Ať už si o spisovatelském umění Angely Carterové (1940–1992) myslí kdo chce, co chce, originalitu jí nikdo neupře. Její dílo bývá spojováno s pojmy jako magický realismus, surrealismus, fantasy, science fiction, gotický román, feminismus a konečně postmodernismus.

Vyrostla jako Angela Stalker v jižním Londýně, v rodině přesvědčených socialistů. Všechny ženy v jejím blízkém příbuzenstvu vynikaly odzbrojující upřímností a pragmatismem. Přesto se Carterová musela v mládí potýkat například s anorexií živenou nedostatkem sebevědomí. Ač pocházela z dobře postavené rodiny, v šedesátých letech těžce nesla uzavírání dolů a selhání socialistických revolucí jako takových. Studium angličtiny na Bristol College si zpestřovala posedáváním v zakouřených kavárničkách, navštěvovala zákulisní čtení poezie. Vedle bohatého nočního života se věnovala také studiu psychologie a antropologie. Zcela propadla kouzlu Rimbaudovy poezie a racinovskému dramatu a komedii, jakož i francouzské literatury obecně. Z přesvědčené ateistky, jejíž první literární pokusy se odehrávaly na poli poezie a žurnalistiky, se vyklubala jedna z nejnadanějších spisovatelek poválečné éry. Její kreativita a dílo byly živeny cestami po Japonsku, Rusku a Americe. Viděno tradičníma a konzervativníma očima, všechny klíčové momenty jejího života se odehrály jaksi nevhodným způsobem a v nevhodný okamžik. Příliš brzy se vdala a rozvedla, příliš mnoho a divoce cestovala, vzala si muže o mnoho let mladšího a první dítě měla až po čtyřicítce. A jak poznamenal Salman Rushdie, který se mimochodem chopil posmrtné elegie na Carterovou, ani její dílo nikdy nebylo zcela vhod.

V šedesátých letech se uvedla romány Shadow Dance (Stínový tanec), The Magic Toyshop (Magické hračkářství) či Heroes and Villains (Hrdinové a padouši), kterým sice nikdo neupíral jejich originalitu, ale zároveň byly napadány za přemíru pornografie a excencitrity. V sedmdesátých a osmdesátých letech zas šokuje sbírkou povídek The Bloody Chamber (Krvavá komnata), která je provokativním převyprávěním několika pohádek. Také The Company of Wolves (Společenství vlků) je postaveno na argumentu, že pohádky, které mají být vzorem pro děti, jednak vycházejí z hrůzostrašných představ dospělých, a jednak přejímají jako vzor společnost, jíž dominují muži, a vytvářejí tak nejen zcestné, ale především nebezpečné genderové vzorce chování a chápání.

Také čtenářská a kritická odezva na její The Passion of New Eve (Vášeň nové Evy) Carterovou zklamala - byla totiž čtena jako povrchní feministický traktát a výstřelek. Carterová však měla na mysli závažnou debatu o ženství jako komoditě.

Její poslední dva romány Nights at Cirkus (Noci v cirkuse) a Wise Children (Moudré děti) bývají výslovně spojovány s pojmem magický realismus. Jejich velkým zdrojem je evropské kulturní a literární dědictví a v duchu postmoderního prolínání a vytváření pestrých mozaik a koláží jsou i tyto dva romány vpravdě carterovskou brikoláží hrající všemi barvami.

Česky vyšly dva povídkové soubory Krvavá komnata (Argo, 1997) a Černá venuše (dybbuk, 2003), sbírka pohádek Kytice dívčích pohádek (Svoboda – Liberta, 1993), román Vášeň nové Evy (dybbuk, 2004) a Noci v cirkuse (dybbuk 2006).

Dodejme, že ač je Carterové přílišná přestylizovanost, vyumělkovanost a mnohaslovonost často vytýkána, ona sama se k tomuto stylu hlásí a označuje jej za svůj vlastní. Její knihy překypují humorem a ohromující světskou moudrostí. Duší jejího psaní je houževnatý, nedidaktický feminismus. Jen málo spisovatelům je dáno zakuklit příběh do příběhu, stvořit báječně hutný, barokně kynoucí text, nad kterým se člověk úžasně dobře baví a který přitom nepostrádá konečný citový zážitek.

Když ve svých 51 letech Carterová v roce 1992 zemřela na rakovinu, byla to pro literaturu bolestná ztráta.