Angela Carterová je bezpochyby jednou z největších postav britské literatury 20. století. Proslavila se především svými romány a povídkami, které se řadí mimo jiné k magickému realismu či science fiction. Je známá rovněž pro své feministické názory. Magické hračkářství je Carterové druhý román, jenž v originále (Magic Toyshop) vyšel již v roce 1967 a vynesl jí ocenění kritiky i oblibu čtenářů. Patnáctileté Melánii, která vyrůstá v poklidném prostředí rodinného domu na venkově se svými dvěma mladšími sourozenci Jonatánem a Viktorií v soustavné péči hospodyně, se po tragické nehodě, při níž zahynou oba její rodiče, od základů změní život. Děti se přestěhují do Londýna, ke svému nevypočitatelnému strýci Philipovi, a stanou se součástí podivuhodného světa utvářeného hluchoněmou tetou Margaret a jejími bratry Finnem a Franciem. Na omšelém předměstí, v domě s hračkářským krámem, který je plný strýcových roztodivných výtvorů a jehož zdárný chod celá rodina zajišťuje.

Melánie se musí starat sama o sebe, někdy i o své mladší sourozence. Z měšťácké, zjemnělé a erudované atmosféry rodičovského domu je přenesena bez nejmenšího času na přípravu do ponurého, nevstřícného kruhu lidí. Melánie si velmi záhy uvědomí, že tento život už není žádná dětská hra. Postupně se vymaňuje ze svých pubertálních snů, ve kterých si hraje na nevěstu či matku, a uvědomuje si sama sebe, začíná hledat vlastní pozici ve světě.

Nedílnou součástí této Melániiny iniciace jsou její první zkušenosti s vlastním tělem i s tělem druhého, probouzení sexuality. Na samém počátku románu, ještě v rodném domě, si Melánie ráda představuje, že je modelem pro obrazy velkých malířů a pozoruje své měnící se křivky. Ve strýcově domě si uvědomuje vlastní tělo v konfrontaci s druhým. Jedním z těchto okamžiků je chvíle, kdy ji Finn varuje, aby si oblékla sukni, neboť strýc Philip nesnáší, když ženy nosí kalhoty. Zde je její tělo znásilněno, neboť jí není ponechána svoboda ohledně volby jeho podoby. Zároveň ve vztahu s Finnem Melánie poznává i své vlastní touhy.

Velmi výrazným elementem ve výstavbě románu jsou strýcovy divadelní inscenace. Strýc despoticky nutí celou domácnost, aby je sledovala, sám pro ně tvoří loutky a navrhuje scénografii, tu mu pak vyrábí Finn, kterého strýc nemilosrdně terorizuje. „Divadelní“ scény jsou úzce propojeny s dějem románu a s životy postav, předznamenávají budoucí vývoj událostí a zrcadlí Melániiny strachy a obavy. Zároveň se v nich rozehrává hra mezi realitou a fikcí, obě roviny se ve světě divadla prolínají a hranice mezi nimi se stírá. Melánie kupříkladu zaujímá postavení jedné z loutek a bere na sebe roli Ledy, hrdinky, která byla znásilněna labutí (což rezonuje se známou Yeatsovou básní). Tento obraz jen podtrhuje násilnický charakter autority, již nad členy rodiny strýc Philip uplatňuje.

Zajímavý je komický, až groteskní nádech některých klíčových scén. Monumentalita divadelních kulis a perfektní provedení loutek kontrastuje s téměř absurdní jednoduchostí jednotlivých zápletek her a s faktem, že těmto vypjatě pojatým představením jsou přítomni jen tři diváci, přičemž někteří z nich – minimálně malá Viktorie – zobrazovanému nemohou ani porozumět. Rovněž jednotlivé hračky, které Melánie objeví v obchodě, vzbuzují jakýsi nevysvětlitelný neklid, zároveň je však jejich podoba groteskně směšná.

V románu se objevují četné paradoxy. Strýc Philip, který vyrábí loutky a hračky, nesnáší děti, kterým je jeho dílo především určeno, a předměty vyrábí jen pro své vlastní potěšení. Finnův zevnějšek je bezesporu velmi zubožený a celkově nikterak vábný, přesto Melánii téměř od první chvíle nesmírně přitahuje. Němá Margaret, z níž se postupem času stane Melániina spřízněná duše a od níž se Melánie naučí oceňovat vlastní vnitřní sílu, toho má tolik na srdci, přesto je odkázána pouze na posunky a předávání svých myšlenek prostřednictvím papíru.

Carterová postupně poodhaluje motivace jednotlivých postav a ty prožívají individuální okamžiky prozření. Melánie si nenadále uvědomuje, že si vezme Finna, a vzdává se tak pokojně své původní představy o lásce. Finn se odhodlá už se napříště nepodvolovat svému tyranskému strýci a symbolicky svůj akt vzpoury stvrzuje tím, že při společném jídle, když strýc není ten večer přítomen, usedá k údivu všech na jeho křeslo v čele stolu.

Celý román je velmi precizně strukturován, ze zpětného pohledu se dají velmi jasně rozpoznat jednotlivé body zvratu. Vše je předznamenáno scénou, kdy Melánie nechtěně zničí matčiny svatební šaty a z této nešťastné příhody vyrůstá její pocit viny, neboť se domnívá, že tím symbolicky zavinila smrt svých rodičů. Toto přijetí zodpovědnosti započíná její cestu k dospělosti. Příběh se uzavírá jejím spojením s Finnem: svazek představuje protipól zničení svatebních šatů na samém počátku románu.

Carterová brilantně střídá lyrické pasáže, poetické obrazy a fascinující detaily se syrovými popisy špinavé reality londýnského předměstí. V knize se objevují rovněž prvky mytického vyprávění. Psychologické stavy jednotlivých postav se často zrcadlí v jejich tělesné podobě, jako je tomu u mytických hrdinů. Finn po svém osvobození ze strýcových spárů stvrzuje proměnu omytím, podobně, jako by šlo o iniciační rituál.

Magické hračkářství zachycuje příběh dívky, která se ocitla ve zlomovém bodu svého života, je to kniha o přechodu k dospělosti, o cestě k uvědomění si sebe sama. Již v tomto raném románu se Carterová představuje v plné tvůrčí síle.