, zbabělý silák, prostitutky se zlatým srdcem, nevěstinec jako ryze ženský podnik, kde vládne slušnost, solidarita, tolerance a solidnost), ale na tuto postmoderní recyklaci postupů a prvků populární kultury a literatury jsme už připraveni a tušíme, že role a stereotyp se stávají předmětem hravého zkoumání a problematizování. Objevují se tu však i originální nápady, aktualizující koncept hry a role – inteligentní šimpanzi v rámci cirkusového čísla účinkují coby opice, které si hrají na školu, zatímco ve svém volném čase vážně studují, ale musejí předstírat, že je to jen zkouška na vystoupení, takže se nakonec naučí číst, psát a zvládnou i problematiku pracovního práva. Hlavní hrdinka Peříčko (v šišlavém londýnském slangu je to Fevvers) zase musí v cirkuse předstírat, že létání je jenom artistické vystoupení, aby mohla vystupovat jako artistka a ne jako zrůda a hříčka přírody v obludáriu. Právě hromotlucká postava Peříčka alias koknejské venuše je vysoce originální postavou a hybným činitelem struktury románu. Tato přímo exemplárně postmoderní postava je dokonalý hybrid. Navzdory našemu očekávání z ní Angela Carterová neudělala žádnou andělsky éterickou bytost, ale plnokrevnou zemitou ženskou, jejíž hrubozrnost je umocněna londýnským slangem a všudypřítomnou živočišnou tělesností. Jako kontrast potom působí mytizující líčení její krásy nebo filosofující poznámky, jež prozrazují její sečtělost a schopnost intelektuální reflexe.

Jako pravý postmoderní umělec nás Angela Carterová postrkuje k ontologickým otázkám: co je skutečné a co je jenom klam, trik, hra, a komu a (k) čemu slouží? Její hrdinka Peříčko je typ „nové ženy“ – odmítá se vidět jen v pasivní roli oběti mužské agresivity a majetnických sklonů – vystupování ji baví, není žádnou loutkou v rukou manažera, sama určuje pravidla a podmínky. Její persona přestává být pouhou rolí, stává se natolik součástí její identity, že bez obecenstva se vytrácí a hasne.

Čím však Angela Carterová nejvíce uchvátí čtenáře, není síla myšlenky, ale síla příběhu, schopnost vyprávět, schopnost očarovat čtenáře. A to Carterová dovede. Její fantazie tu má doslovně křídla – stačí se nechat radostně unášet.